Říjen 2010
P Ú S Č P S N
« Zář   Lis »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Do Prahy zkratkou přes Orlík, Příbram a Dobříš

zámek DobříšPoslední prázdninový víkend jsme s Davidem podnikli další výlet. Spojili jsme tak příjemné s užitečným, neboť Davida čekal v neděli přesun domů do Turnova a my s Radkou jsme se rozhodli, že mu s tímto přesunem trochu pomůžeme a popovezeme ho alespoň na půl cesty do Prahy. Původně jsme plánovali návštěvu ZOO, ale s blížícím se datem odjezdu jsme tak nějak všichni najednou zjistili, že se nám za zvířátky do Troje v podstatě ani moc nechce. A tak jsme s Davidem vymysleli náhradní plán – vezmeme to do Prahy zkratkou přes Příbram! Cesta je to, pravda, trochu delší, ale aspoň budeme moci navštívit některá fotkyhodná místa a pořídit další hromadu HDR materiálu. A tak jsme v neděli ráno vyrazili směr západ. Radka zůstala doma s pejsky a my s Davidem jsme doufali, že focení zvládneme v nějakém rozumném čase a že v Praze na hlavním nádraží stihneme nějaký spoj do Turnova

QTVR na Žďákovském mostě

Z Tábora jsme vyrazili směrem na Písek, u Oltyně jsme na kruhovém objezdu odbočili na severozápad a přes Milevsko jsme pokračovali až k Orlické přehradě. Po 40 minutách jízdy se před námi objevil Žďákovský most a nám bylo jasné, že je před námi první fotografická zastávka.
Žďákovský most se nachází se na silnici I. třídy mezi Milevskem a Rožmitálem pod Třemšínem a překlenuje údolí Vltavy zatopené vodami Orlického přehradního jezera. Původní projekty na spojení obou břehů Vltavy pocházejí již z roku 1941, ale vzhledem k zahájení výstavby Orlické přehrady bylo třeba na začátku 50.let minulého století plány přepracovat a výstavba ocelového kolosu byla zahájena až v roce 1956. Mezi navrženými variantami nakonec zvítězil návrh na ocelovou konstrukci s celkovou délkou 541,94m podpíranou dvěma plnostěnnými dvoukloubovými oblouky se vzájemnou osovou vzdáleností 13m a s rozpětím patek 379,6m. Samotná montáž ocelové konstrukce měla původně probíhat nad nezatopeným údolím, ale protože byla stavba přehrady urychlena a zároveň vázly dodávky jednotlivých částí konstrukce z Vítkovic, byla montáž v letech 1963-65 prováděna již nad hladinou přehradního jezera.  Most o celkové váze 4465 tun s dvouproudou silnící ve výšce 42,5m nad hladinou přehrady byl uveden do provozu v roce 1967. Svým jménem připomíná zaniklou vesničku Žďákov u Chrástu, která při napouštění jezera navždy zmizela pod hladinou.

Žďákovský most

Nejhezčí výhled na most je dnes ze břehu přehrady, ale tolik času, abychom absolvovali sestup k vodní hladině, jsme zase neměli. Tudíž jsme se spokojili s výhledem ze dvou asi 1,5m širokých vystouplých teras, které se nacházejí po obou stranách silnice jen několik desítek metrů od začátku mostu na pravém břehu. Když už jsem měl u sebe stativ, rozhodl jsem se, že kromě obligátních HDR panoramat se po delší době pokusím vytvořit také 360° QTVR panorama, které lze libovolně otáčet a posouvat myší. Touto technikou lze totiž zaznamenat lokalitu mnohem zajímavějším a obsáhlejším způsobem, než v pouhé fotografii či jednoduchém panoramatu, ale při použití běžné fotovýbavy se jedná o záležitost poměrně pracnou a časově o něco náročnější. Nicméně výhledy z mostu za tu námahu určitě stály a tak jsem se pustil do snímání. Rozhodl jsem se celkem pro tři horizontální řady vzájemně navazujících snímků. Celkem bylo pro účel panoramatu pořízeno 58 fotografií. Následný výpočet proběhl samozřejmě doma v počítači a díky nově instalovanému 64bit systému (o přechodu na nový OS bude také brzy na blogu řeč) proběhl mnohem rychleji než samotné snímání. Výsledek si můžete prohlédnout zde (tedy pokud máte nainstalovaný Quick Time).
Na mostě jsme se zdrželi celkem asi půl hodiny. Když jsme se dostatečně nabažili úžasných výhledů, vyrazili jsme na protější břeh, protože jen nedaleko za mostem nás čekal další z hlavních cílů našeho výletu.

