Listopad 2010
P Ú S Č P S N
« Říj   Bře »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930  

Výprava na nejzápadnější bod České republiky

Nejzápadnější bod ČRPo zdárném dosažení nejsevernějšího a nejjižnějšího bodu naší vlasti následovala poslední říjnovou neděli v pořadí již třetí geografická výprava, která si dala za cíl stanout na třetím z krajních bodů České republiky. Z obou zbývajících světových stran jsme zvolili tu západní a tudíž jsme zamířili do Ašského výběžku. Uzoučká výspa České republiky kromě samotného nejzápadnějšího bodu skýtá ještě jednu geografickou zajímavost – a sice bývalé trojmezí ČSSR-NDR-NSR, dnes Česko-Bavorsko-Sasko, tudíž měla naše výprava hned o jeden geografický cíl víc. A protože jsme se na zpáteční cestě chtěli ještě zastavit v Karlových Varech, bylo hned od rána zřejmé, že to tentokrát bude výlet časově dosti náročný.

Geografie nejzápadnějšího bodu ČR

Nejzápadnější bod České republiky leží v Ašském výběžku v Karlovarském kraji, v okrese Cheb, v katastrálním území Újezd u Krásné. Stejně jako nejsevernější okraj ho najdeme na státní hranici se Spolkovou republikou Německo. Mnoho průvodců a publikací jej mylně situuje do bývalého trojmezí ČSSR-NDR-NSR, které leží zhruba o 7km severněji, ovšem tento souběh hranic se nachází o nějakých 700m východněji. Správné místo, kde je třeba nejzápadnější bod hledat, leží pod Mlýnským vrchem nedaleko zaniklé osady Újezd, necelých 6km severozápadně od nejzápadnější české obce Krásná.
Pokud bychom chtěli určit přesnou polohu tohoto bodu, pak tento jednoznačně leží v Újezdském potoce v místě, kde se do něj z pravé strany vlévá bezejmenná strouha vedoucí podél dvou německých chovných rybníků. Místo je označeno dvěma kamennými mezníky z roku 1844 a v samotném Újezdském potoce bychom ho našli v těsné blízkosti německého limnigrafu.
Nejzápadnější bod ČRProblémem je ale určení přesných souřadnic. Nejpodrobnější hodnoty uvádí Martin Janoška ve svém článku „Našli jsme nejzápadnější bod ČR. Jinde, než píšou průvodce“, který vyšel na Idnes.cz. Autor se odvolává na podklady z Ministerstva vnitra ČR a jako souřadnice nejzápadnějšího bodu ČR uvádí 50°15´08,64819“sš, 12°05´26,12799“vd. Při snaze ověřit tyto hodnoty jsem opět vycházel z platné katastrální mapy. Bohužel v katastrálním území Újezd u Krásné je zpoplatněna katastrální mapa digitalizovaná a ještě ke všemu její starší typ (KM-D). Všechny podrobné body, které mně zajímají, jsou nejen odsunuty (tedy nikoliv měřeny v terénu) z mapového podkladu 1:2880 (1mm na mapě=2,88m ve skutečnosti), ale navíc tento odsun proběhl ve staré rakouské souřadnicové soustavě Gusterberg, což nějaký přepočet s rozumnými odchylkami v podstatě vylučuje.
Nejpřesnějším způsobem, jak souřadnice nejzápadnějšího bodu ověřit, zůstalo tedy zaměření přímo v terénu. Proto jsem se rozhodl, že na naši výpravu si s sebou tentokrát vezmu geodetickou GPS a pokusím se souřadnice nejzápadnějšího bodu ověřit přímo na místě. Bohužel se naplnila moje obava a na daném místě nebyl signál žádného mobilního operátora, který by umožnil přenos korekcí a měření s dostatečnou (centimetrovou) přesností. Souřadnice tak byly určeny pouze s metrovou odchylkou, což odpovídá schopnostem lepší turistické navigace. Mnou dosažené souřadnice se od hodnot daných Ministerstvem vnitra liší o necelý metr, což znamená, že prozatím můžeme původní hodnoty uvedené v článku na Idnes.cz považovat za správné. Tedy alespoň do té doby, než se tyto souřadnice podaří ověřit jiným způsobem.

