Červenec 2008
P Ú S Č P S N
    Srp »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Panamský průplav - historie, část II.

K myšlence propojení dvou oceánů se vrátili na začátku 20.století opět Američané. V roce 1901 ukončila život prezidenta Williama McKinleyho kulka atentátníka a v čele státu stanul nový muž – Theodore Roosevelt. Nový prezident věřil v námořní moc a snil o americkém námořnictvu ovládajícím dva světové oceány spojené průplavem uprostřed pevniny. Jakmile americký senát povolil prezidentovi pokračovat tam, kde Francouzi přestali, nemohlo už Roosevelta nic zastavit. Nejdříve bylo třeba odkoupit francouzskou koncesi na stavbu průplavu, ale Kolumbie, které panamská šíje stále ještě patřila, nesouhlasila. Jednání se zdála být nekonečná. Tím, že kolumbijská vláda nesouhlasila s převedením smlouvy o výstavbě průplavu na USA, mařila nejen americké a francouzské zájmy, ale také zájmy samotné Panamy. Bunau Varilla, který by na prodeji vydělal, požádal americkou vládu, aby podpořila Panamu, kdyby vyhlásila nezávislost. Důsledkem situace byla tzv.Panamská revoluce 3.listopadu 1903 připravená několika prominentními Panamci vedenými právě Bunau Varillou za podpory USA, které bezprostředně novou vládu uznaly.

Úspěch byl okamžitý a nekrvavý, protože se včas na scéně objevil americký dělový člun Nashville, který zabránil kolumbijským vojskům ve vylodění na jejich vlastním území. Jakékoliv pochyby o případném výsledku brzy zmizely a celá aféra skončila za necelý den. Bunau-VarillaJeště žádný americký prezident neuplatnil tzv.“diplomacii dělového člunu“ tak křiklavým způsobem. Roosevelt se snažil obhajovat své akce právnickými argumenty, ale později odhodil přetvářku a prohlásil: „Zabral jsem šíji, začal jsem stavět průplav a potom jsem nechal debatovat kongres nikoliv o průplavu, ale o mě.“
Do Washingtonu odjela oficiální panamská delegace jednat o podmínkách dostavby průplavu, ale vynalézavý Bunau Varilla delegaci předešel svou vlastní smlouvou. Přesvědčil Američany, že je zvláštním vyslancem Panamy v USA a ještě před příjezdem delegace podepsal 18.listopadu smlouvu s americkým ministrem zahraničí Johnem Hayem. USA tím za 10 milionů dolarů získali dokonce víc, než bylo navrženo v původní smlouvě, kterou odmítla Kolumbie. Smlouva o 26 článcích udělila USA „navěky práva nad průplavovým pásmem“, což byl osmikilometrový pruh země z každé strany průplavu, a rozsáhlé právo zasahovat do panamských záležitostí. Navzdory protestům panamské delegace byla smlouva ratifikována.
Stavbě průplavu už nic nestálo v cestě. V té době byla stále ještě populární myšlenka dokončit průplav na úrovni mořské hladiny. Hlavní motivační silou bylo opět vlastenectví. Jeden New Yorský novinář napsal: „V povaze této práce není nic, co by mohlo Američana zastrašit. Podnikl jsem po trase průplavu tři výpravy. Nemohu sice odborně mluvit o technických aspektech tohoto problému, ale řekl bych, že postavit průplav bude pro praktické, podnikavé a energické Američany poměrně snadný úkol.“ Ve skutečnosti byl počátek amerického úsilí v roce 1904 smutným fiaskem. Zcela chyběla organizace práce, neexistovaly plány a morálka byla skličující. Když vypukla žlutá zimnice, stovka Američanů prchaly jako o život, což hrdí Francouzi nikdy neudělali. Chaos se nezmírnil ani po té, co se na scéně objevil nový hlavní inženýr John Kinley Walls. Asi za rok, během kterého se prakticky nic neudělalo dal Walls výpověď, čímž paradoxně stavbě průplavu prospěl nejvíce. Jeho odchod totiž znamenal jmenování nového hlavního inženýra. Byl jím 52letý John Frank Stevens – velký energický muž s neomalenými venkovskými způsoby a s pověstí nejlepšího železničního inženýra USA, který postavil velkou severní dráhu přes Skalisté hory. Když přišel do Panamy, zastavil ihned všechny  zemní práce. Jeho prvním cílem bylo vytvořit zde místo vhodné pro život. Lidem se okamžitě zalíbil. Za necelé dva roky dokázal na šíji téměř zázrak a zachránil stavbu průplavu před téměř jistou katastrofou.
Pro armádního lékaře dr.Williama Gorgase byl Stevens zásahem prozřetelnosti. Narozdíl od Francouzů už totiž dr.Gorgas věděl, že žlutou zimnici a malárii přenášejí komáři. Dokázal to jejich vymýcením v Havaně po americkou-španělské válce. V Panamě ale zatím Gorgas nedosáhl ničeho. Neměl k dispozici peníze ani oficiální podporu z Washingtonu. Od inženýra Stevense však měl mít vše, co potřeboval, aby panamskou šíji vyčistil. Brzy spustil nejnákladnější asanační kampaň, jakou kdy svět viděl. Byly objednány stovky litrů kyseliny karbolové, košťata, kbelíky, tuny mýdla, insekticidy a Stevens osobně podepsal žádost o drátěné sítě v ceně 90 000 dolarů. Byly organizovány úklidové brigády a šlo o totální útok na nákazu všeho druhu za použití všech známých metod. Domy byly vykuřovány odshora dolů a byly pročištěny i všechny odtokové kanály. Ulice byly rozkopány kvůli nové kanalizaci, vozovky a chodníky byly poprvé vydlážděny. Dále byly zřízeny vodovody, kde se voda stáčela do hygienických nádob na pití. V obytných sektorech bylo vymýceno křoví,  vysušovaly se močály a rozstřikovala se ropa, která zamezuje množení komára tropického. Vyrostly nové obytné čtvrti, kluby a celá městečka, která v tropické divočině daleko od domova nabízela většinu všech moderních vymožeností. To vše bylo nutné udělat, aby bylo možné zahájit výkopové práce. Stevens nechtěl nic přepychového, jen dost dobré ubytování, aby přilákal právě ty kvalifikované lidi, které bude potřebovat a zpříjemnil jim život natolik, aby tu chtěli zůstat nadlouho. Jeho dělníci si brzy v tropických podmínkách užívali takového luxusu jako jsou čerstvá vejce, salát nebo dokonce led! Byla postavena i pekárna schopná vyrobit 4000 bochníků chleba denně.  A v prosinci 1905 mohl dr.Gogras oznámit, že z Panamské šíje zmizela žlutá zimnice! Bylo to k neuvěření, ale byla to pravda.

