Březen 2010
P Ú S Č P S N
« Úno   Srp »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  

Peru, po stopách Inků, část 1. - Historie

Machu Picchu, ztracené město InkůNávštěva někdejšího hlavního města starobylé Incké říše je pro všechny návštěvníky Peru takřka povinností a také pro nás se během našeho jihoamerického putování stala jedním z vrcholů celé výpravy. V Cuzcu a jeho okolí jsme strávili celkem tři dny, během kterých jsme se vydali po stopách předkolumbovské civilizace, jejíž říše se svého času rozpínala mezi dnešní Kolumbií a středním Chile. Zrod tohoto bájného národa obestírá mnoho tajemství a legend. Podle jedné z nich se první Inka, Manco Capac, zrodil ve vodách jezera Titicaca. Jeho otec Inti, bůh Slunce, mu přikázal, aby se svou sestrou Mama Ocllo šli hledat “pupek světa” (v kečuánštině “qosq´o”) - tedy místo, na kterém by mohli založit novou říši. Zlatá hůl, kterou měli s sebou, jim měla v hledání pomoci neboť tam, kde se sama vnoří do země, tam bude to správné místo. Když se hůl skutečně zabořila do země, založil tam Manco město, které se jednou mělo stát hlavním centrem budoucí největší říše na americkém kontinentu…


Zlaté období říše Inků

 

první Inka Manco CapacV údolí, kde dnes leží město Cuzco, se okolo 12.století začala pomalu rodit kultura, nejvyšší na celé americké pevnině. Dnes ji nazýváme ji kulturou Inků, neboť tak Indiáni říkali svým panovníkům. Vznikla na podkladě starší aymarské kultury z původního svazu kečuánských kmenů, jež se pozvolna spojily s nově příchozími etniky ve volný spolek. Inkům se postupně podařilo prosazovat své představy o společenském uspořádání spojené komunity kmenů, a tak byly položeny základy ke vzniku městského státu a později také nevelkého království Cuzco.
Osud království je zahalen, stejně jako původ samotných Inků, rouškou neproniknutelného tajemství. Z oblasti mýtů se vynořuje až letopočet 1438, kdy Inkové čelili náporu sousedního horského kmene Chanca. Těm se zdálo být nevelké a politicky nejednotné království v úrodném údolí zranitelné a Chancové si byli jisti svým vítězstvím. Inkům tehdy vládl Inca Viracocha, který se vojenského střetu zalekl a uprchnul z města. Tehdy se vlády chopil jeden z jeho synů - Cusi Yupanqui, který shromáždil vojsko a vydal se vstříc nepříteli. Nejen že slavně zvítězil, ale zároveň anektoval území svého protivníka. Posílen tímto v pravdě historickým úspěchem, změnil si panovníkův syn jméno na Pachacuti (v překladu “Ten, kdo dokáže zatřást světem”) a prohlásil se za devátého Inku.
V životě nevelkého království nastal zlom, protože pod dojmem prvních vojenských úspěchů začalo necelé století incké expanze, která vedla až k vytvoření na tehdejší poměry gigantické říše. Inkové začali uskutečňovat válečná tažení do blízkého i vzdálenějšího okolí. Pachacuti však byl velice obratný vládce a mnohé kmeny si dokázal podmanit i reciprocitně, čili pomocí zlata a různých politických výhod, díky kterým se tyto kmeny dobrovolně podrobili nadvládě rozrůstající se říše. Pachacuti, devátý InkaSamotné Cuzco se proměnilo v opravdové město s kamennými budovami a dlážděnými ulicemi. Město ležící mezi řekami Huatanay a Tullumayo mělo svým půdorysem připomínat kočkovitou šelmu pumu, jedno z posvátných zvířat andských národů, a v době svého největšího rozkvětu bylo rozděleno do dvou částí - Hanan Cuzco (horní) a Hurin Cuzco (dolní). Obě části byly dále rozdělené do čtyř čtvrtí a v nich byly jednotlivé budovy uspořádané okolo velkých čtvercových náměstí.
V době vlády Inky Pachacutiho bylo založeno několik nových templů včetně legendárního Chrámu Slunce - Qorikanchi, jehož zdi byly údajně obložené sedmi sty pevnými zlatými listy, z nichž prý každý vážil až 2kg. Jednotlivé chrámy byly budovány z masivních kamenných bloků, jež byly opracovány tak přesně, že při stavbě nebylo třeba žádného pojiva. Přestože bylo Cuzco sídlem Inky - každý další vládce, který usedl na trůn, si dal postavit nový nádherný palác s prostorami pro svou rodinu i kněží - nebylo nikdy opevněno. Ve městě nebyly nikdy nalezeny žádné hradby či masivní zdi, které by jej chránily před vnějším nebezpečím. Obrannou funkci tak zastávala pouze mohutná megalitická stavba na návrší nad městem - Sacsayhuaman. V ní přebývalo až 5000 vojáků, ale poslední výzkumy ukazují, že rozlehlý komplex měl kromě vojenského i jiné využití a že mohl být zároveň centrem náboženských obřadů. Stavba tedy zřejmě nesloužila výhradně k obraně města na rozdíl od několika dalších menších pevností, které najdeme v širokém okolí.

