Březen 2010
P Ú S Č P S N
« Úno   Srp »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  

Peru, po stopách Inků, část 4. - Incké památky v okolí Cuzca

Pisac, zbytky inckých zdíNa konci článku je téměř 6 minut dlouhé video!
Dnes konečně nemusíme brzy ráno vstávat – nepotřebujeme stihnout žádné letadlo, žádný autobus ani vlak, je tu prostě pohodové sobotní ráno. Dosavadní itinerář byl dost nabitý, takže svorně vítáme možnost pořádně se dospat a po několika předchozích hektických dnech si zase dopřát plnohodnotnou snídani. Nad šálkem čaje s kokou a s výhledem na ožívající Plaza de Armas už ale začínáme střádat plán, jak dnešní relativně volný den využijeme. Ono těch možností zase tolik není – Cuzco jsme si prošli předevčírem, prolézat muzea se nám moc nechce, takže největším lákadlem zůstává výlet k inckým ruinám do nedalekého Pisacu. Podél cesty se totiž nachází ještě několik dalších památek na předkolumbovskou bájnou říši, takže není co řešit.

Zbývá jenom vymyslet, jak se k těm několika památkám nejlépe dostat. Po včerejším trmácení vlakem se nám moc nechce ztrácet čas ve zdejší hromadné dopravě a jako nejpohodlnější řešení se nám nakonec jeví pronájem taxíku. Rozhodnuto. Ale ještě než vyrazíme, potřebujeme sehnat jízdenky na zítřek do Puna. Naštěstí v přízemí našeho hotelu hned vedle recepce funguje jakási kancelář, která v podstatě slouží jako takový cestovní zprostředkovatel, takže nemusíme chodit zbytečně daleko. V kanceláři mají zrovna otevřeno a tak sehnat lístky do Puna stejně jako kamkoliv jinam není žádný problém. Pohodlný autobus společnosti TourPerú nás každého stojí 14 dolarů, což za šestihodinovou štreku dlouhou 390km není zase tak moc. Na výběr máme ještě autobus společnosti Inca Express, který navíc po cestě staví u několika dalších inckých ruin. Tento autobus ale stojí 25 dolarů a navíc (správně) předpokládáme, že po těch několika dnech budeme mít „šutrů“ tak akorát, takže zůstáváme u původní volby.

Navíc, když se během hovoru zmíníme o našem plánu pro dnešní den, nabízí nám příjemná anglicky hovořící slečna služby svého známého, který je  shodou okolností taxikář. Je údajně spolehlivý, všude nám zastaví a prý nám ho může vřele doporučit. Inu proč ne! Doporučený taxikář bude mít pro naše účely zřejmě stejnou „kvalifikaci“ jako kterýkoliv jeho kolega, který se prohání s autem po městě, ale aspoň nemusíme naslepo stopovat někde na ulici.

Okolo desáté hodiny tak všichni stepujeme na chodníku před hotelem a vyhlížíme toho našeho spolehlivého řidiče. Chvíli to trvá, ale nakonec u nás přece jen zastavuje mladík s obstarožním vozem. Nasedáme a  po umístnění GPS se zapnutým záznamem trasy k přednímu oknu můžeme konečně vyrazit.

 

Sacsayhuaman

 

