Březen 2011
P Ú S Č P S N
« Lis   Dub »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Českou Kanadou na nejsevernější bod Rakouska

TelčPoslední únorový víkend nám konečně počasí ukázalo i svou přívětivější, téměř jarní, tvář, a tak jsme mohli s Davidem vyrazit na první letošní výlet. Rozhodli jsme se, že se tentokrát vydáme na Vysočinu a na zpáteční cestě navštívíme oblast zvanou Česká Kanada. Naším hlavním cílem se stalo především historické jádro města Telč, zapsané na Seznam kulturního dědictví UNSECO. Odpoledne jsme se potom krátce zastavili u zříceniny hradu Landštejn, dále také v okolí vesničky Klášter a nakonec jsme přes Novou Bystřici zamířili až k nejsevernějšímu okraji sousedního Rakouska. Času nebylo (skoro jako vždy) nazbyt a tak jsme na východ vyrazili s ještě doznívajícím ranním mrazíkem.

Telč

Cesta do Telče nám z Plané nad Lužnicí přes Soběslav a Jindřichův Hradec trvala něco málo přes hodinu. V Telči se nám podařilo zaparkovat přímo u hlavní silnice v těsném sousedství historického jádra, do kterého jsme pronikli po hrázi Štěpnického rybníka Dolní malou branou. Ocitli jsme se tak přímo na malebném náměstí Zachariáše z Hradce, které má podlouhlý trojúhelníkový tvar, a které je z velké části lemováno krásnými měšťanskými domy. TelčTím nejhezčím je asi dům č.p.61 s pěknou černobílou fasádou, která dům zdobí již od roku 1555, jak hlásá nápis nad nejvrchnějším oknem. Tehdejší majitel a zároveň starosta města pekař Michal nechal ve štítu vyobrazit celkem 11 starozákonních vojevůdců, které díky restaurátorským pracím z roku 1953 zdobí spolu s dalšími květnatými motivy fasádu dodnes. Dům se nachází na severozápadní straně náměstí a při příchodu od Dolní brány je přesně desátým v řadě.
Další zajímavý dům stojí na protější jižní straně náměstí na rohu ulice U masných krámů. Jedná se dům č.p.15 se pěkným arkýřem a zelenou fasádou vyzdobenou sgrafity, které pocházejí z druhé poloviny 16.století, a které byly objeveny při restaurování v roce 1952. O čtyři domy více vpravo se nachází městská radnice, která vznikla spojením dvou gotických domů. První zmínky o radnici jsou datovány do roku 1443, ovšem současná renesanční podoba pochází z roku 1574.
Nepřehlédnutelnou součástí většiny domů je typické podloubí, které dodává celému prostranství zajímavý ráz, přestože se v některých částech usídlili asijští prodejci suvenýrů. Podloubí bylo k většině domů přistavěno v polovině 15.století. Nedílnou součástí náměstí jsou také dvě kašny, které se nacházejí v jeho východní části. Dolní kašna pochází z druhé poloviny 16.století, kdy si Telč jako své sídlo zvolil Zachariáš z Hradce (1550). Kašna však byla původně dřevěná, kamennou podobu získala teprve v roce 1611 a ve druhé polovině 17.století ji ozdobila ještě socha sv. Markéty, patronky města. Horní kašna byla původně také dřevěná a do dnešní podoby byla přestavěna v roce 1827. V jejím středu stojí socha Silena s malým Dionýsem v náručí. Škoda, že obě kašny byly v době naší návštěvy dost neesteticky zabalené do igelitu, ačkoliv na druhou stranu lze asi pochopit, že je třeba tyto pozoruhodné památky chránit před vlhkostí a mrazem.
TelčNejvětší dominantou východní strany náměstí je jednoznačně Mariánský sloup z roku 1720, který tu z odkazu bohaté měšťanky Zuzany Hodové postavil sochař David Lipart. Sloup stojí mezi oběma kašnami a na podstavci i na kamenném zábradlí jej zdobí hned několikero soch, kterým na samotném vrcholu sloupu vévodí panna Maria. Sloup naštěstí žádný igelit nehyzdil, a tak jsme se u něj mohli na chvíli zastavit a pořídit pár záběrů s měšťanskými domy v pozadí. Od sloupu jsme potom zamířili do Palackého ulice s původně románským kostelem sv. Ducha. Úzkým průchodem jsme se dostali do Hradební ulice, kde je k vidění alespoň malá část původního městského opevnění ze 14.steletí. Právě zde na jihovýchodní straně historického jádra se hradby zachovaly ve své původní podobě, tady tak, jak byly v 17. století zvýšeny z 9 na 10,5m.