Orlík nad Vltavou – sovy, dravci a fotogenická zátoka

Zámek Orlík nad Vltavou leží asi 1400m vzdušnou čarou od Žďákovského mostu, ale po silnici je to tam ještě zhruba o jeden kilometr dál. Auto jsme tentokrát zanechali na placeném parkovišti a se stativy přes rameno jsme se vypravili vstříc dalšímu focení. K zámku vede široký chodník, který je na několika místech lemovaný podivnými uměleckými výtvory ze dřeva. Plastiky jsou převážně dílem polských umělců, ale při pohledu na tyto zvláštní výtvory mě napadá snad jenom replika z filmu Pelíšky: „To muselo dát hrozný práce. A při tom taková blbost …“.
Sokol stěhovavýZhruba v polovině cesty k zámku nás v parku pod vzrostlými stromy zaujal mumraj lidí, a když jsme se ještě více přiblížili, zjistili jsme, že se tu návštěvníci zastavují u malé výstavy sov a dravců. Opeřenci opatření popiskem si tu jednotlivě hověli na svých bidýlkách a zájmem turistů se nenechali nijak obtěžovat. Pouze jedno káně projevovalo jistý náznak aktivity a občas vyloudilo i nějaký ten skřek, ale to byla mezi ostatními ptáky spíše výjimka. Jinak tu vedle sebe klidně pózovali Sokol stěhovavý, Raroh velký, Orel stepní i bělohlavý a ze sov Výr velký, naducanou peřinu připomínající Puštík vousatý a aktivně poklimbávající Puštík obecný. Byla to moc pěkná ukázka zástupců našeho ptactva, které jsme si mohli prohlédnout z bezprostřední blízkosti. Z této malé exkurze nakonec neplánovaně vznikla jedna samostatné fotogalerie, která je k vidění zde: http://fotogalerie.pavelj.cz/dravci-orlik.htm .
Po malém ale zajímavém zdržení jsme se konečně dostali k mostu před vstupní branou do zámku. Jenom krátce shrnu, že první zmínka o dřevěném hrádku, který na strmé skále připomínal orlí hnízdo, pochází z doby vlády Václava I. Na rozhraní 13. s 14.století došlo k přestavbě na kamenný gotický hrad a po požáru v roce 1508 následovala v letech 1514-1520 důkladná oprava, během které bylo přistavěno jedno patro. V roce 1621 byl Orlík zkonfiskován a o dva roky později jej odkoupil rod Eggenbergů. Ti však na začátku 18.století vymřeli a celé panství bylo odkázáno Schwarzenbergům, kteří Orlík a celé okolní panství vlastní dodnes. Od roku 1802 se Orlík začal měnit v panské sídlo, bylo přistavěno další patro, úpravami prošly také interiéry a v letech 1840-1860 proběhla další přestavba, během které zámek získal současnou novogotickou podobu. V 19. století byl rovněž založen rozsáhlý park, jehož rozloha časem dosáhla úctyhodných 160 hektarů.
Naším cílem nebyla přímo návštěva interiéru zámku, ale spíš jsme se v okolní zahradě snažili najít nějaké příhodné místo k focení. To se sice povedlo, obzvlášť výhledy na Orlickou přehradu z kamenné terasy na severní straně zámku byly poměrně zajímavé, ale nakonec jsme usoudili, že samotný Orlík půjde nejlépe vyfotit z protějšího břehu zátoky, která obtéká skalní ostroh se zámkem. A nemýlili jsme se. Sice jsme se museli chvíli plahočit lesíkem, ani sestup k vodní hladině po strmém svahu nebyl se stativy úplně nejschůdnější, ale nakonec se nám pár pěkných záběrů přece jen povedlo. Venku se mezitím pěkně oteplilo a tak jsme zpátky k autu dorazili pěkně splavení. Původně jsme se ještě chtěli na chvíli zastavit u nedaleké Schwarzenbergské hrobky, ale protože nebylo času nazbyt, raději jsme vyrazili k dalšímu cíli do nedaleké Příbrami.