Tupac Inca Yupanqui, desátý Inka Po 25 letech vlády předal Pachacuti v roce 1463 část moci svému synovi Tupac Yupanquimu. Tupac pokračoval v díle svého otce a Incká říše se začala rozrůstat rychleji než kdykoliv před tím. Tentokrát spíše severozápadním směrem. Její součástí se stala andská oblast sahající až k dnešnímu Quitu a rozloha ovládaného území se více než zdvojnásobila. Pachacuti mezitím reorganizoval stále více se rozrůstající říši. Pod názvem Tawantinsuyu založil federaci, která byla spravována z Cuzca. Říše byla rozdělena do čtyř provincií - Chinchasuyu, Antisuyu, Contisuyu a Collasuyu, z nichž každá měla svého vůdce, který podléhal samotnému Inkovi. Na svoji dobu to byl neobyčejně moderní a funkční systém státní správy.
Když po Pachacutiho smrti v roce 1471 usedl Tupac Yupanqui na trůn, začalo 22leté období jeho vlády, během které pokračoval celkový rozmach říše včetně další expanze. Tupac Yupanqui dokázal například zlomit odpor jednoho z nejvážnějších protivníků incké říše, království Chimor, které se rozkládalo podél severního pobřeží dnešního Peru. Dobytí rozlehlých pobřežních území bylo jedním z největších vojenských úspěchů desátého Inky. Dalším důležitým protivníkem na okraji severní provincie byl kmen Caňariů, který nad jiné vynikal svými znalostmi v oblasti zemědělství nebo archeologie. Ani tento soupeř nedokázal odolat rozmachu zvětšující se říše, ale Inkové, jak bylo jejich zvykem, kulturu Caňariů nezničili, ale naopak ji dokázali obratně absorbovat a využít ji k pozvednutí své vlastní kultury. Ovšem jinak byla tato asimilace čistě vojenská neboť Guapondeleg, hlavní město kmene Caňariů, bylo dobyto až po urputných bojích. Tupac Yupanqui se rozhodl dobyté sídlo svých protivníků přestavět, nechal vybudovat nové chrámy a město nově pojmenoval Tumebamba. Pro svou krásu se tomuto městu začalo později říkat “druhé Cuzco”. Na jeho základech bylo později založeno současné ekvádorské město Cuenca.
A právě v Tumebambě se narodil Yupanquiho následník Huayna Capac, který jako jedenáctý Inka usedl na trůn v roce 1493. Za 34 let trvající vlády Huayna Capaca dosáhla Incká říše své největší rozlohy. Došlo totiž k mohutné expanzi na jih, kde se hranice zastavily až u řeky Maule, která se vlévá do Tichého oceánu u současného chilského města Constitución, asi 260km jižně od Santiaga. Přes obrovské územní zisky na jihu si jedenáctý Inka oblíbil především svoji rodnou severní provincii. Tropické klima dnešního Ekvádoru se mu zamlouvalo mnohem víc než drsné klima vysokohorského Cuzca a tak není divu, že svoji říši spravoval z větší části ze svého rodiště a do původního hlavního města se v podstatě nevracel. Přesto zůstala Incká říše jednotná. Jenomže doba jejího největšího rozmachu byla u konce a krutý konec se neodvratně blížil.

Příjezd Španělů a občanská válka

V roce 1526 k severní hranici incké říše poprvé dorazili Španělé, kteří sem pronikli z Panamy během svých objevitelských výprav podél jihoamerického pobřeží. Evropané s sebou přinesli exotické nemoci, na které nebyl organismus domorodých obyvatel připraven. Okolo roku 1527 tak zasáhla říši mohutná epidemie černých neštovic, které kromě 25 milionů obyvatel podlehl i samotný vládnoucí Inka Huayna Capac. A protože ještě před jedenáctým Inkou podlehl onemocnění i jeho nejstarší syn a nástupce Ninan Cuyochi, stála náhle říše před ožehavým problémem. Kdo usedne na uvolněný trůn?
Huascar, dvanáctý InkaHuayna Capac chtěl za každou cenu zabránit případným mocenským sporům a otázku nástupnictví vyřešil těsně před svou smrtí. Svoji obrovskou říši rozdělil mezi své dva mladší syny. Huascar, čistokrevný cuzqueňo (obyvatel Cuzca), přímý královský potomek s velkou podporu šlechty v původním hlavním městě, dostal většinu říše - oblast okolo Cuzca a všechny jižní provincie. Atahualpa, Huaynacův oblíbenec a nevlastní bratr Huascara, se narodil a žil v severní provincii Chinchay Suyu, a pod jeho správu připadly právě severní oblasti říše. Otázka nástupnictví se však tímto rozdělením nevyřešila neboť Huascar neuznal Atahualpův nárok na správu (byť nesrovnatelně menší) části impéria, protože zpochybňoval (dle většiny historických bádání ne zcela oprávněně) jeho královský původ. Naopak pouze sám sebe považoval za jediného legitimního nástupce svého otce a prohlásil se jediným vládce Incké říše. Jako dvanáctý Inka požadoval Atahualpův slib věrnosti, s čímž jeho nevlastní bratr souhlasil. Atahualpa vyslal do Cuzca své pobočníky, aby vyjádřili Huascarovi jeho loajalitu a předali, jak bylo zvykem, štědré dary ze zlata a stříbra. Bohužel Huascar nejen že tento slib nepřijal, ale navíc obvinil bratra ze spiknutí, některé vyslance dal rovnou zabít a ostatní odeslal zpět potupně oblečené do ženských šatů. Pod vedením generála Atoca začal ihned formovat armádu, která měla nenáviděného soka na severu odstranit.
AtahualpaAtahualpa však měl jednu velkou výhodu - jeho otec tíhnul více k severu a také tam trávil poslední období své vlády. Spolu sním tam také zůstala hlavní část královské armády. Navíc i někteří generálové (Chalkuchimac, Quizquiz nebo Rumiñahui) zůstali loajální právě Atahualpovi. V roce 1529 tak neodvratně vypukla občanská válka, která byla počátkem konce mocného impéria.
Válka začala překvapivým úderem Huascara na Tumebambu a zničením tohoto “druhého Cuzca”. Atahualpa byl zajat, ale když vítězové zapíjeli svůj úspěch, podařilo se mu za pomoci jedné z jeho manželek uniknout. Jakmile byl Atahualpa na svobodě, začal na severu ihned formovat zkušené vojáky z Huaynacovy armády a připravoval protiúder. V letech 1531-1532 došlo hned k několika střetům, během kterých byl Huascar poražen a zajat, jeho generál Atoc byl popraven a povražděna byla nakonec i většina šlechty v Cuzcu. Osud samotného Huascara zůstává nejistý – podle některých teorií ho dal zabít už Atahualpa, podle jiných jej odstranili teprve Španělé, nejpravděpodobněji se jeví verze, že Huascar zemřel ve vězení v Abdramarce.
Občanská válka byla vysilující a nakonec přispěla mnohem větší měrou k zániku Incké říše než samotný příjezd španělských dobyvatelů, kteří pod vedením Francisca Pizarra přistáli u ekvádorských břehů opět v roce 1532. 
Španělé tu tentokrát nenašli bohatou prosperující zemi jako před šesti lety, ale rozvrácenou říši, jejíž města i obyvatelé byli zdecimováni nemocemi i vleklými boji o nadvládu. Samotného Atahualpu, mimochodem jednoho z nejkrutějších inckých vládců, zastihla zpráva o příjezdu 168 podivně oblečených přivandrovalců v těsném sousedství města Cajamarka, kde u tamních horkých pramenů odpočíval společně se svými 40 tisíci vojáky po úspěšném tažení na jih. Španělé, ještě než zamířili na pevninu, porazili díky své výzbroji tři tisícový dav domorodců na ostrově Puná (blízko dnešního Guayaquilu v Ekvádoru) a posléze založili i první osadu na území současného Peru, kterou pojmenovali San Miguel de Piura.
Pizarro už z vyprávění domorodců věděl, že této zemi, kde se prý zlato necení více než obyčejné železo, vládne jistý domorodý náčelník zvaný Inka. Byla to pro něj klíčová osoba na cestě k ovládnutí země, o jejíž rozloze neměl zatím sebemenší tušení. S glejtem od španělského krále se už teď považoval za místodržitele a guvernéra nového území, které musí i se všemi bájnými poklady patřit španělské koruně a potažmo tedy i jemu. Ovšem se 168 muži, 27 koni, 12 arkebuzami (ručními palnými zbraněmi) a čtyřmi děly by se jakýkoliv ozbrojený střet rovnal sebevraždě. Bylo třeba jednat a využít mírné bázně domorodých obyvatel, kteří pokládali bělochy připluvší odněkud z jiného světa za vyslance Slunečního boha. Proto vyslal Pizarro na průzkum pětatřicet jezdů vedených Hernandem de Sotou a doufal, že se jim podaří Inku najít. To se pomocí domorodců skutečně podařilo. Atahualpa vyslance přijal a de Soto se vrátil se vzkazem, aby se Pizarro usídlil v Inkově paláci v Cajamarce. Vládce Zlaté říše souhlasil se setkáním s náčelníkem cizinců.

