Březen 2010
P Ú S Č P S N
« Úno   Srp »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  

Peru, po stopách Inků, část 3. - Machu Picchu

Posvátná čtvrťCestování je jako droga, která člověka nabíjí pozitivní energií. Svět se před námi otevírá a člověk se najednou dostává na místa, o kterých by si nikdy nepomyslel, že skutečně někdy spatří na vlastní oči. A chce jít dál. Hned má před sebou další cíle a mety, kterých chce dosáhnout. Další místa, která chce spatřit na vlastní oči, nasát atmosféru a vychutnat ten úžasný pocit při dosažení vytčeného cíle. Přestože se tento zpočátku může jevit daleký a nedostupný. Ten můj vysněný cestovatelský cíl leží kdesi v jihovýchodní části Peru, ztracený mezi tamními oblými vrcholky And. Ležící na vzdáleném kontinentu, také se dlouho zdál být nedostupný. A najednou je tak blízko. Je 5.září 2008 a dnešek je jedním z mých nejdůležitějších cestovatelských dnů, protože se konečně splní můj letitý sen. Čeká mě cesta k legendárnímu ztracenému městu Inků, Machu Picchu!

 

Vstávat musíme proklatě brzy, protože vlak do Aquas Calientes odjíždí z nádraží San Pedro už v 6,50. Jedná se o tzv. Backpacker train, který je levnějším ze dvou vlaků jezdících k Machu Picchu přímo z Cuzca. Krátce po šesté hodině ještě ze stejného nádraží odjíždí Vistadome train, který je ale o plných 46 dolarů dražší. Rozdíl mezi oběma vlaky je ten, že v ceně toho dražšího je navíc ještě nějaká ta zábava a občerstvení. No, opravdu nevím, co by mi museli za osm stovek ve vlaku naservírovat, aby se ta vyšší cena včetně mnohem dřívějšího vstávání vyplatila.

(Pozn. - v roce 2010 už jezdí na trase Cuzco-Aquas Calientes celkem tři vlaky – Vistadome v 6:53, Backpacker v 7:42 a nově také luxusní Hiram Bingham v 9:05. zajímavé je, že doba odjezdu se o hodinu posunula, ale čas příjezdu do Aquas Calientes zůstává pořád stejný.)

Celí natěšení tedy jdeme ulicí Santa Clara k nádraží San Pedro. Dnes to vypadá na krásné počasí, obloha je azurová a ranní Slunce pěkně ozařuje oba kostely, které stojí podél naší cesty na nádraží. Fotografické hody tak začínají o něco dříve, než jsme plánovali.

 

Cesta vlakem

 

U vchodu na nádraží se už zformovala docela dlouhá fronta. Každý z cestujících se tu musí podrobit důkladné kontrole jízdenek a dokladů, pak teprve je vpuštěn na samotné nástupiště. Tam už čeká žlutomodrý vlak společnosti Perurail, jehož jednotlivé vagony jsou označené velkými písmeny. Každá jízdenka je vlastně zároveň místenkou, neboť každý cestovatel si kupuje přímo konkrétní sedadlo ve vlaku. Žádná cesta „na stojáka“ tady nepřipadá v úvahu. My máme lístky do vagonu „D“, což je čtvrtý vůz za lokomotivou a třetí odzadu. Při nástupu nás ještě naposled kontrolují stevardi a v sedm hodin se naše souprava dává konečně do pohybu.

Cuzco, výhled z horní části železniceČeká nás 108km dlouhá jízda do vesničky Aquas Calientes, která je výchozím bodem k návštěvě nedalekých ruin bájného města Inků. Cíl naší cesty leží podstatně níž než Cuzco v nadmořské výšce cca 2070m, takže cesta vlakem povede téměř neustále z kopce dolů. Výjimkou je pouze prvních 10 kilometrů. Cuzco totiž leží v údolí, které na západní straně města končí a tudíž směrem k Machu Picchu musí vlak nejdříve překonat asi 300m vysoký horský hřeben.