Újezd a most Evropy

Na naši výpravu jsme, stejně jako při dobývání nejsevernějšího bodu, vyrazili z Turnova. Vzhledem k tomu, že cesta do Ašského výběžku měla trvat více než tři hodiny, rozhodli jsme se vyrazit už v pět hodin. Naštěstí se v noci posouval čas, tak to ranní vstávání nakonec nebylo tak drastické. K nejzápadnějšímu bodu jsme vyrazili ve třech, neboť se ke mně a k Davidovi přidal ještě můj tradiční spolucestovatel Michal, kterého jsme krátce před šestou hodinou vyzvedli při průjezdu Prahou. Společně jsme po rychlostní silnici R6 vyrazili na západ a přes Karlovy Vary a Sokolov jsme zdárně dojeli až do Aše. Do města samotného jsme ale neodbočili, ale dál jsme pokračovali po hlavní silnici směrem na německý Selb, až jsme dorazili na státní hranici. Tady u benzinové čerpací stanice jsme odbočili na úzkou rozbitou cestu, jejíž dlouhé rovné úseky probíhají mezi Aší a státní hranicí, jižně u Krásné se stáčí ještě víc na severozápad, aby se po několika stech metrech zanořily do lesa na česko-německém pomezí. Jedná se bývalou tzv. signálku, která za dob totality ohraničovala zakázané pásmo a sloužila jako obslužná komunikace podél míst, kudy vedl plot z ostnatých drátů. Dnes je z ní ne příliš dobře udržovaná cyklostezka, jejíž kvalita značně utrpěla při výstavbě několika větrných elektráren, které dotvářejí panorama západní výspy České republiky. Pro nás bylo důležité, že na začátku signálky nebyl žádný zákaz vjezdu a tak jsme mohli projet lesem a brzy se před námi objevila pustá pláň, na které kdysi stávala nejzápadnější československá vesnice Újezd.
Památník v bývalém ÚjezduPři pohledu kolem sebe se ani nechce věřit, že tu na konci 19.století žilo 350 obyvatel. Ještě při posledním sčítání lidu v roce 1939 zde bylo ve 42 staveních zapsáno 175 obyvatel, ale dnes už není po bývalém Újezdu téměř ani památky. Rozlehlá obec, jejíž stavení byla roztroušená od svahů Mlýnského vrchu až ke korytu Újezdského potoka na státní hranici, v roce 1953 prostě a jednoduše zmizela z mapy. Potkal ji stejný osud jako další vesnice, které měly tu smůlu, že se nacházely příliš blízko hranice s Německou spolkovou republikou nebo s Rakouskem. Železná (nebo spíš drátěná) opona, která zde v 50.letech minulého století vyrostla, tuto hranici nejen neprodyšně uzavřela, ale zároveň vytvořila i přísně střežené nepřístupné pásmo, do kterého bylo zakázáno byť jen vstoupit, natož aby zde někdo trvale bydlel. Pro samotný Újezd byl ještě přitěžující okolností fakt, že zde žilo výhradně německy hovořící obyvatelstvo, které po skončení druhé světové války buď dobrovolně odešlo za Újezdský potok, nebo bylo v srpnu 1946 odsunuto. Vesnice zůstala opuštěná, a když sem v roce 1953 dorazily demoliční čety, našly zde už jenom chátrající vyrabovaná stavení, která zde odevzdaně čekala na vyhození do povětří a srovnání se zemí. Zmizelo vše – zdejší škola, široko daleko vyhlášený hostinec a také mlýn i s 1,7ha velkým Panským rybníkem, který byl oblíbeným místem ke koupání. Dnes tu zbyla jenom pustina, pár náletových dřevin a snad jenom alej podél bývalé cesty do německého města Rehau je němým důkazem, že ne vždy tu bývalo takhle mrtvo.
Posledním svědkem existence zaniklé obce je žulový památník obětem 1.světové války, který byl naproti místní škole postaven v roce 1925 nákladem 11 000Kčs z dobrovolných sbírek. Během likvidace Újezdu byl sice stržen a následující téměř čtyři desetiletí zůstal bez povšimnutí povalený v trávě, nicméně monument toto období přečkal bez vážnějšího poškození a po svém znovu nalezení v roce 1992 tak mohl být opět postaven na původním místě. O dva roky později se německá strana rozhodla uvést památník a jeho okolí do původního stavu. Následovala renovace a v roce 2000 byl pomník znovu slavnostně odhalen. Navíc k němu přibyla deska se seznamem obyvatel Újezdu, kteří zahynuli během 2.světové války.