Náš první cíl je zcela jasný. Leží totiž na návrší nad Cuzcem asi jeden kilometr vzdušnou čarou od náměstí Plaza de Armas. Je to samozřejmě Sacsayhuaman (v kečuánštině Saqsaywamán), strategicky umístněná monolitická stavba, o jejímž původním významu se dodnes vedou spory. Původně se předpokládalo, že šlo o pevnost, která zajišťovala ochranu hlavního města incké říše. Struktura celé stavby této teorii celkem odpovídá, protože obvod komplexu tvoří trojitý pás mohutných zdí z obrovských žulových bloků, z nichž některé váží až 128 tun. Poslední výzkumy však naznačují, že celý komplex mohl mít i jiné využití. Například mohlo jít o dobře opevněné centrum náboženských obřadů nebo že se tu dokonce nacházela astronomická observatoř přístupná pouze panovníkovi a některým vysokým kněžím. Navíc v březnu 2008 archeologové na okraji komplexu objevili zbytky staršího kamenného chrámu, který by mohl pocházet z období mezi roky 900 a 1200. Tím byly potvrzené domněnky, že incký komplex stojí na základech staršího obřadního místa, které tu vybudoval kmen Killke, původních obyvatel údolí současného Cuzca. A protože jsou Inkové známí tím, že mnohdy přebírali kulturu svých předchůdců či podrobených kmenů, lze také předpokládat, že i oni lokalitu nad městem používali kromě vojenských účelů také k pořádání různých náboženských obřadů a rituálů.

SacsayhuamanStavba monolitického komplexu obřích rozměrů začala někdy během vlády devátého Inky Pachacutiho. Výzkumy prokázaly, že kamenné bloky byly získávány z nedalekého lomu Huacay Pata, ale dodnes zůstává zahalen rouškou tajemství způsob, jakým indiáni, kteří neznali železné nástroje ani kolo, dopravovali tyto těžké a objemné kvádry na místo určení. Každopádně tu vniklo pozoruhodné dílo, které přesně zapadalo do stavebních plánů rychle se rozrůstajícího Cuzca. Hlavní město bylo totiž vystavěno ve tvaru pumy a právě Sacsayhuaman měl představovat její hlavu. Ne náhodou jsou proto zdejší hradby postavené s 22 výčnělky, které měly symbolizovat zuby tohoto posvátného zvířete. Na druhou stranu tato členitost měla i skvělý strategický význam. Při útoku byl totiž agresor pokaždé k některé části opevnění postaven bokem a byl tudíž snáze zranitelný.

V roce 1536 si tak domorodci vedení odbojným Inkou Mancem Yupanquim nemohli při svém obléhání Cuzca vybrat lepší základnu, než strategicky položené opevněné místo nad městem. Španělé, kteří hlavní město říše obsadili před více než dvěma lety,  rozlehlý komplex příliš důkladně nestřežili a tak se jej podařilo početné Inkově armádě poměrně brzy obsadit. Po několik následujících měsíců odsud domorodci podnikali výpady do obsazeného Cuzca a téměř se jim podařilo cizince vyhnat. Španělé se však pustili do posledního zoufalého útoku a na konci roku 1536 došlo k bitvě o Sacsayhuaman, ve které bylo nakonec Inkovo vojsko poraženo. Bitva znamenala rozhodující obrat v ozbrojeném konfliktu mezi Evropany a bouřícím se domorodým obyvatelstvem. Přestože vojsko Manca Yupanquiho ještě dokázalo odrazit následný španělský atak v nedalekém Ollantaytambu, od bitvy o Sacsayhuaman se karta začala obracet jednoznačně ve prospěch Evropanů a rebelující Inka se musel nakonec stáhnout daleko do těžko přístupného andského vyhnanství.

 

Sacsayhuaman

 

Kamenný komplex byl následujících letech postupně rozebírán, neboť Španělé používali kamenné kvádry pro stavbu svých nových domů a kostelů. Do dnešní doby se tak z celé stavby dochovala zhruba pětina. Při pohledu na rozlehlý areál si člověk jen stěží dokáže představit, jak velkolepé dílo tu před necelými pěti sty lety muselo stát. Naštěstí i dnes ještě můžeme obdivovat neuvěřitelně masivní zdi, které jsou tolik typické pro inckou architekturu. Před těmi mohutnými nepravidelnými leč precizně pospojovanými kvádry si člověk připadá opravdu maličký. Jeden z kamenných bloků je dokonce vysoký osm metrů a jeho váha se blíží k neuvěřitelným 360 tunám. Ve srovnání s tímto monolitem pak například vstupní brány se tři metry dlouhými překlady vypadají, jako by byly postavené z nějaké stavebnice.

