Červenec 2008
P Ú S Č P S N
    Srp »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Napříč Srbskem

Společně se spolucestovatelem Michalem jsme se loni vydali na Balkán do zemí dosud nenavštívených. Poměrně velkou část naší cesty tvořil průjezd rozlehlým Srbskem. Při psaní cestopisu jsem této zemi věnoval tak nějak více prostru, než jsem ve skutečnosti chtěl, a tak jsem konečný text značně zredukoval. Původní verzi jsem si nechal pro případ, že bych někde našel prostor a publikoval ji. No, a už je to tady. Nechť je tedy povídání o cestě napříš Srbskem ve své kompletní podobě prvním článkem na mém novém blogu…

 

Krátce po šesté hodině opouštíme penzion v Röszke a vracíme se zpátky na dálnici M5. Ne na dlouho, protože po pěti kilometrech jízdy se před námi objevuje maďarsko-srbský hraniční přechod. Pasová procedura probíhá hladce na obou stranách celnice a před námi se otevírají široširé pláně Srbska. A protože průjezd této rozlehlé země nebude zadarmo, zastavujeme hned za celnicí na malém parkovišti u směnárny, abychom zde obstarali místní měnu – srbské dináry.

Na naší cestě budeme celkem čtyřikrát platit mýtné, a přestože někteří cestovatelé uvádějí, že lze mýto platit i Eury, nechceme zbytečně riskovat a sázíme na dináry.Bohužel směnárna se otevírá až v sedm, což je asi za půl hodiny. Nechceme tady zbytečně lelkovat a tak se raději vydáváme na cestu s tím, že se místní měnu pokusíme obstarat na některé z čerpacích stanic. Kdyby to nevyšlo, máme přeci v záloze Eura. První benzinová stanice na sebe nedala dlouho čekat. Nacházíme ji asi kilometr od celnice. Nápis na dveřích hlásá, že místní přepážka funguje i jako směnárna, takže neváháme a jdeme se napodruhé pokusit o výměnu. Bohužel máme opět smůlu. Mají tu sice otevřeno, ale jednotlivé směny si právě předávají službu. Obsluha bude připravena – jak jinak – v sedm hodin. Nedá se nic dělat, tu čtvrt hodinku už počkáme. Zběžně obhlížíme obchod a teprve po chvíli zjišťujeme, že u dveří vlastně stojí bankomat. S Michalem se rychle domlouváme, že by nebylo špatné ušetřit hotovost a už do bankomatu láduji svoji Visu. Všechna mýta by měla stát celkem 2100RSD, takže rovnou vybírám dvojnásobek i pro zpáteční cestu. To by bylo. Můžeme vyrazit. Za čerpací stanicí najíždíme na novou silnici, která vlastně tvoří poloviční profil budoucí dálnice. Silnice je ve velmi dobrém stavu, bohužel je tu často omezení na 60km/h. Nejsem zvyklý nijak důsledně dodržovat rychlost, ale podložené zprávy o častých policejních kontrolách s měřením rychlosti mě přece jen trochu drží na uzdě. Zhruba po 16km míjíme odbočku na Subotici a dál pokračujeme po původní široké leč stále pouze dvouproudé silnici. Tady už se vyskytuje sem tam nějaká ta záplata, ale naše cestovní rychlost může vzrůst alespoň na osmdesátku. I tak cesta utíká dost pomalu. Zdejší krajina je neskutečně monotónní a nudná – kam oko dohlédne je rovina, nikde ani náznak nějakého kopečku. Nikde před námi žádný záchytný bod, jen ubíhající silnice a přibývající kilometry. U města Sirig se před námi objevuje první mýtnice. Upřímně řečeno, platit za obyčejnou, sem tam záplatovanou, silnici první třídy mi přijde trochu nehorázné, každopádně se naše zásoba místní měny tenčí o prvních 400RSD. Konečně míjíme odbočku na Novi Sad a dvouproudá silnice se mění na regulérní dálnici. Sice nás dvakrát zdrží opravy a s nimi spojené přejíždění do protisměru, ale konečně můžeme zase trochu přidat na rychlosti. V Srbsku je sice na dálnici povoleno jen 120km/h, ale je to lepší, než se táhnou osmdesátkou. Také provoz začíná být oproti dosavadnímu úseku znatelně