Září 2009
P Ú S Č P S N
« Srp   Říj »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
282930  

Červená Lhota a cross country okolo Lužnice

Na konci srpna jsem po dlouhé době osedlal kolo a s Davidem, který byl tou dobou u nás na prázdninách, jsem podnikl dva nedlouhé výlety po okolí. První nás zavedl na populární renesanční vodní zámek Červená Lhota, který je od našeho domu vzdálen pouze necelých 20km. Tento cíl jsme nevybrali náhodou, neboť jsme chtěli dodržet tradici, kdy s každým nový pejskem vyrážíme na první výlet právě na Červenou Lhotu. My s Davidem jsme vyrazili na kole a Radka s mamkou se k zámku přesunuly společně s Chlesinkou a Peggy autem.

Červená Lhota z hráze Dírenského potoka

Ves Lhota byla založena již ve 13.století, ale teprve v roce 1465 se v deskách zemských objevila první písemná zmínka o existenci tvrze na skalním ostrohu v údolí Dírenského potoka. V letech 1542-1555 Naše kokřice na Červené Lhotěnechal tvrz přestavět majitel Jan Kába na renesanční zámek podle projektu italského stavitele Honse Vlacha a v době dokončení této přestavby se také poprvé objevuje jméno Nová Lhota. V roce 1597 koupil Novou Lhotu Vilém Rut z Dírné, čímž došlo ke spojení panství Dírná a Deštná. Nový majitel nechal zámek nově omítnout a v roce 1602 se tak poprvé objevuje jeho současné jméno Červená Lhota. V letech 1658-1678 prodělal zámek další stavební úpravy a noví majitelé - rod Slavatů - z něj učinili příjemný letohrádek. Na konci 17.století se novými majiteli zámku stali Windischgrätzové a od nich koupil zámek v polovině 18.století František de Paula z Gudenusu, který jej v roce 1796 prodal baronu Ignáci Stillfriedovi. V 19.století zámek vystřídal ještě další dva majitele a v letech 1843-1861 prodělal další, tentokrát neogotickou přestavbu podle projektu stavitelů J. Schaffera a J. Kocába. O 61 let později začala poslední přestavba, ktará skončila v roce 1910. Zámek získal svoji současnou neorenesanční podobu. Obě přestavby iniciovali poslední majitelé - rakouská rodina Schönburg-Hartenstein, které byl zámek zkonfiskován v roce 1945 a o čtyři roky později byl zpřístupněn veřejnosti.

My jsme se s našimi třemi psy omezili pouze na tradiční procházku okolo rybníka, ačkoliv oproti posledním rokům nebylo možné obejít celou vodní plochu kolem dokola, protože dřevěné mostíky na jejím břehu se už jaksi nezdály být v úplně ideálním stavu.

O čytři dny pozdeji jsme s Davidem vyrazili na další cyklovýlet. Tentokrát jsme se vydali na severozápad. David si přál vidět Stádlecký most a následně jsme chtěli pokračovat podél Lužnice proti proudu do Příběnic.
K poslednímu dochovanému empírovému mostu v Čechách nás čekal pouze 19km dlouhý přejezd korunovaný příjemným několika kilometrovým sjezdem od Čenkova přes Dobřejice až k samotnému mostu, který v letech 1847-1848 postavil Vojtěch Lanna podle projektu ing. Gassnera a B. Schnircha na původním místě v Podolsku, kde na silnici mezi Táborem a Pískem překlenoval Vltavu. V roce 1960 se chýlila ke konci výstavba Orlické přehrady a starému mostu (od roku 1959 národní technické památce) hrozilo po 112 letech provozu zatopení. Proto bylo rozhodnuto o jeho pečlivém rozebrání, dokumentaci a uložení na jiném místě mimo zatopený břeh. Ze třinácti navržených lokalit bylo nakonec vybráno malebné zákoutí řeky Lužnice mezi Dobřejicemi a Stálcem. Postupně bylo nutné přenést 2000 kamenných a 1100 ocelových částí a 25.května 1975 byl most slavnostně otevřen.