Tragédie v Cajamarce

Španělé dorazili do Cajamarky 15.listopadu 1532 a našli opuštěné město neboť většina obyvatel se připojila k Atahualpovi, který tábořil u nedalekých horkých pramenů. Už při vstupu do Cajamarky Pizarro věděl o početné armádě za městem a moc dobře si uvědomoval, do jak riskantního podniku se pouští, když se má s Inkou setkat právě tady. Francisco PizarroAle naplno si to uvědomil až v noci. V okolí města se rozzářily tisíce ohňů, u kterých dlelo bezpočetné incké vojsko, které stonásobně převyšovalo družinu vyslanců starého kontinentu. Pizarrovi bylo jasné, že tak početná armáda tam rozhodně netáboří kvůli tomu, aby před ním druhý den defilovala. Připadal si jako v pasti. Snad právě v tu chvíli se zrodil v Pizarrově hlavě šílený nápad, lest na kterou by byl pyšný i jeho velký vzor a vzdálený bratranec Cortéz, slavný dobyvatel říše Aztéků. Ten nápad byl možná výplodem čirého zoufalství, možná neskonalé drzosti, každopádně zítřek měl navždy změnit běh dějin jihoamerického kontinentu.
Ráno Pizarro rozestavil své muže a všem udělil podrobné pokyny. Pedro de Candia s několika muži a dvěma děly obsadil nedalekou pevnost, dvě jezdecké družiny pod vedením Hernanda de Sota a Pizarrova bratra Hernanda zaujaly stanoviště ve dvorech přízemních stavení, která obklopovala hlavní náměstí, a zbylí vojáci se ukryli přímo v nestřeženém Inkově paláci. Následovalo nekonečné čekání. Teprve kolem poledne dorazilo Inkovo poselstvo se zprávou, že Atahualpa navštíví Pizarra s početným doprovodem. Pizarro znervózněl, ale nezbylo mu než zdvořile přikývnout. Početný doprovod bylo to poslední, co ke svému plánu potřeboval. Možná ho chce Inka překvapit a zdvořilostní návštěva se zvrhne v přepadení.
Inkův honosný průvod se dal pohybu krátce po poledni. On, syn Slunce, usedl na svá zlatem vykládaná nosítka, která nesli na ramenou vznešení příslušníci šlechty ozdobení barevným peřím. Vpředu před procesím pobíhali sluhové a zametali svému vládci půdu, okolo nosítek po boku panovníka se hrdě nesli další příslušníci dvora a za nimi šel bezpočet ozbrojených bojovníků. Potom se stalo něco nečekaného. Průvod se zastavil. Pizarro ještě více znervózněl. Jeho domněnky potvrdil další spěšný posel, který přinesl vzkaz, že Atahualpa hodlá do města vstoupit až druhý den. Pizarro však nehodlal připustit další komplikace v jeho už tak beznadějné situaci – co kdyby se třeba domorodci rozhodli v noci zaútočit - a vzkázal Atahualpovi, že ho velice žádá, zda by svůj záměr nepřehodnotil. „K uvítání velkého vládce je vše přichystáno a náčelník je netrpělivě očekáván už dnes.“
Atahualpa kupodivu souhlasil a rozhodl se, že bude pokračovat v cestě. Ba co víc, Inka vzkázal překvapenému Pizarrovi, že do města vkročí neozbrojen, pouze s malým doprovodem. Nic lepšího si snad Pizarro ani nemohl přát! Byla tu zase malá naděje, že by jeho šílený plán mohl nakonec přece jen vyjít!
Inkův průvod dorazil do města krátce před západem Slunce. Na velkém náměstí bylo naprosté ticho, po běloších ani vidu ani slechu. Překvapený Atahualpa sedící stále na zlatých nosítkách se přísně rozhlédl - nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu chystalo nějaké přivítání, o kterém mluvil vůdce cizáků. Až po chvíli spatřil pomalu se blížícího nuzně oděného muže. Byl to dominikánský mnich Vincente de Valverde, který se pozvolna šoural náměstím drže v jedné ruce kříž a ve druhé knihu. Za ním šel domorodý tlumočník Felipillo, kterého už Atahualpa znal z návštěvy Hernanda de Sota. Že by si velký Inka zrovna takhle představoval velkolepé uvítání, to se tedy říci nedá.
Ten podivný muž s křížem v ruce se dal bez okolků do řeči a pomocí tlumočníka začal Inku zahrnovat spoustou podivných informací, kterým Atahualpa dost dobře nerozuměl. Slyšel jen cosi o stvoření světa a hříšném pádu lidí, o Spasiteli, který zemřel na kříži a o jeho zástupci na zemi — papežovi. Další informace přímo Inkovi vyrazila dech. Ten papež daroval jakýmsi králům část tohoto světa a tento jeho dar dokonce zahrnuje i jeho říši! To bylo přímo troufalé! To všechno dohromady prý tvořilo pravé a jediné náboženství, víru nejlepší a nejctnostnější.
Syn Slunce byl zaskočen. Nevěděl tropí-li si z něj ten člověk blázny nebo jestli z něj mluví nějací zlí duchové. Každopádně začínal mít dojem, že ten mnich se ho snaží přesvědčit, aby tu podivnou víru přijal. Navíc snad měl začít odvádět nějakému cizímu králi jakési poplatky a tento cizí král ho prý za to bude navždy ochraňovat.
Indián se chmurně díval na cizího kněze a nechápal, jak nějaký papež může někomu dávat darem říši, která přece patří jemu. Přesto pozorně naslouchal mnichově řeči a hrdě odpovídal. Ze všeho nejvíce ho zajímala ta podivná víra. Inka byl velice zvědavý, odkud cizinec čerpá tak překvapivé vědomosti.
Atahualpovo zajetí v CajamarceValverde ukázal Atahualpovi knihu - byla to Bible. Během následující dramatické chvíle se odehrály události, které byly zlomové v celém procesu dobývání Jižní Ameriky, a které doboví kronikáři popisují asi takto: Atahualpa vzal Bibli opatrně do rukou, rozevřel ji, zalistoval a uviděl jen nesrozumitelné černé znaky. Nikdy podobnou věc nespatřil a vlastně ani kloudně nevěděl, co s ní. Přiložil Bibli k uchu a na okamžik se zaposlouchal - nic. Domníval se, že se mu mnich vysmívá. „Vždyť ta věc nemluví!”, prohlásil pobouřeně. Načež knihu hodil na zem a odvrátil se.
Valverde sledoval Inkovo jednání s nenávistným pohledem v očích a když byla svatá Bible tak hrubým způsobem znesvěcena, vyzval Pizarrovy muže do boje zvoláním “K pomstě, křesťané, k pomstě! Zabijte ty psy, co pošpinili slovo boží! Dávám vám své rozhřešení!”.