Megalomanská stavba je jistě zajímavou exkurzí do doby největšího rozkvětu starého Cuzca, ale návštěvníkům, kteří se vyškrábou až na samotný vrchol celého komplexu nabízí ještě jeden exkluzivní bonus navíc. A tím je úžasný výhled dolů do údolí. Město Cuzco, ve kterém dnes žije přes 358 tisíc obyvatel, sice už svým tvarem ani zdaleka nepřipomíná pumu, ale výhled na tisíce domů s červenými střechami, mezi kterými tu a tam vykukují pouze věžičky kostelů, je prostě fascinující a neopakovatelný. Člověk má před sebou celé město jako na dlani. Přehledně a z jiné perspektivy si může prohlédnout celé náměstí Plaza de Armas, jehož široké prostranství je z této výšky naprosto nepřehlédnutelné. Napravo od něj se zvedá věžička kostela La Merced a ještě víc vpravo se rozkládá Plaza San Francisco se stejnojmenným kostelem. Na druhé straně je krásně patrné prostranství před klášterem Santo Domino se zbytky legendární Qorikanchy stejně jako okolo pobíhající bulvár Avenida del Sol. Právě odsud, z nadmořské výšky 3620m je patrné, jak už je to rozlehlé andské údolí pro rozrůstající se město stísněné, neboť hustá zástavba postupně pokrývá i svahy okolních kopců. Je to opravdu úžasný výhled!

 

Další ruiny na cestě do Pisacu

 

Člověku se odsud ani nechce, ale před námi je dnes ještě několik dalších památek, a tak musíme pokračovat v cestě. Ovšem ne příliš daleko, protože jenom něco málo přes jeden kilometr odsud se rozkládají další incké ruiny. Quenco však není zdaleka tak rozsáhlé a impozantní místo jako sousední Sacsayhuaman. QuencoVlastně se jedná o členitou skálu, která je obklopena zvláštní půlkruhovou nízkou zdí s mnoha vnitřními výčnělky. Při bližším ohledání je však patrné, že na první pohled nezajímavá skála je na některých místech pečlivě opracovaná. Najdeme tu vytesané schody, různé obrazce a dokonce i nevelkou jeskyni s jakýmsi kamenným oltářem. Skutečný účel tohoto nevelkého místa nebyl dosud zcela jednoznačně objasněn, nicméně archeologové se nejvíce přiklánějí k názoru, že se jednalo o obětní místo. Této teorii odpovídají i zajímavé kanálky, objevené na vrcholu skály. Tyto klikaté žlaby mohly sloužit jako odtokové kanály pro zvířecí krev a vlastně daly i celé lokalitě její jméno – Quenco totiž znamená něco jako „Cik-cak“ nebo přeneseně „klikatá čára“.

Nějaké delší zdržování na této podivné lokalitě nemá smysl, a tak pokračujeme v cestě. Asi 4 kilometry od Quenca se nacházejí další dvě incké památky. Tou první je nevelká pevnost Pukapukara, která leží hned vedle hlavní silnice do Pisacu. Její jméno je odvozené od zvláštní barvy kamenů, které byly k její výstavbě použité, a znamená „Červená pevnost“. Nic extrémně zvláštního tady ale k vidění není. Pouze nevysoké obvodové zdi, precizně poskládané z nevelkých opracovaných kamenných kvádrů, a základy několika budov. Za zmínku stojí určitě i další nádherné výhledy do údolí ohraničeného krásnou scenérií andských kopců, ale pro nás geodety byl nakonec největší zajímavostí nález geodetického bodu (punto geodesico), jehož stabilizaci představuje kovová značka zasazená do betonového podloží.