Památník je dnes ideálním výchozím místem k nejzápadnějšímu bodu České republiky, byť od příjezdové cesty není úplně nejlépe vidět. My jsme zanechali auto u signálky a pěšky jsme se vydali podél nepřehlédnutelné aleje dál na severozápad. Dole pod námi se po levé straně klikatila státní hranice, na jejíž přítomnost návštěvníky upozorňují do dáli zářící nepřehlédnutelné bílé cedule a také zurčení Újezdského potoka. Je zvláštní, že i v tomto zdánlivě zapomenutém kraji se německá strana jeví o poznání udržovanější a obydlenější. Rybníčky a pár chatek místy hodně kontrastovaly s klidným odlehlým prostředím na české straně, které je zdánlivě nedotčené, což ovšem samo o sobě má také něco do sebe.
Téměř po kilometru chůze jsme dorazili na okraj lesa. Cesta se nám tu na chvíli ztratila, až po několika desítkách metrů jsme si všimli, že se stočila blíž k potoku a že se nenápadně vnořila do hustého porostu dole pod námi. Azimut udávající směr k nejzápadnějšímu bodu ukazoval neúprosně vpřed směrem na nevelkou louku, která se v tomto místě úzkým trychtýřem zařezává do okolního lesního porostu, ale my jsme se přece jen ještě na chvíli vrátili na cestu do Rehau. Bylo na čase, protože pěšina se právě prudce stáčela ke státní hranici, aby zde definitivně překonala Újezdský potok a navázala na pečlivě udržované cyklostezky na německé straně. A právě zmíněný potok tu od roku 2008 opět překlenuje obnovený dřevěný most nesoucí honosné jméno most Evropy.
Most EvropyNavzdory vznešenému jménu se sice jedná o nepatrnou lávku, jejíž význam ale značně převyšuje její skromný vzhled. Most tu totiž odnepaměti spojoval obě strany hranice, která bývala za všech okolností průchozí a nikdy nečinila překážku přátelským a příbuzenským vztahům na obou jejich stranách. Ať už bylo na jedné straně Bavorské království nebo Německé císařství a na druhé Rakousko-Uhersko nebo Československo. Až teprve vybudování Železné opony vše změnilo. Hranice byla neprodyšně uzavřena, most přes potok byl stržen a celé zdejší okolí bylo prohlášeno za zakázanou oblast. Vlastně až tady si člověk mimoděk uvědomí, jaké máme štěstí, že žijeme ve svobodné době. Můžeme se volně pohybovat, kde chceme, a díky Schengenským dohodám opět můžeme překračovat hranici, kdekoliv a kdykoliv se nám to zlíbí. Dostat se na tato místa v dobách totality bylo naprosto nemyslitelné a pokud se to někomu podařilo, tak pouze se značným rizikem a s ohrožením na životě (pokud tedy nebyl příslušníkem Pohraniční stráže).
Znovu postavený mostík tedy představuje víc než symbolické smíření dvou národů, které minulost tolik poznamenala a rozdělila. Ne náhodou lávku zdobí emblém stisknutých rukou. Příjemné prostředí dotváří několik laviček a také naučné cedule, ze kterých lze vyčíst, že zhruba 100m proti proudu potoka stával velký mlýn (č.p.6) z roku 1853 a v těsné blízkosti mostu také usedlost rodiny Ritterových. Obě rozlehlá stavení byla v roce 1953 stržena. Existenci usedlosti dnes připomíná už jenom zarostlá hromádka sutě, zatímco na obnovení mlýna na české straně čeká slaměný vodník sedící na jedné z laviček a jeho věrná družka žába na kameni.
Po krátké zastávce u mostu jsme pokračovali dál v cestě. Nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout našeho cíle, by bylo pokračovat dál po proudu Újezdského potoka, ale jeho břeh je v daném místě dost podmáčený a zarostlý vysokou travou, takže jsme se raději vrátili zpátky na louku. K nejzápadnějšímu bodu už nám zbývalo urazit jenom nějakých 500m.