Při stavbě silnice by se v takovém svahu vytvořilo několik serpentin, ale v případě železnice bylo třeba vymyslet jiný způsob, jak dostat vlak během tak krátkého úseku o tolik metrů výš. Peruánci to nakonec vykoumali docela geniálně. Vlastně vytvořili jakési železniční serpentiny. Řešení spočívá v tom, že koleje tvoří celkem ve čtyřech místech uzel ve tvaru písmene Y. Když vlak do tohoto „ypsilonu“ dorazí, najede na slepou kolej a zastaví. Pomocník strojvedoucího vyskočí ven, přehodí vyhybku a vlak může nacouvat do protisměru na další kolej, která pokračuje ve stoupání. Zhruba o kilometr dál vlak ve svahu nacouvá na další slepou kolej, pomocník opět přehodí výhybku a vlak pokračuje zase vpřed po další protisměrné koleji ve stoupání. Celý proces se nad Cuzcem ještě jednou zopakuje, přičemž druhé couvání je ještě o něco delší než to první. Za poslední výhybkou se vlak definitivně rozjede vpřed a zbytek stoupání již absolvuje pomocí třech klasických pozvolných serpentin, jejichž zatáčky už však mají dostatečný poloměr na to, aby tam byl vlak schopen zatočit. Stoupání systémem padajícího (nebo v tomto případě spíš stoupajícího) listu je zcela jedinečné a je určitě jedním z nezapomenutelných zážitků na cestě k Machu Picchu. Navíc se tento způsob překonání převýšení ještě jednou opakuje před vesničkou Rapchi, kde ale vlak projíždí pouze dvěma uzly ve tvaru písmene Y, tudíž couvá pouze jednou.

Po šedesáti kilometrech jízdy vlak konečně přijíždí do údolí řeky Urubamby, která bude našim souputníkem až do cíle. O dalších deset kilometrů dál zastavujeme v Ollantaytambu, kde mohou přistoupit poslední cestující. Ono vlastně vyrazit k Machu Picchu právě z Ollantaytamba je úplně nejekonomičtější, protože zpáteční jízdenka na Backpacker train se dá pořídit už od 62 dolarů. Navíc odsud jezdí k Machu Picchu i mnohem více spojů  - například právě Backpacker train odjíždí z Ollantaytamba celkem pětkrát, Vistadome train dvakrát. Ale zase je to časově náročnější, protože se sem musí dojet z Cuzca autobusem (ranní nebo večerní spoje stojí od jednoho do čtyř dolarů). Na druhou stranu, pokud má člověk dostatek času, může v Ollantaytambu navštívit inckou pevnost, v jejímž okolí v lednu 1537 vojska Inky Manco Yupanquiho slavně porazila španělskou jízdu pod vedením Hernanda Pizarra.

 

Aquas Calientes

 

Náš cíl ale leží ještě o dobrých 40km dál a tak pokračujeme v cestě. V údolí Urubamby musíme ještě klesnout o plných 700m, takže to bude i nadále docela sešup. Za okny se v dálce objevují sněhem pokryté vysoké andské vrcholky a podél trati se stále klikatí říční koryto, jehož rozbouřené vody jsou čím dál divočejší. Krátce před jedenáctou hodinou konečně přijíždíme na nádraží ve vesničce Aquas Calientes. Aguas CalientesNejvyšší čas, protože po té čtyřhodinové jízdě vlakem jsem už pěkně rozlámaný. Sedadla moc pohodlná nejsou a ani s místem na nohy to není o moc lepší. A to nejsem žádný dlouhán!

Z nádraží je to vesnice co by kamenem dohodil, ale ne náhodou těch pár desítek metrů vede skrz velké tržiště. Co kdyby turisté ještě před návštěvou Machu Picchu  zatoužili utratit nějaký ten Sol? To ovšem není náš případ, protože my se snažíme co nejrychleji najít kancelář iPeru, ve které se prodávají vstupenky do ruin. Bohužel se podle zevrubného plánku v Lonely planet orientuje v úzkých uličkách dost obtížně, takže nám hledání pokladny trvá trochu déle. Ale podařilo se. Vstupenka do Machu Picchu stojí 122 Solů a kupodivu se musí platit kompletně pouze v peruánské měně.

Po krátkém občerstvení už nám nic nebrání vyrazit ke slavným inckým ruinám. Ty se nacházejí asi dva a půl kilometru západně od Aquas Calientes na vysokém skalním ostrohu v úzkém sedle mezi vrcholky dvou hor -  Wayna Picchu (Mladý štít) a Machu Picchu (Starý štít). Oproti Aquas Calientes leží zhruba o 500 výškových metrů výš. Nahoru vede nezpevněná cesta, po které se můžeme nechat vyvézt autobusem nebo můžeme po stopách dávných objevitelů vyrazit pěšky. Protože nemáme tolik času, volíme první (pohodlnější) variantu a dole na nábřeží Urubamby kupujeme zpáteční jízdenku za 14 dolarů. Autobusů mezi vesnicí a Machu Picchu pendluje hned několik, takže u silnice čekáme jen několik málo minut. Po nástupu to ještě chvíli trvá, než se autobus jakž takž zaplní a potom už můžeme vyrazit.

