|
|
 Na závěr starého roku jsme se s Davidem rozhodli, že podnikneme nějaký ten silvestrovský výšlap. Původně jsme se chtěli vydat do Špindlerova Mlýna a odtud vystoupat buď na Zlaté návrší, nebo vyšlápnout až na samotný hřeben a projít tak zbytek vrcholové partie Krkonoš, jejíž zdolání nám v červnu zhatila nepřízeň počasí. Nakonec jsme ale výlet do Krkonoš zavrhli. Jednak na hřebeni nemělo být úplně ideální počasí a hlavně jsme se obávali masy lidí, která zatarasí nejen samotné horské středisko, ale i většinu příjezdových cest. A tak jsme se raději vypravili do Jizerských hor. Nejdříve jsme plánovali, že zdoláme druhý nejvyšší vrchol české části tohoto pohoří, 1122 metrů vysokou Jizeru, ale nakonec se náš plán jaksi sportovně zvrhnul a my jsme ráno do auta přibalili běžky…
Celý článek - Jizerské běžkování
 První říjnový víkend jsme trávili s Radkou v Turnově a mně nenapadlo nic lepšího, než využít abnormálně teplého počasí a vyrazit po týdnu zase na nějaký výšlap. Zatímco minulý víkend jsem se pohyboval po Dachsteinském masívu, tentokrát jsem se rozhodl pro túru v nedalekých Jizerských horách. A průvodce jsem si s sebou vzal nad míru povolaného, protože Radčin bratr David má toto nevysoké ale nesmírně přitažlivé pohoří na okraji Frýdlantského výběžku coby skautský vedoucí podrobně prochozené. Společně jsme nakonec zvolili pohraniční lokalitu nad Hejnicemi a naším hlavním cílem se stal nejvyšší bod české části Jizerských hor, 1124 metrů vysoký Smrk. V sobotu 1. října 2011 jsme proto vyrazili přes Liberec, Oldřichov a Raspenavu do Lázní Libverda, které byly naším výchozím bodem.
Celý článek - Do nejvyšších pater Jizerských hor
 Po předchozích celkem povedených výletech do hor mě v září docela zaujal kolegův nápad, že bychom mohli pokořit nejvyšší vrchol Dachsteinského masívu. Leč nápad je věc jedna a fyzická připravenost věc druhá. A já ve svoji kondici v té době zrovna dvakrát důvěru neměl. Tudíž jsem tento zajímavý záměr prozatím odložil na pozdější dobu, ale myšlenka vyrazit na masív nad Halštatským jezerem už v hlavě zůstala. A když na poslední zářiový víkend roku 2011 slibovala předpověď azurově slunečné počasí, nebylo nad čím váhat. Tentokrát se ke mně přidal soused Roman a společně jsme v sobotu 24.9. brzy ráno vyrazili do rakouské Solné komory.
Celý článek - Výšlap na Taubenkogel (2328m)
 Po návštěvě Lichtenštejnského knížectví, o které jsem psal v minulém článku, jsme s Davidem rozbili stan na rakouské straně trojmezí se Švýcarskem a noc jsme strávili na břehu řeky Rýn. V neděli 21. srpna jsme se probudili do dalšího slunečného dne, a protože jsme byli ze sobotní túry v horách už dostatečně přismažení, rozhodli jsme se, že neděli pojmeme víc oddechově a že to hlavně s pobytem na přímém Slunci nebudeme moc přehánět. Padl tím plán na přesun Vorarlberských Alp a na nějaké další horské túry. Naopak jsme se celkem rychle shodli, že by mohla být velmi zajímavá návštěva německého města Kostnice na břehu Bodamského jezera, které z našeho nočního stanoviště nebylo zase tak vzdálené. Přece jen, pro nás Čechy má Kostnice dosti specifický význam, a když už jsme se ocitli tak relativně blízko, bylo by škoda toto město nenavštívit. Tak tedy vzhůru po stopách mistra Jana Husa!
Celý článek - Na skok k Bodamskému jezeru
 Jako každý rok, i letos k nám do Plané na konci srpna dorazil David, aby u nás strávil dva týdny, během kterých jsme mohli zase o něco zvýšit naši výletní aktivitu. Tentokrát jsme se rozhodli, že náš tradiční pozdně prázdninový výjezd natáhneme na více dní, tudíž David s sebou rovnou přivezl stan, spacák a další potřebné vybavení pro nocleh mimo civilizaci. Stačilo už pouze rozhodnout, kterým směrem se tentokrát vydáme. Měl jsem připravené dva plány – jednak jsme mohli vyrazit do východních částí naší republiky, kde na nás stále ještě čeká poslední krajní bod a neméně zajímavé Česko-Slovensko-Polské trojmezí, a odtud jsme mohli pokračovat dál na Slovensko a podniknout nějaký trek buď ve Fatře, nebo v Tatrách. Mnohem zajímavější však pro mě a, jak se později ukázalo i pro Davida, byla západní varianta, v rámci které jsme měli navštívit Alpy a podniknout nějaký výšlap v západní části Rakouska. Původně jsme se chtěli zaměřit na Vorarlbergsko a Tyrolsko, jenže nakonec to dopadlo malinko jinak a nás na poslední chvíli zlákalo malinkaté knížectví na pomezí Rakouska a Švýcarska. Lichtenštejnsko není tolik turisticky profláklé a nás zajímalo, co zajímavého může tato pidizemička svým návštěvníkům nabídnout. A tak jsme se v pátek 19. srpna spakovali a v půl druhé jsme vyrazili po trase Planá, Týn, Strážný, Deggendorf, München, Memmingen, Lindau vstříc šestému nejmenšímu státu světa.