Nejzápadnější bod České republiky

Louka nás zavedla až k hustému smrkovému porostu, který nenabízel příliš mnoho šancí na průchod. Zvolili jsme tedy jedinou vhodnou mezeru mezi stromy a hned po vnoření do lesa jsme kvůli další nepropustné vegetační hradbě museli zahnout doleva a sejít dolů z nevysokého srázu. Tam se před námi objevil nevelký průsek a vyšlapaná cestička, která nás okolo několika volně stojících smrků zavedla zpátky k Újezdskému potoku. Tady už byl jeho břeh přece jen schůdnější než u mostu, ačkoliv i zde jsme se museli občas proplétat roštím a těsně před cílem i jedním nevelkým blátivým místem. Obávám se, že při jarním tání může být tato cestička zcela neprůchodná. Je zvláštní, že stejně jako na nejjižnějším bodě i tady na západním pomezí se na české straně hranice nachází dost neudržovaná a těžko průchozí vegetace, zatímco u sousedů (ať už v Rakousku nebo v Německu) hranici lemuje louka nebo vcelku solidně udržovaný porost.
Asi po 150 metrech se konečně roští rozestoupilo a před námi se objevila dřevěná lavička s malou cedulkou. Domníval jsem se, že nejzápadnější bod leží v odlehlé lokalitě zcela opuštěn a kromě hraničního kamene zcela neoznačen, ale k mému úžasu se zde podařilo vybudovat nejen zmíněnou lavičku, ale dokonce i velkou informační tabuli s údaji o všech krajních bodech naší vlasti.
Triumfální foto na nejzápadnějším bodě ČRByli jsme tedy u cíle. Po levé straně protékal ve směru naší chůze Újezdský potok a do něj zprava od severovýchodu přitékala podél dvou německých chovných rybníků nevelká bezejmenná stružka. V místě soutoku jsme konečně stanuli na nejzápadnějším možném místě, které lze na území České republiky navštívit. Ve vzdálenosti 860,4km od nultého poledníku.
Ostatní atributy nejzápadnějšího místa naší vlasti byly na svém místě tak, jak jsme přepokládali – tedy oba historické hraniční kameny z roku 1844, jeden na české a jeden na německé straně potoka, a také z fotografií velmi dobře povědomý limnigraf s ukazatelem úrovně vodní hladiny. Na levém, tedy německém, břehu potoka rozlehlá, leč dosti podmáčená louka a na pravém břehu za strouhou (tedy již opět v Německu) dva zmíněné chovné rybníky, jejichž vyvýšené břehy lemují drobný vodní tok, který v těchto místech tvoří státní hranici stáčející se zpátky na severovýchod.
Následovala fotografická dokumentace včetně tradičního QTVR panorama, které jsem nasnímal ze břehu jednoho z chovných rybníků. Konečně se mi podařilo vytvořit 360° plně sférické panorama, byť v jednom místě v koruně přilehlého stromu chybí kousíček překrytu a vzniká nepatrné hluché místo. Ale konečně lze panoramatem otáčet libovolně nejen kolem dokola, ale také nahoru. Pokud se tedy chcete porozhlédnout po okolí našeho nejzápadnějšího bodu a máte nainstalovaný QuickTime, stačí kliknout zde.
Na závěr první části naší geografické exkurze jsme pořídili tradiční triumfální foto a také jsme na místě zanechali vzkaz dalším dobyvatelům tohoto krajního bodu v zápisníku uschovaném v plastové krabičce. Původně jsme tuto schránku chtěli připevnit k dřevěnému kolíku, předpokládajíc, že je dané místo zcela opuštěné. Nakonec jsme ale využili velké informativní zastřešené tabule a krabičku jsme si dovolili připevnit zboku na jeden z nosných kůlů. Snad se na nás kvůli tomu nebude „Smrčinský spolek Aš“ zlobit, ale když už je podobný zápisník na severu, tak proč by nemohl být i tady na západě.
Na nejzápadnějším bodě jsme pobyli docela dlouho a tak byl nejvyšší čas vrátit se zpátky na signálku k autu. Byl před námi další zajímavý geografický bod a čas neúprosně ubíhal.