Nejdříve jedeme po pravém břehu Urubamby, ale zhruba po patnácti stech metrech přejíždíme po mostě na levý břeh, kde začínají serpentiny. Polňačka je zařízlá v džungli, takže ani ve výše položených partiích nejsou za okny žádné extra výhledy a okolní andské vrcholky za mocnou hradbou z keřů spíš jen tušíme. Po třinácti prudkých 180° zatáčkách náš autobus zastavuje na malém parkovišti v nadmořské výšce 2450m. Tady se nachází vchod do celé archeologické lokality. K samotnému městu odsud vede kamenný chodník, který se brzy noří do husté džungle, kde v několika menších serpentinách stoupá ještě o několik desítek metrů výš.

 

Machu Picchu

 

Konečně jsme u cíle, přicházíme na nevelkou zelenou terasu, kde se před námi otevírá fantastický výhled na celé Machu Pichu. Je to ten nejtypičtější pohled, který je známý ze všech možných pohledů, knížek a plakátů – máme tu před sebou terasovitě uspořádané kamenné pueblo, nad kterým se hrdě tyčí skalnatý jehlan Wayna Picchu. To vše se nachází na skalním ostrohu, který ze třech stran obklopuje hluboké údolí řeky Urubamby. Za tímto údolím se opět zvedají další andské vrcholky, které jsou v těchto nadmořských výškách kompletně porostlé vegetací. Je to opravdu neopakovatelný pohled!

 

Machu Picchu, výhled na kamenné pueblo

Rozhled z první terasy v pohyblivém panoramatu je zde (je třeba mít nainstalovaný Quick Time)

 

Machu Pichu je místo obestřené tajemstvím. Dodnes nikdo neví, kdy toto tajemné místo vzniklo, jak se vlastně původně jmenovalo nebo jaký byl jeho pravý účel. Inkové totiž neznali písmo, a tak jsme odkázaní pouze na rozličné teorie, které se opírají o dosavadní archeologické výzkumy. Dnes se všeobecně předpokládá, že Machu Picchu bylo postaveno někdy v polovině 15.století za vlády Inky Pachacutiho. Otázkou zůstává, proč byl tak majestátní komplex vybudován právě zde, na nepřístupném místě s poměrně horkým klimatem a s dost vysokou vlhkostí. Podle jedné z teorií mohlo jít o obrannou pevnost s výhodnou strategickou polohou. Nedobytné město by v tomto případě mohlo chránit přístup do Cuzca před válečnickými kmeny, které obývaly okrajové části Kamenné puebloAmazonského pralesa. Podle další teorie mohlo být Machu Picchu obrovským klášterem, ve kterém žily „sluneční panny“, což byly incké ženy školené pro službu samotnému Inkovi. Tuto teorii původně podporovaly první archeologické nálezy z let 1912-1915, opírající se o kosterní pozůstatky objevené v celé lokalitě. Předpoklad, že komplex obývaly převážně ženy, byl ale moderními výzkumy vyvrácen a po vyhodnocení dalších nalezených kosterních pozůstatků bylo konstatováno, že zastoupení ostatků mužů a žen je v podstatě stejné.

Nejnovější výzkumy přišly s hypotézou, která má v současné době asi nejvíc zastánců. Podle ní sloužilo Machu Picchu jako velká svatyně, kde se konaly bohoslužby spojené s pozorováním hvězd a nejrůznějších astronomických úkazů. Tuto teorii podporují nejen sakrální předměty, které tu byly nalezeny, ale také zdejší stavby – chrám boha Slunce, chrám Tří oken nebo kamenná observatoř.