 

pevnost Pukapukara

 

Posádka v pevnosti Pukapukara s největší pravděpodobností střežila přístupovou cestu do Cuzca, možná se zde vybíralo i nějaké mýto a osazenstvo pevnosti mělo pod kontrolou i nedaleké královské lázně Tambomachay, které leží na opačné straně silnice asi 800 metrů od pevnosti. TambomachayPod označení „El baňo del Inca“ si však nesmíme představovat lázně jako takové, spíše se jedná o zajímavě upravený pramen, který prýští ze skály skrze kamenné žlaby a vyvěrá v jednoduché kamenné fontánce. Patrové základy členitých zdí naznačují, že okolo posvátného pramene stál zřejmě nějaký nevelký chrám, v němž se mohl panovník oddávat spíše uctívání vodního kultu než nějaké koupeli.

Nejpřehledněji si lze celé místo prohlédnout z protilehlého svahu, ve které najdeme jednak základy dalších zdí a také zajímavou vyhlídkovou plošinu. Odsud máme pěkný výhled na celou nevelkou lokalitu i na nedalekou pevnost Pukapukara, jejíž panorama na pozadí andských kopců je odsud ještě mnohem působivější než výhled od hlavní silnice. Zároveň se tu také ocitáme ve vůbec nejvyšším místě našeho dnešního výletu. Tambomachay (respektive zmíněná vyhlídková plošina) totiž leží v nadmořské výšce 3823m. Na cestě do Pisacu nás teď čeká docela rázný sešup dolů, protože městečko na břehu řeky Urubamby leží v nadmořské výšce „pouhých“ 2976m. Ovšem ve srovnání s tím, co nás za několik dní čeká v Bolívii, je to jenom nepatrný sjezd do údolí.

Konečně se také projedeme naším taxíkem, protože zatím jsme spíš jenom popojížděli. Řidič (nějak si nevybavuji jeho jméno a vlastně si nejsem ani jistý, jestli nám ho vůbec říkal) se snaží navodit peruánskou atmosféru a dává k lepšímu kazetu s domorodými skladbami ala „magická flétna“. Svižně ukrajujeme první kilometry a po několika minutách se po naší levé straně otevírá úžasný výhled. Konečně se pod námi objevuje El valle sagrado - Posvátné údolí. Řidič s úsměvem sleduje naše nadšené reakce a ochotně nám zastavuje na docela šikovném místě. Údolí okolo řeky Urubamby tu máme jako na dlani. Je to úžasná scenérie. Zhruba půl kilometru široké údolí obklopují oblé andské vrcholky, jejichž vrcholky mnohdy dosahují výšek okolo 4000m. Nenápadná Urubamba se vine podél vzdálenějšího severního úpatí a na jejím levém břehu můžeme vidět několik desítek políček, které lze od sebe rozlišit podle různých odstínů hnědé barvy.

 

Pisac

 

Do Pisacu už to není daleko, vlastně zbývá projet tři velké táhlé serpentiny a než se nadějeme, tak už po mostě přejíždíme na druhý břeh Urubamby a jsme ve městě. Řidič se nás ptá, jestli se tu chceme zastavit, ale my už se těšíme na rozlehlé incké ruiny a tak raději pokračujeme v cestě. Za mostem proto odbočujeme doprava a poměrně kvalitní asfaltka nás po necelém kilometru přivádí na okraj dalšího rozlehlého údolí, které se odsud táhne zhruba dva kilometry na sever kolmo k řece Urubambě a potom se stáčí na západ, aby po dalších necelých pěti kilometrech definitivně zaniklo mezi andskými vrcholky. Pro nás je důležitá hlavně ta dvoukilometrová část táhnoucí se severním směrem. Na západní, z našeho pohledu tedy levé, straně se hned za městem objevují obrovské táhlé terasy. Jsme téměř u cíle. Zbývá už jenom vystoupat po dalších serpentinách o nějakých 400m výš a konečně přijíždíme k malé mýtnici, kde se platí vstupné. My jsme si ráno u vchodu do komplexu Sacsayhuaman zakoupili hromadnou vstupenku za 70 Solů, která nám umožnila vstup do všech památek na cestě z Cuzca do Pisacu, ale na samotný Pisac se už tato vstupenka nevztahuje. Proto si musíme koupit ještě jednu extra vstupenku, která stojí 40 Solů. Byla tu ještě možnost zakoupit ráno kompletní pas umožňující vstup do všech inckých památek v okolí Cuzca a v Posvátném údolí, ale ten stojí 130 Solů a stejně bychom ho nestihli celý využít. Takto jsme ušetřili 20 Solů, což je sice v přepočtu směšných 57 korun, ale na druhou stranu platíme pouze za ty památky, které opravdu navštívíme.