Orlík nad Vltavou

Svatá Hora – výstup k poutnímu místu a fotky bez povolení

Že se blížíme do okresního města s téměř 35 000 obyvateli, bylo zřejmé asi po 20 minutách jízdy. Před námi se objevily první obrovské hromady hlušiny, které dnes postupně zarůstají vegetací a čím dál víc vydají, jako by se jednalo o přírodní kopce, které jsou zde od nepaměti. V okolí bývalého hornického města je podobných návrší snad několik desítek. My jsme protentokrát oželeli návštěvu samotného města a cedulemi u silnice jsme se nechali vést až ke zdejšímu poutnímu místu.
Svatá Hora u PříbramiSvatá hora je 586m vysoké návrší západně od Příbrami. Na jeho vrcholu se nachází komplex křížových chodeb – ambitů, které vymezují prostor okolo centrálního kostela Panny Marie stojícího na vyvýšené terase v místě, kdy kdysi stávala původní poutní kaplička. Samotný areál byl postaven v 17. století podle návrhů slavného vlašského architekta Carla Luraga a patří mezi nejrozsáhlejší a nejvýznamnější raně barokní objekty u nás.
My jsme na Svatou Horu vystoupali ze západní strany, takže jsme se rázem ocitli na rozlehlém dlážděném prostranství s mariánským sloupem z roku 1661. Toto prostranství se nachází přímo před hlavním vchodem, kterým je tzv. Pražský portál, který byl v letech 1702-1706 vybudován uprostřed západního ambitu. Nad vchodem vítá návštěvníky zlacená socha Panny Marie svatohorské se sochami sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského po svých bocích. V kombinaci s plastickou kamennou výzdobou Jana Brokoffa a se sochami andělů pražského sochaře Jana Oldřicha Mayera vypadá vstupní brána značně fotogenicky a tak nebylo divu, že nám trvalo poměrně dlouho, než jsme se profotografovali dovnitř do komplexu.
interiér jižního ambituHned u vchodu jsme minuli nepřehlédnutelnou ceduli se zákazem fotografování a vykročili jsme doleva směrem k Březnické kapli, která byla postavena v letech 1660-1665. Výzdobu kaple tvoří bohatá štuková výzdoba a fresky znázorňující osmero bolestí Panny Marie. Krásná výzdoba nemohla uniknout objektivům našich fotoaparátů, stejně jako výhledy na centrální kostel. Naše počínání zase neuniklo bedlivému správci, který se nás vlídně přišel zeptat, jestli máme k fotografování příslušné povolení. Když jsme záporně odvětili, upozornil nás na nepřehlédnutelnou ceduli u vchodu, kterou jsme jaksi zcela přehlédli. A protože v neděli nebylo možné příslušné povolení zakoupit, uprostřed jižního ambitu naše fotografování skončilo. Naštěstí jsme před zásahem správce pár fotek uvnitř areálu stihli, tudíž jsme úplně s prázdnou neodcházeli.
Další naše prohlídka se už ale musela obejít bez náležitého zdokumentování. Prohlédli jsme si zbývající ambity a také zbylé tři kaple – Pražskou, Plzeňskou a Mníšeckou. Nakonec jsme nahlédli do centrálního kostela, abychom si krátce prohlédli stříbrný tepaný hlavní oltář z let 1686 – 1772, a naši návštěvu poutního místa jsme zakončili na návrší u hlavní příjezdové cesty u sousoší Kalvárie. Odtud se nabízely pěkné výhledy na celý komplex včetně sousedního klášterního komplexu Redemptoristů.
Okolo památného stromu jsme se vydali zpátky dolů na parkoviště a po obědě v čínské restauraci v centru Příbrami jsme zamířili na sever.