Následoval střet dvou rozdílných kultur, dvou rozdílných civilizací, který musel nutně pro jednu stranu skončit katastrofou. Pizarro, který celou roztržku sledoval zpovzdálí, dal stuhou znamení střelcům v pevnosti. Zahřměly první výstřely z děl. Z Inkova paláce se vyřítila Pizarrova pěchota v ocelovém brnění a ze třech stran vtrhlo na náměstí jezdectvo. Indiáni zůstali v němém úžasu neboť byli zcela ohromeni ohlušujícími ranami z děl, navíc byli zaskočeni zcela neznámými zbraněmi, které dokázaly zabíjet i na poměrně velkou vzdálenost a největším šokem byly koně. Ty ještě nikdy indiáni v boji neviděli. Nastal chaos, v němž si domorodci ani nestačili uvědomit, jak málo početná skupina vetřelců pro nim vlastně stojí. Nastala řež. Šestitisícový Inkův „drobný“ doprovod se rozprchnul a náměstí bylo brzy poseté mrtvolami. Skoro nikdo neuniknul, protože španělská jízda pobíjela prchající indiány i cestou z náměstí. Tragická zkáza byla dílem necelé půlhodiny. Krvelační vojáci se chtěli dokonce vrhnout i na samotného Inku, až ho musel Pizarro za cenu zranění ruky osobně chránit. Náčelníka bylo třeba dostat živého! Nicméně Atahualpa byl stržen z nosítek, z čela mu byla sražena posvátná borla a voják jménem Estéte jej odvlekl do jedné z nedalekých budov. Dnes se zdá být naprosto neuvěřitelné, jak relativně snadno byla poražena tak početná armáda, která neměla na kontinentu vážnějšího konkurenta, každopádně zajetím Atahualpy ztratili indiáni pevné vedení, řád a jejich síla byla ta tam.
V dalších dnech si užíval Pizarro svého úspěchu v Cajamarce. Inkovo vojsko bylo rozpuštěno a Španělé si ponechali pouze nezbytný počet zajatců, kteří jim sloužili. Samotný Pizarro měl sto chutí vyrazit vstříc hlavnímu městu Cuzcu, ale na takovou dlouhou výpravu potřeboval více lidí a tak mu nezbývalo, než vyslat posly do San Miguel, aby zjistili, jestli už dorazily očekávané posily z Panamy. Atahualpa měl v zajetí spoustu času na přemýšlení. Uvědomil si, že teď, když jej drží bílí cizáci, by se mohl opět chopit příležitosti jeho poražený nevlastní bratr Huascar. Mohl by uniknout ze svého vězení v Abdramarce a mohl by opět převzít vládu nad říší, kterou si Atahualpa teprve nedávno pro sebe vybojoval. Ta myšlenka byla skličující, Inka si uvědomil, že se musí stůj co stůj dostat na svobodu. A tehdy pochopil další významnou věc - jak chamtiví jsou jeho věznitelé, že za kousek zlata by dali cokoliv. Možná i svobodu! A tak došlo k té legendární nabídce - Atahualpa slíbil Pizarrovi, že zakryje podlahu v celé místnosti, ve které je vězněn, zlatem. Španělé se mu vysmáli a tak náčelník šel ve své nabídce ještě dál. Odvážně prohlásil, že tuto místnost zaplní zlatem až do takové výšky, kam jen lze dosáhnout. Pizarro si myslel své, ale na oko vážně vstal a udělal svým mečem rýhu vysoko na zdi pod stropem. Sám moc nevěřil, že Inka dokáže svému slibu dostát, vždyť místnost byla sedm metrů dlouhá, dva metry široká a rýha byla ve výšce třech metrů! 20.prosince 1532 vyrazili do celé říše poslové s rozkazem, aby veškeré poklady a vzácné předměty byly dopraveny do Cajamarky. A tak se začaly v dané místnosti hromadit první náklady. Jenomže sbírka probíhala velmi pomalu. V myslích Španělů, kteří dosud ani v nejmenším netušili, jak rozlehlá je Inkova říše, začala narůstat nedůvěra. Podezírali Atahualpu, který si v té době užíval relativní volnosti, že celou akci záměrně zdržuje a získaný čas věnuje přípravám na nějaké odvetné akce. Inka však Španěle uklidňoval a navrhnul jim, aby pro poklady vyslali své lidi. A Pizarro tak skutečně učinil. Španělští vojáci byli všude přijímáni velice přátelsky a mnozí obyvatelé měst a vesniček se dokonce sami přidávali k jejich průvodu. Během sbírky se tak první Evropané dostali až do Cuzca, kde byli okouzleni nádherným obrovským městem, jehož dominantou byl zlatem zářící chrám Slunce. Jen v hlavním městě se nakonec shromáždilo na osm tisíc tun zlata!
Atahualpův pohřebZlato už pomalu dosahovalo stanovené úrovně v Inkově cele, ale Pizarro si stále více uvědomoval, že až indiáni skutečně dostojí svému slibu - a poslední dobou už o tom v podstatě nepochyboval, neví vlastně co má s Atahualpou dál provést. Má mu dát skutečně svobodu a vystavit se tak nebezpečí odplaty? Mohl ho dál věznit, ale právě dorazily posily a jemu se konečně naskytla možnost vyrazit do Cuzca. Má tu nechat pár mužů, aby Inku dál hlídali? Na cestě bude potřebovat každého vojáka. Bylo jasné, že existuje jenom jedno řešení.
A tak Pizarro přišel s obviněním, že proti Španělům táhne početné incké vojsko. Přes Atahualpovo ujišťování o opaku měli Evropané rázem záminku pro svolání soudu. Podivného soudu. Vykonstruovaná obvinění byla tak obecného rázu, že šla aplikovat v podstatě na kohokoliv. Rozsudek zněl jednoznačně - smrt! Zvůle, která dokáže v zájmu silnějšího odsoudit nevinného, provází lidstvo v podstatě dodnes, takže nikoho nemůže překvapit absurdita celé situace, kdy je jihoamerický indián souzen podle evropského a navíc ještě zfalšovaného metru. Hernando de Soto nesouhlasil, ale jeho protesty byly marné. Inka byl odsouzen k smrti upálením.
Když byl 26.července 1533 vyveden na hranici, doprovázel ho mnich Valverde, který se jej snažil ještě na poslední chvíli získat pro křesťanství. Když Inkovi slíbil, že bude „pouze” uškrcen, jestliže přijme víru, dal se Atahualpa pokřtít. Nebyl to projev Inkovy slabosti, ale indiánská víra, že jeho spálené tělo by už nemohlo v záhrobí nabít lidské podoby. Tak zemřel třináctý Inka. Jeho tělo bylo pochováno na hřbitově sv.Františka, ale indiáni později Atahualpovy ostatky tajně vyzvedli a pohřbili je podle Atahualpova přání v jeho rodišti.