Stádlecký most

Stádlecký mostMy jsme k mostu dorazili v poměrně pokročilém odpoledni, takže jsme si ho rychle prohlédli, vyzkoušeli jsme si jízdu po nových dubových trámech z roku 2007 a od jižní 13m vysoké kamenné brány jsme zamířili po červené podél Lužnice vstříc Příběnicím. Že se nebude jednat o úsek pro cyklisty úplně ideální, s tím jsme počítali a tak skutečnost, že kolo častěji vedeme, nás ani moc nepřekvapovala. Teprve u Bečic jsme najeli na sjízdnou cestu, kde nám už přesun ubíhal o poznámí rychleji.
V Příběnicích vede krátký úsek cesty po mostě na skáleDalším krizovým úsekem byla cesta z Bečic do Příběnic. Zarostlá úzká cestička opět nebyla tou ideální trasou pro cyklisty, ale i tady jsme s tím počítali, takže jsme se v klidu proplétali místy dost hustým porostem a těšili se na občerstvení pod příběnickou zříceninou hradu ze 13.století. U tamní hospody jsem čekal, zda tam zaznamenám defekt, jako to bylo v minulých letech obvyklé. Nestalo se tak a povzbuzem touto nadějnou a upřímně řečeno i trochu nečekanou skutečnotí, jsem navrhnul, že bychom mohli pokračovat dál podél Lužnice, očekávajíc již tolikrát projetou cestu na tábořiště u Harachovky, která vede příjemnými zákoutími Lužnice a která je pro dobrodružnou terénní jízdu na kole téměř jako stvořená. Zároveň jsem tak našel řešení, kterak se vyhnout ostrému výšlapu do Malšic, do kterého se mi v podvečer po dlouhém pracovním dni zrovna dvakrát nechtělo. :-)
Bohužel trasu z Příběnic na Harachovku jsem už neabsolvoval dobrých 7 let a za tu dobu se kdysi příjemná cesta dost změnila. Ta tam je relativně široká stezka, na které bylo třeba jen minimálně slézat z kola. Tunel z roku 1938 na trase z Příběnic na HarachovkuDnes vede podél Lužnice uzoučká zarostlá stezka, na které je vodou vymletá spousta kamenů a jízda na kole je spíš hororovým než odpočinkovým zážitkem. Však jsme si záludnost vymleté a místy i částečně stržené cesty oba na vlastní kůži vyzkoušeli. David jednou málem zahučel do Lužnice a já jsem hodil záda mezi zákeřnými balvany. Cesta byla naprosto nekonečná a postupně jsme kolo víc tlačili než že bychom se vezli. Po více než hodinovém boji s nelítostnou přírodou se před námi konečně objevil betonový most přes Lužnici a Harachovka.
Odtud jsme se vezli luxusní asflatkou až na táborské sídliště Nad Lužnicí a do Sezimova Ústí. Vyšlapali jsme kopec okolo Benešovy vily a dál jsme chtěli pokračoval okolo Soukeníku lesem až do Plané. Leč nevyhnutné se stalo skutkem. Najenou jsem cítil nějaké podivné drncání a hle - zadní kolo bylo úplně prázdné! Výlet do Příběnic nezklamal a jako téměř vždy skončil defektem! :-)
Do Plané jsme tak pokračovali už za tmy podél hlavní silnice E55 pěšky. Ještě že bydlíme přesně na opačném konci Plané, takže jsme se s koly stejně jako podél Lužnice pěkně prošli. Bylo to pěkné dobrodružné cross country, které opravdu nedoporučuji opakovat :-) .

Na závěr přidávám mapu druhé cyklotrasy. Jen podotýkám, že cesta z Příběnic na Harachovku vedla dost hustým lesem, proto zde zákres trasy podle GPS není nejpřesnější (rozhodně jsme nepřebíhali na protější břeh Lužnice :-) )

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>