 

Pisac, panorama mohutných teras

Pohyblivé panorama teras v Pisacu je zde (je třeba mít nainstalovaný Quick Time)

 

Ruiny Pisacu jsou pozůstatkem inckého města, které z jihovýchodní strany střežilo vstup do Posvátného údolí. Stejně jako u ostatních inckých památek, ani v případě Pisacu není zcela zřejmé, kdy bylo toto sídlo vybudováno. Vzhledem k tomu, že zde dosud nebyly nalezeny stopy po nějakém předinckém osídlení, lze předpokládat, že stavba začala někdy během vlády devátého Inky Pachacutiho. Archeologové zastávají názor, že k tomu došlo až po roce 1440, kdy byla tato oblast dobyta z rukou kmene Cuyos. V období největšího rozkvětu se jednalo o rozsáhlý komplex, který byl rozdělen do čtyř částí - Pisaqa, Intihuatana, Q’allaqasa a Kinchiracay. Celý areál dodnes obklopují rozlehlé terasy, které sloužily především k pěstování zemědělských plodin určených pro vyšší šlechtu. Na tyto terasy byla totiž ručně dopravována ornice z nižších nadmořských výšek, takže zdejší produkty dosahovaly mnohem vyšší kvality, než je v takto vysoko položeném prostředí obvyklé.

Celý komplex zde stál až do příchodu Španělů, kteří jej někdy v první  polovině 30.let 16.století poničili. Pisac, chodník spojující jednotlivé částiZhruba o čtyřicet let později založil vicekrál Francisco de Toledo na břehu Urubamby současné město Pisac a incké ruiny zůstaly stranou zájmu Evropanů. My do areálu vstupujeme ze severní strany, tudíž první částí, kterou si prohlédneme bude citadela Kinchiracay.

Za mohutným zděným valem se nachází zbytky několika desítek budov, které byly vystavěny z nevelkých neopracovaných kamenných kvádrů. Stavební materiál byl spojován pomocí jednoduché hliněné malty, tudíž zde většinou nelze pozorovat to typické precizní skládání jednotlivých kvádrů na sebe. Od citadely se otevírají první nádherné výhledy na mohutná terasová pole, na hluboké úrodné údolí končící až u řeky Urubamby a také na skalní hřeben, který toto údolí ohraničuje ze západní strany. Na tomto hřebenu jsou patrné zbytky dalších budov v části zvané Pisaqa. Kromě lázní se tam nacházejí také staré incké hroby. Všechny byly ovšem vydrancovány po příchodu Španělů vydrancovány vykradači (huaqueros), takže zde zbyly jenom nepřístupné zvětralé díry ve skále.

Jednotlivé části ruin, které jsou rozprostřené v příkrém svahu nad terasami, spojuje úzký prašný chodník. Poté, co za lázněmi projedeme typickou inckou kamennou branou vystavěnou z mohutných kvádrů, musíme překonat nepříjemně strmé schodiště, za ním musíme prolézt úzkým tunelem Q’allaqasa a cesta nás přivádí na zajímavý skalní výběžek, na kterém podle dochovaných zbytků zdí mohla stávat nějaká strážní věž. Že jsou odsud fantastické výhledy na celé údolí pod ruinami i na většinu teras by asi bylo nošením dříví do lesa, naše paměťové karty by mohly vyprávět.