Obsazení Cuzca a stínová vláda

Pizarro měl nyní volné ruce a nic mu nebránilo v pochodu na Cuzco. Dobyvatelé si však velice dobře uvědomovali, že na podrobení tak rozsáhlé říše nemají dostatek mužů. Stejně tak potřebovali nějakého prostředníka, skrze kterého by dokázali vládnout domorodému obyvatelstvu bez rizika, že by indiáni organizovali proti Evropanům nějaký odpor. Pizarro proto jmenoval stínového Inku - Túpac Huallpu, Huascarova bratra z cuzcánské větve královského rodu, který byl loutkou v rukách Španělů. Túpac byl na oko domorodým vládcem říše, ale na její spravování neměl prakticky žádný vliv. Byl to Pizarrův skvělý strategický tah. Bohužel tento Inka v říjnu 1533 podlehl některé z nákaz importovaných z Evropy, pravděpodobně neštovicím, a tak Pizarrovi nezbylo, než se spojit s dalším Huascarovým bratrem Mancem Yupanquim, který byl dalším z mála členů královské větve, jenž přežil Atahualpovo vraždění.
Manco YupanquiManco toužil po odvetě a rád se dal dohromady s Pizarrem, který zlikvidoval jeho úhlavního nepřítele. S pomocí Manca Yupanquiho vytáhli Španělé proti zbytkům Atahualpova vojska, kterému velel generál Quisquis, a po jeho ústupu měli dobyvatelé cestu na Cuzco konečně volnou. Španělé nakonec do hlavního města vstoupili 8.listopadu 1533 a získali jej zcela bez boje. Pizarro hned vytvořil stínovou indiánskou vládu, v jejímž čele stanul na začátku roku 1534 právě Manco Yupanqui (známý také jako Manco Capac II.) . Sám Pizarro se v Cuzcu zdržel jen krátce, brzy správu nad městem předal svým třem bratrům a sám se vydal na průzkum pobřežních oblastí. V údolí řeky Rímac potom 18.ledna 1535 založil nové hlavní město - Limu. Další z dobyvatelů, Diego de Almagro, se zase vydal na jih, kde během dalšího roku překročil poušť Atacama a dosáhl území současného Chile.
V Cuzcu tak zůstala pouze 190ti členná posádka pod vedením Pizarrova bratra Hernanda. Samotný stínový Inka však nehodlal být jen pouho pouhou loutkou v rukách cizinců. Sám sebe považoval za plnohodnotného vládce říše a brzy se vzepřel nedůstojnému a nešetrnému zacházení bez patřičného respektu, kterého se mu ze strany Španělů dostávalo. V listopadu roku 1535 se proto poprvé pokusil z Cuzca uniknout, ale byl zajat a uvězněn. Vzhledem k rostoucí nervozitě domorodého obyvatelstva, které se jen nerado smiřovalo s tím, že byl jejich Inka uvězněn, byl ale nakonec Manco po dvou měsících propuštěn. Inka nakonec k útěku využil největší slabinu Španělů - jejich chamtivost a touhu po bohatství. Manco totiž sdělil Hernandovi, že se v nedalekém údolí Yucay nachází unikátní veliká zlatá socha a slíbil, že ji španělskému veliteli přiveze. Lest to byla v pravdě dost průhledná, ale kupodivu vyšla. Španělé opět nezklamali a s vidinou osobního prospěchu skočili Mancovi tak říkajíc na špek. Inka opustil Cuzco 18.dubna 1536, ovšem nikoliv s myšlenkami na zlatý podklad, ale na pomstu.
Pozdě si Hernando Pizarro uvědomil, že byl obelstěn. Nezbylo mu, než podniknout trestnou výpravu a troufalost svého “zajatce” ztrestat. Když ale dorazil do údolí Yucay, zjistil, že schopný Manco dokázal během poměrně krátké doby shromáždit značně početné vojsko, které španělský atak bez problémů odrazilo. Španělé nakonec z údolí unikli jenom díky tomu, že Inka stále čekal na další posily a do pronásledování svých protivníků se zatím nehodlal pouštět.
Odpor domorodého obyvatelstva proti cizákům však stále sílil a Mancovo vojsko brzy dosáhlo úctyhodné velikosti (podle některých zdrojů čítalo až 200 000 mužů). Manco se konečně odhodlal vytáhnout na Cuzco, kam se tentokrát vrátil nikoliv jako stínový Inka, ale jako skutečný potomek vládců mocné říše a dobyvatel. 6.května 1536 začalo desetiměsíční obléhání města, které však nakonec nebylo úspěšné. Přestože se Mancovi několikrát podařilo Cuzco na pár dní obsadit, nikdy se tam nedokázal udržet. Španělé se s pomocí domorodých dobrovolníků pokaždé dokázali opevnit v některé z masivních budov okolo hlavního náměstí a pomocí jízdy se jim dařilo nápor Inkova vojska pokaždé odrazit. Když nakonec Španělé podnikli i úspěšný protiútok na domorodou základnu Sacsayhuaman, masivní kamennou stavbu stojící na návrší nad Cuzcem, byl Manco Yupanqui nucen ustoupit do pevnosti v nedalekém Ollantaytambu. Při tomto protiútoku byl smrtelně raněn Pizarrův bratr Juan a Hernando Pizarro měl o důvod víc pokračovat v pronásledování indiánské armády ve snaze definitivně