Dobříš – technologický kolaps v zámeckém parku

fontána Heliových koníPři letmém pohledu na hodinky jsme usoudili, že před definitivním odjezdem do Prahy ještě zvládneme jednu zastávku. A tak jsme zamířili do nedaleké Dobříše, která leží hned vedle rychlostní silnice R4. Toto nevelké městečko s 8000 obyvateli podle pověsti založil jeden z druhů praotce Čecha a dnes je jeho nepřehlédnutelnou dominantou stejnojmenný rokokový zámek.
Současná podoba trojkřídlé stavby pochází z let 1745-1765 a až do 2. světové války ji vlastnil šlechtický rod Colloredo-Mansfeldů. V roce 1942 byl zámek vyvlastněn nacisty a po roce 1945 byl zkonfiskován Československým státem a využíván jako Domov spisovatelů. V roce 1998 byl zámek znovu navrácen do soukromého vlastnictví rodu Colloredo-Mansfeldů a v současné době je celoročně otevřen pro návštěvníky.
Lákadlem pro návštěvu není pouze krásně zrekonstruovaný zámek s výraznou fasádou, ale především nádherně udržovaný francouzský park. Pečlivě střižené živé ploty, fontány, kamenné plastiky a barevné záhony plné květin jsou přímo pastvou pro oči i pro objektivy fotografů. Vzadu v malebné zahradě se ještě zámek Dobříšnachází krásná fontána Heliových koní, která je dílem Ignáce F. Platzera z roku 1760. Její součástí je pět vodních teras, čtyři sochy (dvě Néreidky s květy, Poseidon a Néreus) a jedno sousoší znázorňující Tritóny ošetřující pár koní boha Hélia. Celé dílo prošlo v letech 2003-2008 rekonstrukcí v rámci programu na záchranu architektonického dědictví ČR.
Musím říci, že jsme si focení v zahradě dobříšského zámku opravdu užili natolik, že jsme naši foto techniku téměř zavařili. Davidovi začaly neúprosně docházet baterie a já, potom co jsem v nádherné zahradě nasnímal další QTVR panorama (opět tři řady - 63 fotografií), jsem musel konstatovat stejný problém. Navíc nám oběma po fotografických hodech celého dne začalo docházet i místo na paměťových kartách. David v závěru prohlídky musel snížit rozlišení na 4MB a já jsem začal postupně umazávat fotografie z Červené Lhoty, které jsem jaksi zapomněl před ranním odjezdem odstranit. V zámeckém parku jsme nakonec strávili více než 90 minut a končili jsme bez absolutní možnosti pořídit byť jedinou fotku navíc – oba s vybitými baterkami (já dokonce se dvěma) a David bez jediného kB na paměťové kartě. Moje konečná foto bilance hovoří za vše – 698 fotografií (samozřejmě HDR a QTVR panorama „žerou“ fotky po desítkách).
Tím náš výlet vlastně skončil. Znovu jsme se napojili na rychlostní silnici R4 a za půl hodiny už jsem vysazoval Davida na hlavním nádraží v Praze. Zpátky do Plané jsem to vzal samozřejmě jako vždy přes Benešov…
Byl to moc povedený výlet. Oba jsme si slíbili, že řádně dobijeme baterky, a že příští víkend budeme ve focení pokračovat. Čekala nás totiž výprava do nejsevernějších oblastí České republiky.

Tady je zákres naší trasy z neděle 29.8.2010:

Na závěr pár odkazů:
Fotogalerie ze Žďákovského mostu - http://fotogalerie.pavelj.cz/zdakovsky_most.htm
Fotogalerie z Orlíku - http://fotogalerie.pavelj.cz/orlik.htm
Fotogalerie ze Svaté Hory - http://fotogalerie.pavelj.cz/pribram.htm
Fotogalerie z Dobříše - http://fotogalerie.pavelj.cz/dobris.htm
Davidovy fotky z Orlíku - http://www.outlook.estranky.cz/fotoalbum/orlik/
Davidovy fotky z Dobříše - http://www.outlook.estranky.cz/fotoalbum/zamek-dobris/
Davidovy fotky ze Svaté Hory - http://www.outlook.estranky.cz/fotoalbum/areal-svata-hora/

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>