Pisac, chrámová část IntihuatanaPrašný chodník pokračuje dál na jih a přivádí nás až na trojúhelníkový skalní výběžek, na kterém leží zbylé dvě části inckého komplexu. Ta výše položená na samotném skalním hřbetu se jmenuje Intihuatana a najdeme v ní nejlépe zachovalé incké zdi, které jsou velmi podobné těm z chrámu Qorikancha v Cuzcu. Opět tu můžeme vidět precizně opracované kamenné kvádry, které jsou s milimetrovou přesností navršené na sebe. Těch několik budov tvořilo posvátné centrum celého areálu, v jehož středu nechybí ani tradiční chrám Slunce s vnější zdí půlkruhového půdorysu. Z Intihuatany se naskýtá asi nejhezčí výhled na moderní Pisac, protože nedaleko za posvátným okrskem skalní výběžek končí a prudký svah odsud padá přímo do řeky Urubamby.

Ve východním svahu pod posvátným centrem se ještě rozkládá rozlehlá citadela Q’allaqasa, jejíž osádka měla skvělý přehled o dění jak v Posvátném tak i v kolmo navazujícím údolí pod dnešními ruinami. Z citadely se dochovaly pouze základy budov, jejichž konstrukce nebyla ani zdaleka tak precizní, jako v případě budov okolo chrámu Slunce. My už si tuto citadelu prohlížíme pouze z chodníku, který se pod posvátným okrskem stáčí zpět na sever, aby nás zavedl pod první citadelu Kinchiracay na malé parkoviště. Tam už nás čeká náš řidič z taxíkem. Ještě zbývá překonat poslední dost nepříjemné schodiště a potom už můžeme zase nasednout do auta a zamířit zpátky do Cuzca.

 

Pisac, výhled na údolí pod terasami

Další pohyblivé panorama teras v Pisacu je zde (opět je třeba Quick Time)

 

Na cestě opět zdoláváme táhlé serpentiny a během následujících několika desítek minut nás čeká znovu stoupání do kulminačního bodu ve výšce 3800m. Pisac necháváme za sebou s dobrým pocitem, že ten dnešní výlet stál rozhodně za to! Kdybych měl navštívené incké památky krátce zhodnotit, tak musím říci, že mě právě Pisac zaujal asi nejvíce. Celý rozlehlý areál se nachází ve velmi atraktivním prostředí a když k tomu připočtu ty úžasně zachovalé chrámové budovy, neuvěřitelně rozsáhlá terasová pole i dojemně zchátralé citadely, nemůžu se ubránit dojmu, že Pisac může směle konkurovat i bájnému věhlasnějšímu Machu Picchu. Za návštěvu rozhodně stál i komplex Sacsayhuaman, jednak kvůli svým neuvěřitelným rozměrům, své historii i svému místu v dějinách Cuzca. Ostatní dvě incké památky asi nestojí za samostatnou cestu, ale profitují z toho, že se nacházejí podél frekventované silnice do Pisacu. No a když už člověk jede okolo, tak se ta krátká zastávka určitě vyplatí.

 

Zpátky v Cuzcu

 

V podvečer přijíždíme do Cuzca. Cestou jsme v rádiu poslouchali sportovní přenos a konečně jsme tak mohli zažít tu neuvěřitelnou atmosféru, kterou dokáže vyprodukovat snad jen jihoamerický komentátor. A to se kupodivu nejednalo o fotbal, nýbrž o odbíjenou! A aby toho nebylo málo, stály proti sobě „pouze“ ženské týmy Paraguaye a Bolívie. Ovšem peruánský komentátor u toho zápasu řval, jako by Peru hrálo finále mistrovství světa. Zaujalo mě, že ten člověk vzrušeně prožíval i chvíle před pouhým uvedením míče do hry. Jeho „Marta se concentráádáááá“ mi znělo ještě dlouho v uších.