ji zničit. Se svými 30 pěšáky, 70 jezdci a zhruba 30 tisíci domorodými spojenci se vydal do Ollantaytamba, kde došlo v lednu 1537 k dalšímu tvrdému střetu. Inkova armáda už byla v té době značně oslabena předchozími boji a také netaktickým rozdělením, kdy část vojska pod velením Quiza Yupanquiho odjela neúspěšně obléhat Limu. Přesto dokázala kamennou pevnost ve svahu nad řekou Urubambou udržet a útok odrazit. Poražení Španělé se stáhli zpět do Cuzca. Teď byla řada zase na Mancovi. Posílen svým úspěchem, vydal se znovu obléhat Cuzco, ale poté, co se jeho armáda utábořila v blízkosti města, podnikli Španělé překvapivý noční útok a způsobili Inkově armádě značné ztráty.
Diego de AlmagroŠtěstí se od Manca Yupanquiho začalo definitivně odvracet neboť 18.dubna 1537 se ze své poměrně neúspěšné výpravy do oblasti dnešního Chile vrátil frustrovaný Diego de Almagro s početnou družinou svých vojáků. Almagro, ambiciózní Pizarrův konkurent, brzy vytušil svoji v pravdě historickou šanci a rozhodl se oslabené Cuzco obsadit. Pizarrovy bratry - Gonzala i velícího Hernanda - dal okamžitě vsadit do vězení a prohlásil se jediným správcem hlavního města a velitelem tamní španělské posádky. Oblast Cuzca hodlal připojit k jižní části Nového světa, která mu byla pod jménem Nueva Toledo svěřena z rozhodnutí španělského krále (severní část dobytých území měl pod názvem Nueva Castilla spravovat Francisco Pizarro).
Manco Yupanqui se zatím stáhnul zpátky do Ollantaytamba, ale vědom si příchodu španělských posil, rozhodl se nakonec ustoupit ještě více na východ do města Victos. Almagro se rozhodl Inkovo vojsko rovněž pronásledovat a vyslal do boje jednotku o síle 300 mužů pod vedením Rodriga Orgoňeze, kterou doprovázel opět mnohatisícový dav domorodých žoldáků. Orgoňez nakonec v červenci 1537 Victos obsadil a definitivně Inkovo vojsko rozprášil. Mancovi se však podařilo se štěstím uprchnout. Hned se vydal ještě dál na severovýchod do těžko přístupného horského terénu, kde se svými stoupenci založil město Vilcabamba, které se na několik dalších let stalo poslední baštou incké říše, odkud byly podnikány výpady proti španělským kolonizátorům.
Mezitím byl o událostech v Cuzcu spraven Francisco Pizarro. Heroický dobyvatel a vyslanec španělského krále považoval sám sebe za jediného správce nově dobytých území, ale náhle musel překvapivě bojovat i proti nepříteli z vlastních řad. Když se dozvěděl o zajetí svých bratrů, urychleně zorganizoval vojenskou výpravu a snažil se Cuzco dobýt zpět. 12.července 1537 se tak Španělé utkali v bitvě u Abancay. Pizarrova vojska vedl Alonso de Alvarado, ale Almagrovi stoupenci jej dokázali nejen porazit, ale Alvarado dokonce padl do zajetí.
Zkušenému Alvaradovi se však podařilo z vězení brzy uprchnout a společně s ním se dostal na svobodu i Pizarrův bratr Gonzalo. Ve snaze získat svobodu i pro Hernanda, uzavřel Pizarro s Almagrem dohodu, v rámci které přenechal svému konkurentovi kontrolu nad Cuzcem a souhlasil s jeho připojením ke království Nueva Toledo (což byl vlastně i původní záměr španělského krále, když dělil nově připojená území mezi oba guvernéry). Nešlo však o žádné smiřováni dvou soků a konkurentů, ze strany Pizarra to byla pouho pouhá vypočítavost neboť potřeboval získat čas na sestavení nové armády.
K rozhodujícímu střetu došlo 26.dubna 1538 u Las Salinas poblíž Cuzca. Proti sobě stanulo vojsko Diega de Almagra o síle 500 mužů vedené Rodrigem Orgoňezem a proti nim Pizarrovi bratři Hernando a Gonzalo se 700 muži. Výsledek hodinu trvající bitvy byl jednoznačný – Almagrovi stoupenci byli poraženi, Orgoňez byl zabit a oba Pizarrové vstoupili bez dalšího boje do Cuzca.
Osud v té době již nemocného Diega de Almagra byl zpečetěn a 8.července 1538 byl v Cuzcu popraven. Francisco Pizarro se však ze svého triumfu dlouho netěšil, neboť Almagrův syn přísahal pomstu a svému slibu také dostál. 26.června 1541 vtrhlo do Pizarrova paláce v Limě dvacet najatých ozbrojených mužů, Almagrových stoupenců, kteří po krátkém boji ukončili dobyvatelův život.
Sám Diego de Almagro II. se prohlásil za nového guvernéra, ale jeho nárok nebyl nikým krom jeho stoupenců akceptován. Po Pizarrově smrti byl totiž guvernérem jmenován Cristóbal Vaca de Castro a Almagro mladší byl nucen uprchnout do hor v okolí Cuzca. 16.září 1542 byl nakonec poslední odbojný Španěl poražen v bitvě u Chupas a ještě týž den byl na náměstí v Cuzcu popraven.