Nic víc přehnaně zajímavého jsme ale v Hradební ulici neobjevili a tak jsme se vrátili zpátky na náměstí a ulicí U masných krámů jsme zamířili k Ulickému rybníku, kde jsme doufali v nějaký ten panoramatický výhled na staré město. Dřevěná lávka a Slunce deroucí se z mraků celkem dostatečně naše očekávání naplnila, přestože zamrzlá hladina rybníka zatím neumožňovala malebné odrazy budov, které zdobí ty nejtypičtější telčské pohlednice.
Na závěr naší návštěvy jsme si nechali západní část náměstí, tj. prostranství před telčským zámkem. Tato dominanta města je bohužel přístupná až od 1. dubna, tudíž jsme museli vzít zavděk pouze původní městskou farou, sousedním jezuitským gymnáziem zřízením v roce 1673, dnes odloučeným pracovištěm ČVUT, a také dominantním kostelem Jména Ježíš, který zde byl dostavěn v roce 1667 a který trochu zastiňuje v pozadí stojící kostel sv. Jakuba, jehož současná podoba včetně 60m vysoké věže pochází již z první poloviny 15. století. Kostel už ovšem stojí na malém náměstí Jana Kypty přímo naproti bývalé jezuitské škole chrámového zpěvu a hudby, která zde vznikla v roce 1668 na místě městské sladovny. Branka v severozápadním rohu náměstí nás zavedla do zahrady, kde už se ale žádné zajímavé výhledy nekonaly. Průchodem vedle zámeckého skleníku jsme se dostali zpátky na hlavní silnici a krátce po poledni jsme mohli zamířit vstříc dalšímu cíli.

Landštejn

Z Telče jsme zamířili na jih k Dačicím, i když díky podivnému manévru, který (dnes nikoliv poprvé) vymyslela naše GPS, jsme se městu samotnému vyhnuli. Zvláště za cestu po zamrzlých neudržovaných okrskách třetí třídy skrz les musíme našemu přístroji od srdce poděkovat J . O deset minut později jsme už projížděli Slavonicemi, kde se naše cesta stočila ostře na východ. LandštejnPřed námi se otevřely husté lesy přírodní oblasti zvané trefně Česká Kanada. Tento 283km2 velký kus území podél státní hranice s Rakouskem na pomezí Jihočeského kraje a Vysočiny disponuje opravdu silným zalesněním, najdeme zde četné vodní plochy, a když k tomu přičteme i specifický ráz tamního podnebí, zjistíme, že je ten neobvyklý název opravdu na místě.
Naším prvním „kanadským“ cílem se stal hrad Landštejn, respektive jeho zřícenina, která u nás patří k těm nejrozsáhlejším. Hrad samotný byl postaven v první polovině 13. století a několik let sloužil jako pevnost, která měla zabezpečit jižní hranici v blízkosti důležité zemské stezky. Již ve druhé polovině 13.století hrad připadl Vítkovcům, jejichž zdejší rodová větev přijala označení páni z Landštejna. Hrad se stal součástí rozlehlého panství a zvláště za vlády Viléma z Landštejna byl sídlem jednoho z nejvlivnějších mužů království, který se těšil přízni samotného Karla IV. Bohužel období rozkvětu netrvalo dlouho, Vilém se dostal do sporu se svým sousedem Jindřichem z Hradce a tento spor vyvrcholil soubojem, během kterého byl Vilém smrtelně raněn. V roce 1381 byl Landštejn podstoupen původně rakouskému rodu Krajířů z Krajku, který se tu na jedné, tu na druhé straně zúčastnil husitských válek. Krajířové nakonec hrad ještě jednou zvelebili, když jej během  15. a 16. století nejen rozšířili, ale zároveň zesílili i jeho opevnění a provedli renesanční úpravy. Poslední období prosperity skončilo v roce 1579, kdy poslední dědička rodu Anna, provdaná Roupovská, hrad prodala a ten začal velice rychle střídat majitele a přestal být trvale obydlen. Definitivní rána osudu přišla v roce 1779, kdy do nejvyšší věže uhodil blesk a následný požár poničil všechny obytné části. Přírodní katastrofa jen urychlila proces chátrání a z hradu zbyly jen ruiny. Po druhé světové válce hrad od posledních majitelů Sternbachů vyvlastnil stát a díky náročné rekonstrukci, která začala v roce 1972, mohl být hrad v roce 1990 zpřístupněn. Bohužel nikoliv v zimním období, takže naše návštěva se musela omezit pouze na procházku kolem hradeb a na příležitostné nahlédnutí skrz střílnu nebo nižší zdivo. Nejhezčí výhled jsme nakonec zaznamenali z obce Pomezí na protilehlé straně údolí, kde kdysi stávalo sídlo pánů ze Zöbingenu, jehož protiváhou měl ve své době být právě Landšten. Vzhledem k tomu, že hrad samotný je obklopen bujným lesním porostem, až teprve pohled z dálky odhalí jeho monumentálnost a dominanci nad širokým okolím.