desinfekční vůz likviduje moskyty (1905)

Stevens si vzal ponaučení od Francouzů a pochopil, že je marné kopat až na úroveň hladiny moře. Průplav se zdymadly a jezerem může překlenout šíji jedině za předpokladu využití místních vydatných dešťů. Zbývala pouhá „maličkost“ – přehradit řeku Chagres. To znamenalo, že největší objem výkopových prací se bude soustředit místě zvaném Culebra, kde průplav prochází nejvýše položenými místy. Stevensovým největším příspěvkem k technickému řešení průplavu byl systém železnic, který mohl vymyslet jedině on. Projekt zamýšlený pro lodě se tak stal zároveň jednou z největších železničních staveb všech dob. Stevens věděl, že skutečným problémem nebudou výkopy, ale následný odvoz zeminy.  Rozhodl se přepravovat ji železnicí jako obyčejný náklad. Vlaky měly ploché vagony jen s jednou postranicí a na skládce byl pomocí velkého navijáku přetažen z čela vlaku tří tunový ocelový pluh, který byl poháněn z lokomotivy. Vlak s dvaceti vagony tak mohl být vyložen najednou. Díky železnici bylo dosaženo efektivního odvozu zeminy, která nemohla způsobovat tak těžké sesuvy, které před třiceti lety tolik trápily Francouze.  Zároveň Američané dopravili do Panamy silnější stroje a zařízení, než měli Francouzi, a to v mnohem větším počtu. Stevensovým zásadním požadavkem bylo udržet parní rypadla v nepřetržitém chodu bez přestávky. Aby doprava stačila tempu rypadel, musely být znovu a znovu posunovány koleje pouhou lidskou silou dokud nebylo k dispozici improvizované strojní zařízení, které mohlo zvednout a přesunout celé části kolejiště najednou, čímž zastalo práci více než 400 lidí najednou. Vykopaná zemina byla transportována na stavbu obrovské zemní hráze v Gatunu. Přehrazením řeky Chagres vzniklo největší uměle vytvořené jezero své doby. Na koncích průplavu byly zatlučeny pilíře pro obrovské vlnolamy, které byly posléze vyplněny tunami kamení a hlínou. Na stovkách hektarů navážky pak vznikala celá města.

Culebra Cut v roce 1904

Pokračování článku zde: Panamský průplav - historie, část III.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>