Trojmezí

Dalším vytčeným cílem bylo bývalé trojmezí, kde se kdysi stýkaly hranice Československa, NSR a NDR. Dnes už tu sice není klasické trojstátí, ale i tak se jedná o zajímavé místo, které by bylo škoda nenavštívit. Podle mapy jsme se rozhodli, že trojmezí navštívíme z německé strany, neboť od našich sousedů je to k danému bodu podstatně blíž než z naší české strany. Tedy ne že bychom byli tak pohodlní (no, ačkoliv… :-) ), ale přece jen, času nebylo nazbyt.
Po signálce jsme se vrátili až k obci Krásná. Zde jsme prudce odbočili doprava téměř do protisměru na úzkou ale kvalitní asfaltovou cestu, která po nějakých 1500 metrech vyústila na německém území v obci Neuhausen. Nechci nějak hanit romantická přírodní zákoutí českého pohraničí, která mají určitě své kouzlo, ale německá strana je prostě tak nějak modernější, živější, udržovanější. Ale na to jsme od našich obou německy mluvících sousedů zvyklí.
Silnice, která chvíli vedla v těsné blízkosti státní hranice, nás zavedla až do města Reahu. Tam jsme dvakrát podjeli dálnici (další důkaz, že pohraničí našich sousedů je tak nějak civilizovanější), stočili jsme se zpátky na východ a přes rozlehlý les jsme dorazili až do vesničky Prex. Zde jsme se již jenom nechali vést cedulí s nápisem „Dreiländer“ a za chvíli jsme už stáli u lesní cesty vedoucí k našemu cíli. Trojmezí bylo vzdáleno jenom nějakých 250m. Stačilo seběhnout z mírného kopce a byli jsme na místě. Před námi bylo koryto říčky Rokytnice a slepé rameno potoka se stojatou vodou, které společně tvoří podlouhlý poloostrov, jehož větší část směřující proti proudu Rokytnice leží na českém území.

Trojmezí ČR-Sasko-Bavorsko

Poloostrov je z obou stran přístupný po dřevěných lávkách. Ta větší, překlenující Rokytnici, se nachází na německé straně, zatímco menší vedoucí přes stojatý potok je česká. Naše státní hranice probíhá korytem Rokytnice, ale ještě před mostíkem se stáčí ostře doprava a v těsném sousedství menší lávky překonává slepé rameno. A právě ve stojatých vodách tohoto ramena, které se zřejmě volně rozlévá do sousední zarostlé louky, se nachází rozhraní dvou německých spolkových zemí – Bavorska a Saska. Těsně před menší z obou dřevěných lávek se tato hranice dotýká česko-německého rozhraní. Na této státní hranici jsou osazeny dva historické hraniční kameny z roku 1844. Oba pocházejí z doby, kdy byla hranice vyšetřena v rámci mapování stabilního katastru v měřítku 1:2880. Jihovýchodní strana obou kamenů nese onačení C, západní strana jižnějšího patníku je označena DB (Bavorsko), zatímco druhá strana toho severního nese nápis DS (Sasko). Na břehu Rokytnice se potom nacházejí ještě další dva patníky, které jsou ale novější. Kámen na severním břehu potoka nese označení 1/1 a také leží přímo na státní hranici, zatímco patník ležící na jižním břehu potoka je již výhradně německý. Pro lepší názornost jsem vyhotovil přehledný plánek celé lokality – červeně je vyznačena státní hranice a také rozhraní obou německých spolkových zemí, modře jsou vyznačené hraniční kameny včetně svého označení a bílé texty u těchto patníků jsou nápisy na jejich stranách.