Ať už sloužilo k jakémukoliv účelu, je Machu Picchu výjimečné především tím, jak přirozeně bylo toto lidské sídlo včleněno do složitého a nepřístupného terénu. Osou kamenného města, které je postaveno na hřebenu mezi oběma andskými Štíty, je víceúrovňové náměstí.Okolo tohoto podlouhlého prostranství stojí přibližně 200 kamenných budov, rozložených po prostorných terasách. Tyto budovy tvořily - stejně jako v ostatních městech - čtvrti, které byly vzájemně propojené kamennými schodišti. Pod těmito obytnými čtvrtěmi i na protilehlém svahu Starého štítu najdeme  mnoho nezastavěných teras, které sloužily jako zemědělské pozemky. Je téměř jisté, že na těchto terasách stávaly jednoduché přístřešky zemědělců, které však nebyly vybudovány z odolných materiálů. Systém teras měl promyšlený systém zavlažování, díky kterému tam bylo možné pěstovat kukuřici, brambory a další plodiny. Město tak bylo i v tomto zapomenutém koutě And zcela soběstačné.

Residenční čtvrť Machu PicchuNanejvýš překvapujícím zjištěním byl proto fakt, že obyvatelé město opustili náhle ze dne na den. Dnes stále nevíme, co bylo tím hlavním důvodem odchodu, ale můžeme se domnívat, že většina obyvatel mohla podlehnout nákazám zavlečeným na kontinent Evropany, případně že došlo k nějakému znesvěcení některého z posvátných míst nebo relikvií. Nevíme ani, kdy přesně bylo město opuštěno. Můžeme se pouze domnívat, že to bylo ještě před tím, než Pizarrovi muži obsadili Cuzco (1533). Každopádně ve španělských kronikách neexistuje žádný záznam, že by dobyvatelé město někdy navštívili, což podporuje teorii, že při jejich příchodu do této oblasti musel být již celý komplex opuštěn. Svým způsobem to bylo vlastně štěstí, protože Španělé všechna incká města ničili a drancovali. Díky tomu, že Machu Picchu zůstalo stranou jejich pozornosti, dochovalo se až do dnešní doby nedotčené téměř v původním stavu.

Během následujících staletí komplex chrámů, paláců, domů a zahrad zarostl bujnou vegetací, která vlastně město svým způsobem zakonzervovala a ukryla před zraky případných narušitelů. O jeho existenci vědělo jenom pár místních obyvatel a s největší pravděpodobností také někteří misionáři. V roce 1911 přicestoval do Peru nadšený badatel a cestovatel Hiram Bingham, aby tu hledal bájné incké město Vilcabamba, do kterého se v roce 1537 uchýlil Inka Manco Yupanqui po svém neúspěšném povstání proti španělským kolonizátorům.

Bingham hledal jakékoliv informace, které by ho zavedly k vytouženému cíli, a tak se zájmem vyslechl vyprávění místních obyvatel o kamenných stavbách na návrší zvaném Machu Picchu nad řekou Urubambou. Bingham se rozhodl informace domorodců ověřit a 24. července 1911 se vydal na průzkum nepřístupného terénu v prudkém svahu nad hlubokým údolím. Doprovázel ho pouze indiánský chlapec Pablito Alvarez, který mu po dvouhodinovém výstupu ukázal zarostlé ruiny. Vilcabamba to sice nebyla, ale z džungle vykukující kamenné zdi věstily, že se zde nachází výjimečná archeologická lokalita.

Zpráva o objevu „ztraceného města Inků“, jak ruiny Bingham trefně nazval, vyvolala ve Státech nebývalou vlnu zájmu. Díky tomu se podařilo zorganizovat další dvě expedice, během kterých došlo v letech 1912 a 1915 jednak k vyčištění celé lokality od husté tropické vegetace a také k prvnímu mapování. Během archeologických průzkumů sice nebylo nalezeno žádné zlato ani jiné incké poklady, jak členové expedice marně doufali, ale postupně bylo odhaleno jedno z nejpůsobivějších sídel na světě, které bylo v roce 1983 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO a v roce 2007 také mezi nových sedm divů světa.

Asi nejhezčí výhledy se na Machu Picchu otevírají z teras situovaných na svahu stejnojmenné hory – to je to jižněji situované návrší, které s protilehlým Wayna Picchu vytváří úzké sedlo, které je poseto těmi typickými kamennými baráčky. Odsud se otevírají opravdu nezapomenutelné výhledy, ale já bych si chtěl pueblo vyfotit z ještě trochu většího nadhledu.