Klášter

Od Landštejna jsme pokračovali dál na východ. Původně jsme měli v plánu návštěvu části sítě opevnění z první republiky, která se nachází v lesích mezi obcemi Klášter a Skalka, ale protože nás začal (jako vždy) tlačit čas, pomalu jsme od tohoto záměru upouštěli. Kostel Nejsvětější trojite v KlášteřeOvšem pouze do chvíle, než se u silnice objevily první betonové bunkry z let 1935-1938. Nadalo nám to a kousek před obcí Klášter II jsme zastavili a vydali jsme se na krátkou exkurzi. První bunkr jsme objevili na louce asi 150m od silnice. Byl to nevelký podzemní objekt se dvěma střílnami, jehož vchod byl umístěn asi 2m pod povrchem. Ke vstupu bylo tedy nutné slézt po dřevěném žebříku a zároveň se při sestupu nasoukat do úzkého vstupního otvoru. Podařilo se, a tak jsme si mohli bunkřík prohlédnout pěkně zevnitř.
Druhý objekt jsme objevili v hustém lesním porostu asi 400m od prvního. Vchod se tentokrát nacházel přímo na povrchu, takže odpadl sestup do podzemí. Jinak se půdorysem jednalo o zcela totožný objekt, jako v prvním případě, takže jsme si vychutnali výhled skrz střílny a zamířili jsme zpátky k autu. Na hledání dalších objektů už opravdu nebyl čas.
Tím spíše, že další zastávka nás čekala v nedaleké malé vesničce Klášter, kde nás při průjezdu zaujala pěkná budova zrekonstruovaného kostela Nejsvětější trojice. Kostel pochází z druhé poloviny 17. století a v místě, kde se stékají tři léčivé prameny, ho vystavěl architekt Giovanni Domenic Orsi. Je to jediná připomínka kláštera, který tu byl založen v roce 1491, a který byl zbourán v roce 1959. Škoda, že stavba nebyla otevřená, na shánění klíčů v sousedství jsme opravdu čas neměli. Ale nahlédnutí do podzemí by bylo určitě vzrušující!