katederála v CuzcuPoslední památkou, kterou chceme v Cuzcu navštívit, je katedrála na náměstí Plaza de Armas. Loučíme se tedy s poměrně ochotným taxikářem, který si za celý dnešní výlet řekl 126 Solů (cca 360kč, tedy nějakých 120kč na osobu), a jdeme nahlédnout do útrob stavby, která patří k nejdůležitějším dominantám náměstí Plaza de Armas i celého města. Vstupné činí 25 Solů, ale uvnitř se bohužel nesmí fotit. To je docela škoda, protože interiér katedrály je vskutku zaznamenání hodný!

Stavba katedrály byla zahájena již v roce 1559. Španělé pro ni zvolili opravdu kontroverzní místo nad zbytky paláce osmého Inky Viracochy. Aby toho nebylo málo, pro samotnou konstrukci byly použity kamenné kvádry z pevnosti Sacsayhuaman. Větší pošlapání inckých tradic už přinesla snad pouze výstavba kláštera Santo Domingo na ruinách posvátného chrámu Slunce. Návrhy na stavbu katedrály vypracoval španělský architekt Juan Miguel de Veramendi. Trojlodní stavba, kterou podpírá celkem 14 sloupů, byla vystavěna v goticko renesančním stylu, ale protože na její výstavbě pracovalo převážně domorodé obyvatelstvo, objevují se na mnohých místech také symboly typické pro incké náboženství. Protože byly rozměry katedrály naplánovány opravdu velkolepě, byla stavba propojena s nejstarším kostelem v Cuzcu, del Triunfo z roku 1536, který ke stavbě přiléhal z levé strany. Stavba velkolepé katedrály nakonec trvala dlouhých 95 let a celé dílo bylo dokončeno až v roce 1654. K rozšíření katedrály došlo ještě v roce 1733, kdy byl na pravé straně dostavěn kostel Jesús María. Celý komplex tak dnes zabírá plochu solidních 4000m2.

Uvnitř katedrály jsou k vidění celkem dva oltáře – původní olšový a novější postříbřený, vyřezaný z cedrového dřeva. Naproti oběma stojí velkolepý chór ze 17.století. Asi nezajímavější částí katedrály je sakristie, ve které se nachází velká sbírka alegorických obrazů Marcose Zapaty z 18. století. Nechybějí tu ani portréty zdejších biskupů včetně toho prvního, Vincente de Valverdeho (legendárního mnicha, který před popravou pokřtil Inku Atahualpu), a také velký tmavý obraz Ukřižování, o jehož autorství se dodnes vedou spory.

Zajímavá prohlídka katedrály se nakonec protahuje skoro na hodinu. Venku se začíná stmívat a nás čeká poslední večer v Cuzcu. Je tedy nejvyšší čas nakoupit nějaké pohledy a vyrazit na večeři. Tentokrát se hledáním restaurace zbytečně nezdržujeme a pouličními nadháněči se necháváme „nalákat“ do podniku, který je součástí našeho hotelu, a ve kterém jsme ráno snídali. Večeře s výhledem na osvětlené Plaza de Armas má určitě něco do sebe. No, a lama s andskou omáčkou (32 Sol.) s výtečným pivem Cusqueňa (8 Sol.) též. Na závěr ještě musím navštívit internetovou kavárnu. Poslední dva dny jsem málem zavařil foťák  a tak je třeba obsah paměťové karty zase přesypat na externí disk.

 

 Tady je video z našeho výletu po inckých památkách v okolí Cuzca (5:46)

Zde je výškový profil výletu:

Fotogalerie inckých pomátek v okolí Cuzca - http://jizni-amerika.pavelj.cz/fotogalerie-cuzco.htm
Panoramatické fotografie - http://jizni-amerika.pavelj.cz/panorama-cuzco.htm

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>