plánek Trojmezí

Stejně jako na nejzápadnějším bodě i tady na Trojmezí se nachází česká informační tabule se stručným popisem lokality a také s malým přehledem ryb žijících v Rokytnici. Nechybí ani přístřešek s lavičkami a také turistický ukazatel s údajem o vzdálenosti protilehlého trojmezí ČR-Polsko-Slovensko, které se nachází ve vzdálenosti 650km na opačném konci naší republiky. Infrastruktura na německé straně je z turistického hlediska skromnější a omezuje se pouze na hrob neznámého vojáka z roku 1945. Kromě toho se v roští na Hraniční kameny z roku 1844 na TrojmezíBavorské straně slepého ramene nachází německý trigonometrický bod a do kompletního výčtu už zbývají jenom obligátní cedule s označením státní hranice.
Od 7.října 1949 do 3.října 1990 se zde sbíhaly hranice Německé demokratické republiky, Spolkové republiky Německo a ČSSR. Dnes už sice toto bývalé trojstátí ztratilo na významu, ale i přesto jeho prostředí zůstává takové decentně důstojné. Kamenné patníky tu nehnutě plní svůj účel, ať už od sebe oddělují jakékoliv státní útvary, a voda v potoce si tu zurčí hranice nehranice. Na samotném souběhu hranic stačí pár minut, aby se tu člověk zorientoval, vyfotil pár fotek na památku a pokračoval dál. A přesně takto jsme postupovali i my. Čas neúprosně utíkal, a tak jsme se museli po čtvrt hodině pobíhání mezí patníky vrátit k autu a pokračovat v cestě.
Přes městečko Regnitzlosau jsme se vrátili zpátky do Rehau, kde jsme tentokrát najeli na dálnici, která nás zavedla až do Selbu. Tady jsme odbočili na severovýchod a po pěti kilometrech jsme na předměstí Aše opět překročili státní hranici. Okruh se uzavřel, protože na území České republiky jsme vjeli poblíž benzinové čerpací stanice, u které jsme ráno odbočovali na signálku. Po stejné silnici, po které jsme ráno přijeli, jsme se vydali směrem na Františkovy Lázně a Cheb, ale náš nejzápadnější výběžek jsme ještě opustit nehodlali.

Historický hraniční kámen u Nového Žďáru

Historický hraniční kámen z roku 1718 Michal totiž přišel se zajímavým návrhem. Když už se pohybujeme v těchto končinách, tak bychom mohli navštívit další z mnoha zdejších zajímavostí. V blízkosti vesničky Nový Žďár se totiž v lese na státní hranici nachází několik historických hraničních kamenů z 18.století, což je obzvlášť pro nás geodety lákadlo v pravdě prvotřídní. Proto jsme neváhali a u výše zmíněné osady jsme na kruhovém objezdu odbočili na jihozápad, na kraji lesa jsme se nenechali odradit přemalovanou značkou omezující rychlost převlečenou za zákaz vjezdu, překonali jsme most přes železniční trať Aš-Cheb i starou známou pohraniční signálku a na prvním vhodném místě v lese jsme zaparkovali auto. O tom, že jsme správně trefili směr k hledaným mezníkům, nás brzy přesvědčila turistická značka na lesní cestě, která hlásala, že náš cíl je vzdálen již jenom pouhých 100m. A skutečně, po chvíli jsme dorazili na státní hranici, kterou tvořila lesní cesta po obou stranách hustě osázená novými kamennými mezníky (vlevo německými, vpravo českými). Po několika desítkách metrů se za touto až přehnaně hustou kamennou signalizací konečně objevil bílý masivní kámen s oblou hlavou. Byli jsme u cíle.
Před námi stál kamenný mezník z roku 1718! Ano, již před neuvěřitelnými 292 lety zde naši „prakolegové“ vytyčili státní hranici, která platila (s krátkou výjimkou) po celou tu dlouhou dobu, ať už se na obou jejich stranách nacházel jakýkoliv státní útvar či monarchie, a která je PLATNÁ DODNES!
Dal jsem si tu práci a vyhotovil jsem malý přehled státních útvarů, na jejichž hranici tento mezník během své existence stál:

1718-1804 - Bavorské vévodství x Habsburská monarchie
1804-1806 - Bavorské vévodství x Rakouské císařství
1806-1867 - Bavorské království x Rakouské císařství
1867-1871 - Bavorské království x Rakousko-Uhersko
1871-1918 – Německá říše x Rakousko-Uhersko
1918-1938 – Německá říše x Československo
1938-1945 – jediné období, kdy po obsazení československého pohraničí Německem mezník neležel na státní hranici
1945-1949 – Německo x Československo
1949-1993 – Spolková republika Německo x Československo
1993-dodnes - Spolková republika Německo x Česká republika

V daném úseku státní hranice se nachází celkem sedm historických kamenů, jejichž osazení je datováno mezi lety 1718-1754. Všechny jsou na jedné straně zdobené erbem rodu von Lindenfelsů – bílým polem s černým šikmým pruhem se třemi zlatými hvězdami, a na druhé straně je zdobí erb Zedtwitzů s bílým, červeným a černým horizontálním pruhem.
Návštěvou toho geograficky zajímavého místa vyvrcholila i naše návštěva Ašského výběžku. Po krátké exkurzi u nejstaršího z historických mezníků jsme zase všichni naskákali do auta a vydali jsme se k našemu poslednímu cíli.

Karlovy Vary

Tím byly Karlovy Vary, přestože bylo nanejvýš zřejmé, že na návštěvu vyhlášeného lázeňského města nám už mnoho času nezbyde. Od hraničních kamenů jsme totiž vyráželi až někdy okolo čtvrt na dvě, samotná cesta do Varů nám zabrala necelou hodinu, takže až někdy těsně po druhé hodině odpolední jsme projeli kolem vodní nádrže Březová a říčka Teplá nás zavedla až na okraj krajského města, kde se nám podařilo zaparkovat.
Celé centrum jsme potom prošli pěšky. Začali jsme u festivalového paláce, před kterým stojí socha Karla IV. Dále jsme pokračovali ke známému grandhotelu Pupp, který alespoň mě osobně překvapil svoji velikostí a rozlohou, ačkoliv panoramaticky dominantnímu hotelu Imperial, který se tyčí ve svahu nad městem, nemůže Pupp zakomponovaný v okolní zástavbě na břehu Teplé konkurovat. Karlovy Vary, Vřídelní kolonádaDalší význačnou stavbou, kterou jsme nemohli nenavštívit, byla prosklená Vřídelní kolonáda postavená v letech 1969-1975. Při pohledu na horký pramen pryštící ze země až ke stropu kolonády se mi okamžitě vybavila legendární scéna z filmu „Vrchní, prchni!“, kdy falešný vrchní Dalibor Vrána alias Josef Abrhám právě na tomto místě lstivě zavřel všechny číšníky z města, aby mohl nerušeně zkasírovat jejich hosty :-) . A ještě jedno místo v Karlových Varech mám s tímto filmem spojené – je to samozřejmě sloupová Mlýnská kolonáda, která stojí o nějakých 250m dál po proudu Teplé. Tady se pro změnu odehrál nezapomenutelný hon na falešného vrchního, kdy se v úžasném záběru snad stovky číšníků vyrojí spoza sloupů pronásledujíce nenáviděného fantoma :-) .