Proto se nad terasami napojuji na legendární „Inca trail“ – inckou stezku, a vydávám se směrem ke Sluneční bráně Intipunku. Bohužel nemám času nazbyt, navíc v té pro mě stále ještě nezvyklé nadmořské výšce jde stoupání přece jen trochu víc ztěžka a k tomu všemu se přidává i čím dál úmornější vedro. Ne že bych se chtěl nějak vymlouvat, ale ani ne v půlce nakonec výšlap vzdávám. Nicméně úplně zbytečná ta snaha přece jen nebyla. V nadmořské výšce 2609m jsem totiž dosáhnul kamenného schodiště, z jehož horní hrany se naskýtá krásný přehledný pohled na celou lokalitu jakby z ptačí perspektivy.

 

Prohlídka města

 

Vracím se zpátky na jihozápadní terasy, abych se ještě hodnou chvíli kochal splněným cestovatelským snem a samozřejmě, abych trochu zaplnil paměťovou kartu ve svém fotoaparátu. Den ale pokročil a je třeba vyrazit na obhlídku města samotného. Nejsnáze se tam lze dostat okolo Chatrče strážce pohřebního kamene, která byla jako jedna z mála staveb zrekonstruována včetně doškové střechy. Prostranství před chatou, kde se nachází tzv. mumifikační kámen, nabízí další klasické výhledy na kamenné město a především k němu odsud vede kamenné schodiště.

 

Machu Picchu, vchod do kamenného puebla

Pohyblivé panorama s rozhledem před branou do puebla je zde (opět je třeba Quick Time)

 

Vchod do puebla tvoří malá kamenná brána, která vede návštěvníky do chrámové čtvrti. O čtyři bloky níže se totiž nachází chrám Slunce, jediná stavba v Machu Picchu s půlkruhovým půdorysem. Do skály, na níž tato stavba spočívá, byla vytesána jakási pohřební komora. Badatelé předpokládali, že zde naleznou ostatky některého z panovníků, ale tyto předpoklady se nakonec nepotvrdily. Přesto je místnost označována jako „Královské mauzoleum“. Bohužel tyto památky jsou návštěvníkům nepřístupné a nacházejí se mimo prohlídkovou trasu. Přestože se po kamenném schodišti dá dostat alespoň k obvodové zdi, nejlepší výhled na zbytky chrámu mají návštěvníci přece jen od výše zmíněné chatrče.

Posvátná čtvrť Machu PicchuHned za chámem Slunce se nacházejí obřadní lázně a za kamenný schodištěm následují zbytky královského paláce. Za dalším schodištěm se nachází Posvátné náměstí, kterým už návštěvníci vstupují do nejdůležitější části města s několika chrámy a obřadním místem. Nevelké prostranství je ohraničené třemi budovami – na jižní straně stojí rozměrný Dům nejvyššího kněze, na východní straně směrem k velkému náměstí se nachází Chrám tří oken, pojmenovaný podle třech lichoběžníkových výklenků, a na severní straně směrem k obřadnímu místu stojí zbytky tzv. Hlavního chrámu, ze kterého se dochovaly pouze tři obvodové zdi vybudované z masivních kamenných kvádrů. Právě zde je patrné, jak na sebe pečlivě opracované kameny s milimetrovou přesností precizně dosedají. Jednotlivé kamenné bloky jsou totiž dokonale vyhlazené a vytvarované. K jejich spojení se používala jednoduchá hliněná malta, která už ale dnes není pouhým okem patrná, takže celková konstrukce působí velice elegantně a vyspěle.

Okolo Hlavního chrámu vede chodník na nejvyšší a zároveň nejdůležitější místo celého kamenného puebla, kterým je Intihuatana - velký chrámový komplex, jehož jméno v překladu znamená „místo, kde je uvězněno Slunce“. Uprostřed komplexu, na jakémsi nádvoří, se tyčí žulový monolit, který je některými odborníky považován za ushnu, obětní oltář charakteristický pro všechna důležitá incká města. Zachovalý oltář je dalším důkazem výjimečnosti Machu Picchu, neboť v ostatních významných místech incké říše byla tato posvátná relikvie zničena španělskými dobyvateli, kteří tak chtěli jednou provždy odstranit kult uctívání boha Slunce. Mnoho odborníků se domnívá, že kamenný monolit sloužil také jako jistý druh slunečních hodin a že zde kněží prováděli i určitá pozorování astronomického rázu.