Nejsevernější bod Rakouska

Poslední položkou v našem itineráři byl lesní hotel Peršlák, který se nachází západně od Nové Bystřice u Nového Vojířova. Hotel samotný leží uprostřed lesů na břehu malebného Novomlýnského rybníka, ovšem naším hlavním cílem byl až nedaleký soutok Koštěnického a Červeného potoka. Tento soutok je totiž zajímavým geografickým bodem, i když pravda spíš pro naše jižní sousedy. V místě, kde se tyto dva potoky stýkají, se totiž nachází nejsevernější bod Rakouska! Přibližná severní šířka tohoto místa je 49° 01´ 14,5“.
Nejsevernější bod RakouskaK nejsevernějšímu rakouskému bodu se dá z české strany dostat v podstatě dvěma jednoduchými způsoby - buď lze pokračovat rovně po příjezdové cestě (ovšem pouze pěšky, protože u hotelu Peršlák je na všech cestách zákaz vjezdu), dojít na hráz Novomlýnského rybníka a potom pokračovat podél Koštěnického potoka až k soutoku. Nebo lze k soutoku vyrazit naopak podél Červeného potoka – tj. u hotelu Peršlák před informační tabulí odbočit doleva, popojít pár kroků na bývalou signálku a zde pokračovat rovně do lesního porostu k potoku. Právě druhou možnost jsme zvolili my, pouze s tím rozdílem, že jsme se chvíli nechali vést signálkou, než jsme se vnořili do lesa. Kroutící meandr zamrzlého Červeného potoka nás potom spolehlivě dovedl k cíli - do znatelně širšího Koštěnického potoka vybíhá malinký poloostrůvek s hustým trsem smrků a to je právě ono místo, kam nejdále severním směrem se dostanou naši jižní sousedé bez toho, aniž by opustili území Rakouska. Bod samotný je na rakouském břehu označen pouze obligátním kamenným patníkem Ö VI 29, ale ke cti Rakušanů je třeba dodat, že k nejsevernějšímu bodu vede alespoň dobře značená turistická stezka č.608. Na české straně najdeme patníky dva – na každém břehu Koštěnického potoka jeden, ovšem nějaká oslavná cedule nebo jiné upozornění na geograficky zajímavé místo tu jinak chybí. Mimochodem, kdo chce na rakouském nejsevernějším bodě přímo osobně stanout, neměl by k soutoku jít po pravém břehu Koštěnického potoka. Jeho koryto totiž není zrovna nejužší a netrénovanému jedinci může případný přeskok činit nepřekonatelné obtíže
J .
Nejsevernější bod Rakouska je od loňského září již naším čtvrtým krajním bodem, který se nám podařilo navštívit. Letos nám ještě zbývá zkompletovat Českou republiku, ale tady u Nového Vojířova se před námi objevila další geografická výzva a není vyloučeno, že v dohledné době vyrazíme dobýt také krajní body sousedního Rakouska. Ten nejvýchodnější leží nedaleko hraničního přechodu Rajka u Bratislavy a je to zároveň trojmezí Slovensko-Rakousko-Maďarsko, nejzápadnější bod Rakouska najdeme v řece Rýn a shodou okolností se jedná o další trojmezí – Rakousko-Lichtenštejnsko-Švýcarsko, a zřejmě nejzajímavější výzvou bude dobytí nejjižnějšího bodu, který se nachází v nadmořské výšce 2085m v dobře přístupném Jezerském sedle na pomezí Rakouska a Slovinska pod vrcholem Skuta v Savinjských Alpách!
Lesní hotel Peršlák a Kámen republikyPo nezbytném triumfálním fotu jsme promrzlý sever Rakouska opustili a vydali jsme se zpátky proti proudu Červeného potoka (tedy v tomto případě spíš proti směru toku vody pod ledem). Asi 600m odsud se nachází malinká lávka, která tu byla postavena v roce 2008, a která nese jméno „Most do údolí lásky“. Lávka stojí v místech, kde do padesátých let minulého století stával kamenný most. Ten dlouhá léta spojoval rakouskou vesničku Haugshlag a českou osadu Nové Mlýny, kterou na jižním břehu Novomlýnského rybníka tvořilo několik selských domů, mlýn, hospoda a hájovna. Místní obyvatelé zde mohli nerušeně přecházet hranici, ale po druhé světové válce potkal Nové Mlýny stejný osud, jako mnoho dalších vesnic, které měly tu smůlu, že stály příliš blízko hranice s „třídním nepřítelem“. Všechny domy byly v roce 1953 strženy a zbourán byl i samotný most, jelikož státní hranice byla na několik následujících desítek let neprodyšně uzavřena. Člověk se při přechodu malinké lávky nemůže ubránit vzpomínce na západočeský Újezd, který jsme navštívili loni na podzim, a který vlastně potkal naprosto stejný osud, včetně té násilně přerušené cesty do sousedního města za hranicí. Malá dřevěná lávka, kterou tu postavila rodina Hauser, dnes opět spojuje oba břehy hraničního potoka a nám nezbývá, než souhlasit s jejich vzkazem: „Doufáme, že se tento most zase stane místem, kde lidé budou jako za poslední staletí přecházet z jedné země do druhé bez obav“.
Po krátkém nahlédnutí k sousedům jsme se vrátili zpátky k lesnímu hotelu Peršlák, který tu byl postaven ve 20.letech minulého století. V objektu původně sídlila finanční stráž, v roce 1951 se zde usadila 14. rota 3. praporu 15. brigády Pohraniční stráže, která zde setrvala až do roku 1989. O pět let později začala budova sloužit jako lesní hotel a její vojenskou minulost připomíná už jenom nedaleká signálka (komunikace podél státní hranice) a především Kámen republiky. Tento veliký kus pískovce vytvarovali do podoby tehdejší Československé republiky mladí vojáci, kteří sem narukovali v roce 1938 v době, kdy již bylo sousední Rakousko anektováno Německem. Kromě obrysu republiky vojáci do kamene vyryli také nápis „Naše je a naše zůstane 1938“. Ještě v témže roce však bylo pohraniční odstoupeno Německu a příchozí vojáci Wermachtu na kámen připojili svůj vlastní text „Bis wir kamen 1938 - Než jsme přišli“. Další nápis připojili v květnu 1945 znovu příchozí čeští vojáci: „Pravda vítězí 1945“. Od té doby stojí kámen nerušeně před objektem a poté, co ho podařilo zachránit před horlivými zedníky i před vábením muzeí, je dnes zajímavým turistickým cílem.
U Kamene republiky náš krátký výlet skončil. Čas nás neúprosně hnal k domovu, protože nás čekal nejen výtečný pozdní oběd, ale hlavně velké bowlingové klání…

Zde jsou fotogalerie z našeho výletu:
Telč - http://fotogalerie.pavelj.cz/telc.htm
Česká Kanada - http://fotogalerie.pavelj.cz/kanada.htm

Na závěr přikládám mapu se zákresem naší trasy:

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>