Vilcabamba

Inca Manco Yupanqui mezitím vládl zbytkům své říše ve Vilcabambě. Po porážce u Chupas se do provizorního inckého hlavního města uchýlilo i několik poražených Almagrových stoupenců, kteří tu díky Mancovi našli nové útočiště. Bohužel příchozí se Inkovi za toto gesto příliš dobře neodvděčili a v roce 1544 Manca Yupanquiho zavraždili. Vlády ve Vilcabambě se tak za pomoci regentů ujal teprve pětiletý Mancův syn Sayri Túpac.
Za jeho vlády bylo upuštěno od násilné konfrontace s dobyvateli a nezávislý státní útvar okolo Vilcabamby čím dál více ztrácel svůj význam. Přesto Španělé neustále usilovali o to, aby Inka přesídlil na jimi ovládané území. Chtěli mít domorodého panovníka raději zcela pod kontrolou. Sayri Túpac se nakonec nechal přesvědčit vicekrálem Hurtadem de Mendozou. 5.ledna 1560 Vilcabambu skutečně opustil a se svým třísetčlenným doprovodem přesídlil do Limy. Tam byl uvítán jako vládnoucí představitel domorodých kmenů a když přijal i křest, věnoval mu král Filip II. Španělský feudální léno Oropesa v posvátném údolí Inků Yucay při řece Urubambě.
O rok později však Sayri Túpac za záhadných okolností zemřel. Dohady o jeho možném otrávení znovu rozdmýchaly nedůvěru domorodců vůči Španělům. Sayriovým následníkem se stal jeho bratr Titu Cusi Yupanqui, který byl prohlášen Inkou ihned poté, co Sayri opustil Vilcabambu. Titu Cusi se snažil stabilizovat vztahy se Španěly, od kterých mu hrozil neustále vpád. Na základě jednání s vicekrálem Franciscem de Toledo přijal ve Vilcabambě augustiniánské misionáře a sám se nechal pokřtít. Augustiniáni se tak stali po mnoha letech dalšími Evropany, kteří směli do Vilcabamby vstoupit. V roce 1566 nakonec Titu Cusi uzavřel se Španěly mírovou smlouvu a stal se tak vlastně poddaným španělského krále Filipa II.
Po Cusiho smrti v roce 1571 se posledním Inkou v historii stal jeho bratr Túpac Amaru. Nový Inka neuznával dohody uzavřené svým předchůdcem a brzy se stal trnem v oku Španělů, kteří již považovali Vilcabambu za podrobenou. Franciscu de Toledo došla trpělivost a 14.dubna 1572 vyhlásil sedmnáctému Inkovi válku. 1.června Španělé společně se dvěma tisíci indiánů oblehli Vilcabambu a začali tažení proti poslední baště incké říše. Túpac a jeho spolubojovníci na nic nečekali a udeřili jako první. Byť byli jen slabě vyzbrojení, snažili se narušit řady Evropanů a jejich domorodých spojenců. Útok byl však pokaždé odražen a po té, co byli Túpacovi bojovníci doslova zasypáni palbou z děl, se nakonec všichni přeživší rozhodli 23.června město opustit. Inka prchal z hor dolů do džungle. O den později 24.června 1572 vstoupili Španělé do opuštěné Vilcabamby. Město bylo zcela zničeno a Incká říše přestala v ten den prakticky existovat.
Túpac Amaru byl ještě několik dní na útěku,ale nakonec byl za pomoci indiánů kmene Chunco dopaden i se svou manželkou a dalšími členy rodiny. 21.září byli všichni zajatci dopraveni do Cuzca. Vítězové rovněž s sebou přivezli mumifikované ostatky Manca Yupanquiho a Titu Cusiho, včetně posvátné zlaté sochy Punchao. Všechny tyto relikvie byly zničeny.
Brzy začal soud, který Inku odsoudil k smrti. Túpac Amaru byl sťat na náměstí v Cuzcu 24.září 1572. Tragický zánik velkolepé říše byl dokonán. 