Od Mlýnské kolonády jsme se vrátili zase zpátky k nevkusné budově Vřídelní kolonády. V jejím těsném sousedství stojí stará dřevěná Tržní kolonáda z roku 1883, která vypadá mnohem sympatičtěji než její podivně tvarovaná betonová sousedka. Její panorama navíc vkusně dotváří Zámecká věž, která je jedinou památkou na gotickou stavbu z poloviny 14.století. Vedle této věže se nacházejí dvě vyhlídkové terasy. S nadějí na nějaký zajímavý panoramatický záběr jsme na ně vylezli, ale kýžený výhled se bohužel nekonal. Panoramatu lázeňského města vévodila především mohutná budova Vřídelní kolonády, která se odtud jeví ještě mnohem nevkusnější než při pohledu ze země. Navíc nás dorazilo zjištění, že na terasy jezdí od Tržní kolonády výtah…
Okolo pěkného zrestaurovaného památníku jsme zamířili zpátky k autu. Původně jsme ještě chtěli vystoupat (případně vyjet) na některý z přilehlých kopců, ale odpoledne už silně pokročilo, Slunce se začalo nezadržitelně sklánět za okraj hřebene lemujícího údolí říčky Teplé a po náročném dni už vlastně ani těch fyzických sil nebylo zrovna na rozdávání. A tak jsme se jednomyslně rozhodli, že pro tentokrát již Karlovarský kraj definitivně opustíme.
Okolo hotelu Imperial jsme zamířili na hlavní silnici E48, která nás ráno do těchto končin přivedla, a vyrazili jsme ku Praze a k Turnovu. No, a mně osobně ještě večer čekala cesta domů do Plané. Statistika najetých kilometrů se ten den zastavila na hodnotě 855km!
Výlet do Ašského výběžku tedy přinesl dosažení dalšího z krajních bodů naší republiky. Na příští rok už nám zbývá pokořit pouze ten poslední – nejvýchodnější. Sice to tentokrát nebude výprava na okraj civilizace, ale protože lze jeho návštěvu skombinovat s dalším zajímavým trojmezím (nebo v tomto případě dokonce s regulérním trojstátím), bude to v lecčems podobná exkurze jako ta do okolí Aše.

Na závěr přidávám tradiční odkazy na fotogalerie:

Nejzápadnější bod ČR - http://fotogalerie.pavelj.cz/nejzapadnejsi_bod_cr.htm
Trojmezí ČR-Bavorsko-Sasko - >http://fotogalerie.pavelj.cz/trojmezi_cr_b_s.htm
Historický hraniční kámen u Nového Žďáru - http://fotogalerie.pavelj.cz/as_kamen.htm
Karlovy Vary - http://fotogalerie.pavelj.cz/karlovy_vary.htm

A jako vždy – zákres naší trasy do satelitního snímku:

1 comment to Výprava na nejzápadnější bod České republiky

  1. Vítězslav Lorenovicz
    Březen 9th, 2013 v 2:43 pm

    Navštívili jsme v červnu 2010 nejzápadnější cíp Česka. Šli jsme z Aše do Bavor a opět na hranice k Benešovu paloučku,odkud E.Beneš 1.9.1915 opouštěl Rakousko-Uhersko. Je tam obnovený pomníček a lavička.Po té jsme k patníkům z roku 1844 a pak k mostku z roku 2008.Odtud po bavorské straně nad rybníkem na silničku a odbočili doprava na hranice a přišli kolem rybniků na nejzápadnější bod Česka.Je zde informační tabule.Výborné.Šli jsme zpět na silničku a po ní dál kolem pomníčku z napoleonských válek do obce v Bavorsku a pak na Trojzemí-ČR,Bavorsko,Sasko.Odtud naúzemí SAska,kde byly dřevěné věže z doby před rokem 1990.Pak jsme šli do Hranic v Čechách.Pěkná krajina a hezké vzpmínky.Předtím jsem byl naNordkapu Česka a po té na nejvýchodnějším bodu Česka.Turistice zdar.Lorenovicz-Liberec

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>