hustší. Někteří Srbové si kupodivu příliš nelámou s rychlostním limitem hlavu, ale já se zatím držím. Krajina zůstává stále monotónně fádní a první změnou na jinak dost nudné cestě je teprve velký most přes Dunaj. Dálnice tu na chvíli končí, protože most je dvouproudý pouze ve směru na Bělehrad. Kromě toho je v dost špatném stavu, takže se dá přejíždět pouze dovolenou osmdesátkou. Řidiči autobusu, který jsme před chvílí na dálnici předjeli, výmoly zjevně nevadí a uhání si nerušeně svoji stabilní stovkou. Hned za mostem nás na plné čáře předjíždí – přece kvůli nám nebude brzdit. Naštěstí brzy zase začíná dálnice a autobus končí kdesi daleko vzadu. U vesničky Stara Pazova platíme druhé mýtné, které činí opět 400RSD. Nutno podotknout, že mi tato platba přijde rozhodně adekvátnější než ta první. Dálnice volně přechází v rychlostní čtyřproudou komunikaci, po které se pomalu dostáváme až do ulic srbské metropole Bělehradu. Těsně před hlavním městem také míjíme první a naštěstí poslední policejní hlídku s radarem. Ještě že v hustém provozu nijak nevynikáme, takže z jejich strany není důvod k nějakým zásadním akcím. Průjezd Bělehradu je v podstatě plynulý až na krátkou zastávku na jedné z křižovatek, kde jsme si během čekání na zelenou více méně nedobrovolně koupili za 100RSD dva vonné stromečky do auta. Přispěli jsme sice na charitu, ale záhy jsme si uvědomili, že nám ta stovka bude chybět na zpáteční cestě. Jinak v hlavním městě bez problémů zvládáme důležitý úhybný manévr, kterým je dobře značený nájezd na silnici E70. Brzy máme před sebou futuristickou stavbu místní banky, což je neklamné znamení, že jedeme správně. Záhy přejíždíme most přes Sávu a na levé straně se nám otevírá krásný výhled na centrum Bělehradu. Následují dvě stoupání, která příjemně narušují dosavadní více než dvousetkilometrovou jízdu srbskou nížinou. Hned za metropolí také projíždíme další mýtnicí, kde pouze vyzvedáváme kartičku, a najíždíme na další dálniční úsek. Opět nás čeká více než 200 monotónních kilometrů, které pouze na chvíli přerušujeme krátkou siestou věnovanou redukci zásob řízků. Cesta ubíhá o poznání rychleji, neboť jsem v hustém provozu na poměrně kvalitní dálnici definitivně ztratil poslední morální zábrany a navyšuji naši cestovní rychlost nad povolený limit. Další placení mýtného nás čeká postupně u města Niš (1050RSD) a také u Doljevace na nejnovějším dálničním úseku (240RSD), který končí u města Leskovac. Dál už bohužel pokračuje pouze klasická dvouproudá silnice, která se začíná proplétat zdejší kopcovitou krajinou. Na silnici plné zatáček je mnoho dopravních omezení a v nepřehledném terénu se prakticky nedá předjíždět. Nepříjemné jsou i krátké neosvětlené tunely, jejichž tma dává očím přizpůsobeným prudkému Slunci pořádně zabrat. Nepříliš záživnou jízdu přerušujeme až u benzinové čerpací stanice v obci Vranje. Bohužel se nám tato zastávka příliš nevyplatila, neboť mi obsluha špatně namarkovala načerpané litry a tím pádem i o něco vyšší cenu. Zdlouhavá jízda pokračuje ještě dalších třicet kilometrů na hraniční přechod Preševo/Tabanovce. Srbští celníci se našimi českými pasy nenechají příliš rušit ze svého klidu a obdobné je to i na makedonské straně. Jediný, kdo o nás jeví jakýs takýs zájem, je horlivá makedonská celnice, která před chvílí důkladně prověřila vůz nějakému rakouskému turistovi. Oficírka mi něco vykládá svou mateřštinou, na což reaguji pouze úsměvem a nechápavým dotazem „pardon?“. Celnice je schopna reagovat pouze opětováním úsměvu a mávnutím ruky. Vzhůru do Makedonie.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>