Historie říše Inků – přehled a časová osa

 

Okolo roku 1200 – Manco Capac zakládá Cuzco a první dynastii Inků

1438 – vlády se ujímá Pachacuti, říše se začíná rozpínat

1463 – v rozšiřování říše pokračuje Tupac Yupanqui, Pachacuti reorganizuje státní správu

1471 – umírá Pachacuti, Tupac Yupanqui se stává desátým Inkou

1493 – jedenáctým Inkou se stává Huayna Capac, začíná expanze na jih

1526 – první Evropané dosahují pobřeží dnešního Ekvádoru

cca 1527 – epidemie neštovic, umírá Huayna Capac i jeho syn Ninan Cuyochi

1527 – dvanáctým Inkou se stává Huascar, guvernérem severní provincie Atahualpa

1531-1532 krvavá občanská válka mezi oběma bratry o moc

1532 – Atahualpa vítězí v občanské válce, Huascar je zajat a v témže roce umírá

1532 – Španělé opět přistávají u břehů dnešního Ekvádoru

15.listopadu 1532 – Pizarrovi muži vstupují do Cajamarky

16.listopadu 1532 – masakr v Cajamarce, zajetí Atahualpy

20.prosince 1532  - začíná sbírka na Atahualpovo vykoupení

26.července 1533 – Atahualpa je popraven

8.listopadu 1533 – Pizarro se svými muži vstupuje do Cuzca a získává jej bez boje

začátek roku 1534 – Manco Inca Yupanqui je jmenován novým (stínovým) Inkou

18.ledna 1535 – Francisco Pizarro zakládá Limu

listopad 1535 – Manco Yupanqui poprvé prchá z Cuzca, je zajat, později opět propuštěn

18.dubna 1536 - Manco Yupanqui definitivně opouští Cuzco a organizuje vojsko

6.května 1536 – začíná obléhání Cuzca armádou Manca Yupanquiho

srpen 1536 – část vojska Manca Yupanquiho neúspěšně obléhá Limu

konec roku 1536 – bitva o Sacsayhuaman – porážka Manca Yupanquiho, v boji umírá Juan Pizarro

leden 1537 – bitva u Ollantaytamba – vítězství Inkovy armády

18.dubna 1537 – návrat Diega de Almagra z výpravy do dnešního Chile, Almagro obsazuje Cuzco

červenec 1537 – bitva u Victos, definitivní porážka Manca Yupanquiho, který ustupuje do hor a zakládá Vilcabambu

12.července 1537 – bitva u Abancay, stojí proti sobě vojsko Diega de Almagra a Francisca Pizarra. Almagro vítězí.

26.dubna 1538 – bitva u Las Salinas, Almagro je poražen, Pizarrové vstupují opět do Cuzca

8.července 1538 – Diego de Almagro je popraven v Cuzcu

26.června 1541 – v Limě je zavražděn Francisco Pizarro

16.září 1542 – porážka Diega de Almagra ml. v bitvě u Chupas. Almagro ml. je popraven

1544 – Manco Yupanqui je zavražděn ve Vilcabambě

5.ledna 1560 – Mancův syn Sayri Túpac opouští Vilcabambu, v Limě přijímá křest. Novým Inkou se stává Titu Cusi Yupanqui

1561 – Sayri Túpac umírá v údolí Yucay

1566 – Titu Cusi uzavírá se Španěly mírovou smlouvu, do Vilcabamby přijíždějí první misionáři

1571 – Titu Cusi umírá, posledním Inkou se stává Túpac Amaru

14.dubna 1572 – Francisco de Toledo vyhlašuje poslednímu Inkovi válku

23.června 1572 – Túpac Amaru prchá z Vilcabamby, o den později do zničeného města vstupují Španělé

21.září 1572 – Túpac Amaru je zajat a dopraven do Cuzca
24.září 1572 – popravou Túpaca Amaru zaniká dynastie Inků a říše fakticky přestává existovat.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>