Celý článek - Výprava do Lichtenštejnska a přilehlých zemí
 Na začátku května se kolegové v práci rozhodli podniknout zajímavou akci – přechod našeho nejvyššího pohoří od východu k západu. Neboli z Horní Malé Úpy do Harrachova. Znamenalo to začít v nadmořské výšce 1035m, vyšlápnout na vrchol naší nejvyšší hory a potom pokračovat po hřebeni dál na západ ke Špindlerově a Petrově boudě, zdolat stoupání k Dívčím kamenům a nakonec zavítat až k prameni Labe. Pak už jenom sešup o více než 600 výškových metrů do cíle. Dohromady nějakých necelých 40km. Musím říct, že mě ten plán okamžitě zaujal. V Krkonoších jsem léta nebyl a možnost řádně prověřit upadající fyzickou kondici byla víc než lákavá.
Samotný přechod se nakonec uskutečnil o předposledním červnovém víkendu. Bohužel kolegové se rozhodli vyrazit z Tábora do hor už v pátek a túru natáhnout na celý víkend, což bylo pro mě logisticky jen velmi obtížně realizovatelné. S Radkou jsme totiž museli nejdříve k rodičům do Turnova, kde se ke mně připojil její bratr David. Společně jsme nakonec do Úpy vyrazili až v neděli brzy ráno s tím, že celý přechod zvládneme do pondělního odpoledne. Oproti kolegům jsme tak ušetřili jednu noc na hřebeni. Problém s dopravou na začátek túry do bodu A a následný návrat na základnu do Turnova z bodu B jsme vyřešili tak, že nás Radka odvezla do Úpy autem a z Harrachova jsme měli použít hromadnou dopravu.
Celý článek - Přechod Krkonoš
 Výlet do atraktivní metropole v ústí řeky Amstel jsem plánoval opravdu velmi dlouho. Vzpomínám si, když jsem v roce 1999 poprvé navštívil Londýn, že právě Amsterdam měl být dalším evropským hlavním městem, do kterého se vypravím. Nakonec to dopadlo jinak, mé cesty mě zavály jiným směrem, přednost dostaly vzdálenější destinace a na relativně blízký Amsterdam se nějakým záhadným způsobem pořád nedostávalo. V roce 2011 se ale dávný rest podařilo konečně napravit. Vše začalo vlastně už před Vánoci předchozího roku – s Radkou jsme vybírali dárek pro jejího bratra Davida, se kterým čas od času jezdíváme na nedlouhé fotografické výlety. Tentokrát jsme si řekli, že by nebylo špatné vyrazit někam dál za hranice naší republiky a volba nakonec padla na britského nízkonákladového dopravce Easy Jet, který nabízel zpáteční letenky do nizozemského hlavního města za poměrně zajímavých 1500Kč. Rozhodování to bylo jednoduché a tak jsme s Davidem mohli na konci dubna vyrazit do města na grachtech.
Celý článek - Amsterdam - výlet do města na grachtech
 První dubnovou neděli jsme s Radkou využili téměř letního počasí, vzali jsme naše psy a vyrazili jsme na výlet do Novohradských hor. Kroky každého obyvatele Táborska a Třeboňska by alespoň jednou měly vést na severozápadní úbočí ne příliš známého rakouského kopce Eichelberg, neboť právě tam pramení řeka, bez které by jižní Čechy nebyly tím, čím jsou. V nadmořské výšce 975m se rodí 208km dlouhý tok, který je považován za opravdový ráj vodáků. Tok, který dal částečně jméno některým městům a obcím na svém břehu a také tok, který mimochodem tiše protéká nějakých 420m východně od našeho domova – Lužnice. Spatřit místo, kde vzniká řeka, která je běžnou součástí života všech obyvatel v našem okolí, je vskutku nevšední zážitek a tak jsme vyrazili do kopcovitého terénu na nejjižnějším pomezí naší republiky.
Celý článek - Do Novohradských hor k pramenům Lužnice
 Poslední únorový víkend nám konečně počasí ukázalo i svou přívětivější, téměř jarní, tvář, a tak jsme mohli s Davidem vyrazit na první letošní výlet. Rozhodli jsme se, že se tentokrát vydáme na Vysočinu a na zpáteční cestě navštívíme oblast zvanou Česká Kanada. Naším hlavním cílem se stalo především historické jádro města Telč, zapsané na Seznam kulturního dědictví UNSECO. Odpoledne jsme se potom krátce zastavili u zříceniny hradu Landštejn, dále také v okolí vesničky Klášter a nakonec jsme přes Novou Bystřici zamířili až k nejsevernějšímu okraji sousedního Rakouska. Času nebylo (skoro jako vždy) nazbyt a tak jsme na východ vyrazili s ještě doznívajícím ranním mrazíkem.
Celý článek - Českou Kanadou na nejsevernější bod Rakouska
 Po zdárném dosažení nejsevernějšího a nejjižnějšího bodu naší vlasti následovala poslední říjnovou neděli v pořadí již třetí geografická výprava, která si dala za cíl stanout na třetím z krajních bodů České republiky. Z obou zbývajících světových stran jsme zvolili tu západní a tudíž jsme zamířili do Ašského výběžku. Uzoučká výspa České republiky kromě samotného nejzápadnějšího bodu skýtá ještě jednu geografickou zajímavost – a sice bývalé trojmezí ČSSR-NDR-NSR, dnes Česko-Bavorsko-Sasko, tudíž měla naše výprava hned o jeden geografický cíl víc. A protože jsme se na zpáteční cestě chtěli ještě zastavit v Karlových Varech, bylo hned od rána zřejmé, že to tentokrát bude výlet časově dosti náročný.
Celý článek - Výprava na nejzápadnější bod České republiky
|
|
Poslední komentáře