IntihuatanaKamenné schodiště klesá z obřadního chrámu dolů na podlouhlé centrální náměstí. Intihuatana odsud vypadá skoro jako majestátní stupňovitá pyramida a obyvatelé města k němu jistě vzhlíželi s patřičnou úctou a pokorou. A že měli na nejposvátnější místo vynikající výhled, na protilehlé straně širokého prostranství se totiž nachází velká residenční čtvrť, pro kterou jsou typické jednoduché patrové baráčky se sedlovou střechou. Bohužel mě začíná dost tlačit čas a tak obytnou čtvrť procházím už jen velice zběžně, sousední „výrobní“ a „vězeňskou“ čtvrtí se dokonce proplétám téměř v poklusu. Rychle se snažím pořídit poslední fotky, rychle ještě šplhám na první vyhlídku, abych se naposledy pokochal tím úžasným panoramatem „ztraceného města“ a potom už spěchám k východu. Konečně tam doháním Ondřeje s Michalem, kteří se mi hned na začátku prohlídky ztratili,a společně vyrážíme autobusem zpátky do Aquas Calientes.

Mám-li návštěvu Machu Picchu shrnout, pak musím konstatovat, že šlo skutečně o jeden ze zlatých hřebů celé naší cesty! Líbilo se mi, že prohlídka „ztraceného města“ nebyla nijak přehnaně organizovaná a člověk si mohl důkladně prohlédnout všechny jeho přístupné části.

Nekonal se ani nával turistů, kterého jsem se na začátku obával. Turistů sem sice míří opravdu hodně, ale celý areál je naštěstí dostatečně rozlehlý a nějaké ty grupy návštěvníků se v něm docela lehko rozptýlí. Jediné, čeho se mně osobně nedostávalo, byl čas. Když si chce člověk důkladně prohlédnout celý areál včetně teras a nějakého toho okolí, pak to chce obětovat víc času než čtyři hodiny, které jsme tam strávili my. Jako ideální se mi z odstupem jeví večerní příjezd do Aquas Calientes a druhý den odpolední návrat do Cuzca. Pokud se člověk dostane do areálu už ráno, má totiž možnost výstupu na návrší Wayna Picchu, které je otevřeno pouze od 7 do 13 hodin. Že lze odsud spatřit Machu Picchu z další nikoliv nezajímavé perspektivy není třeba příliš zdůrazňovat.

Náš vlak do Cuzca odjíždí v 17:03, takže v Aquas Calientes máme ještě chvíli čas omrknout tamní tržiště a před čtyř hodinovou cestou nakoupit nějaké ty zásoby vody, nevelký trs banánů a za 8 Solů i docela obstojný sendvič. Nás Backpacker train nakonec odjíždí celkem načas. Brzy se stmívá a tak většinu cesty absolvujeme po tmě. Po náročném dni jsem docela unavený, přece jen členité incké město v poměrně vysoké nadmořské výšce dá člověku docela zabrat. Jenomže odpočívat ve stísněných podmínkách předraženého vlaku jde jen obtížně. Sedačka je až nesnesitelně nepohodlná, místa na nohy je málo, nevíc v našem vagonu celou cestu dost hlučí banka rozverných Američanů. S Michalem si objednáváme za 7 Solů plechovku piva Cusqueňo a krátce před devátou hodinou jme docela rádi, když se hluboko pod námi konečně objeví do tmy zářící Cuzco. Vlak, který celou cestu z Aquas Calientes poměrně příkře stoupal, konečně dosáhl kulminačního bodu v nadmořské výšce 3702m. Teď už nás čeká pouze to klasické „cik-cak“ klesání dolů do údolí na nádraží San Pedro.

Venku se pěkně ochladilo, a tak bez zbytečného zdržování spěcháme do hotelu. Byl to náročný, ale úžasný den! Kvůli takovým to trmácení přes čtvrtinu Zeměkoule stojí za to! Navíc nás v recepci čeká milé překvapení – dorazily naše bágly! Lepší tečku za dnešním dnem jsme si nemohli přát!

 

Machu Picchu z jihozápadních teras

Pohyblivé pamorama s výhledem z jihozápadních teras je zde.

 

Fotogalerie z Cuzca a Machu Picchu - http://jizni-amerika.pavelj.cz/fotogalerie-machu-picchu.htm

Panoramatické fotografie - http://jizni-amerika.pavelj.cz/panorama-machu-picchu.htm

 

Tady je video z Machu Picchu - oproti sestřihu z předchozího článku se jedná o delší verzi věnovanou výhradně ztracenému městu Inků.

 

 

Na závěr přidávám výškový profil cesty z Cuzca do Aquas Calientes:

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>