Říjen 2011
P Ú S Č P S N
« Dub   Pro »
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Amsterdam - výlet do města na grachtech

gracht GroenburgwalVýlet do atraktivní metropole v ústí řeky Amstel jsem plánoval opravdu velmi dlouho. Vzpomínám si, když jsem v roce 1999 poprvé navštívil Londýn, že právě Amsterdam měl být dalším evropským hlavním městem, do kterého se vypravím. Nakonec to dopadlo jinak, mé cesty mě zavály jiným směrem, přednost dostaly vzdálenější destinace a na relativně blízký Amsterdam se nějakým záhadným způsobem pořád nedostávalo. V roce 2011 se ale dávný rest podařilo konečně napravit. Vše začalo vlastně už před Vánoci předchozího roku – s Radkou jsme vybírali dárek pro jejího bratra Davida, se kterým čas od času jezdíváme na nedlouhé fotografické výlety. Tentokrát jsme si řekli, že by nebylo špatné vyrazit někam dál za hranice naší republiky a volba nakonec padla na britského nízkonákladového dopravce Easy Jet, který nabízel zpáteční letenky do nizozemského hlavního města za poměrně zajímavých 1500Kč. Rozhodování to bylo jednoduché a tak jsme s Davidem mohli na konci dubna vyrazit do města na grachtech.

Historie

Okolo ústí řeky Amstel do zálivu Ij se ještě na začátku 12.století rozkládala bažinná oblast zvaná Aeme Stelle – Místo plné vody. Když byla ve zdejším nehostinném terénu vybudována nevelká rybářská osada, začaly okolo řeky vznikat první odvodňovací kanály a na začátku 13.století tu vyrostl také první most. Ten byl opatřen dřevěnými vraty, která měla rozrůstající se osadu chránit před vodami zálivu. Tato jednoduchá přehrada byla nazývána Aemstelledamme – přehrada na Amstelu a z tohoto slovního spojení nakonec vzniklo současné jméno města - Amsterdam.
Samotné jméno Amsterdam bylo poprvé zmíněno 24.října 1275 v dokumentu Florise V., kterým byli zdejší obyvatelé osvobozeni od placení mostního mýta. Mezi roky 1300-1306 získal Amsterdam městská práva a díky vzrůstajícímu obchodu s hanzovními městy začalo období prvního rozkvětu. V následujícím století se město dál rozšiřovalo, byly hloubeny nové kanály, a když byla v roce 1581 vyhlášena nábožensky tolerantní nezávislá Republika spojených nizozemských provincií, začali se do města stěhovat bohatí obchodníci z Flander, Hugenoti z Francie a také Židé z Pyrenejského poloostrova. Z Amsterdamu se stalo důležité obchodní centrum a na konci 16.století už bylo jedním z největších a nejbohatších měst Evropy. V následujícím století z Amsterdamu odplouvaly obchodní lodě do Pobaltí, Severní Ameriky, Asie i Afriky, amsterdamská burza byla první na světě s nepřetržitým provozem a počet obyvatel se i přes několikero epidemií vyšplhal na 200 000. V roce 1662 byl zároveň dokončen půlkruhový systém kanálů, který je dodnes neodmyslitelným symbolem města. Ne náhodou je 17.století považováno za zlatý věk Amsterdamu.
Náměstí DamV 18. a 19.století však prosperita města začala klesat. Důvodem byly čtyři Anglo-holandské války a hlavně obsazení Republiky spojených nizozemských provincií francouzskými vojsky v roce 1795. Ovšem již v roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu vyhlášeno Spojené království Nizozemské a situace v Amsterdamu, který byl vyhlášen hlavním městem, se zase začala obracet k lepšímu. Poté, co na konci 19.století město zasáhla průmyslová revoluce, začalo období, které je označováno za druhý zlatý věk města. Byla postavena nová muzea, železnice, byl vyhlouben Amsterdamsko-Rýnský kanál umožňující přímé spojení s Rýnem (1892), a také Severomořský kanál, který propojil jižní pobřeží zálivu Ij a amsterdamský přístav se Severním mořem (1865-1876).
Ještě před první světovou válkou byla přistavěna nová předměstí, ale během válečného konfliktu i přes Nizozemskou neutralitu zasáhl město nedostatek základních surovin včetně pohonných hmot, což vedlo k nepokojům a zbytečným ztrátám na životech mezi obyvatelstvem. Ještě horší časy nastaly v roce 1940, kdy bylo Nizozemsko napadeno Německem. Během druhé světové války byla vyhlazena prakticky celá židovská komunita ve městě. Snad nejznámější je příběh mladé židovské dívky Anny Frank, která se v Amsterdamu skrývala, a kterou proslavil její deník, který si zde psala.
Po válce začala obnova poničeného města, byla postavena nová předměstí s mnoha veřejnými parky, a zároveň byla budována nová moderní infrastruktura včetně metra, jehož provoz byl zahájen v roce 1977.
Dnes žije v Amsterdamu přes 780 000 obyvatel. Přestože se jedná o hlavní město a zároveň kulturní i finanční centrum země, není Amsterdam sídlem parlamentu, vlády ani královské rodiny. Všechny tyto instituce totiž sídlí v Haagu. Každopádně je ale Amsterdam nejdůležitějším turistickým centrem země, městem protkaným stovkami vodních kanálů - grachtů, které mu dodávají neopakovatelnou atmosféru, stejně jako starobylé uzoučké domy na jejich březích. Kanály ze 17.století, které kolem dokola obepínají centrum města, byly dokonce v roce 2010 zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Výlet do Amsterdamu

My s Davidem jsme do Amsterdamu vyrazili 21.dubna 2011. Po hodinu a půl dlouhém letu jsme dosedli na přistávací dráhu letiště Schiphol, pátého nejvytíženějšího evropského letiště, a mohli jsme vyrazit na nádraží, které je důmyslně umístněné v podzemí přímo pod letištěm. Našim prvním úkolem bylo zakoupit v automatu jízdenky na vlak (2×3,70€) a přepravit se na amsterdamské nádraží Centraal, které se, jak už jméno napovídá, nachází přímo v centru města. Díky preciznímu směrovému značení jsme vše našli bez problémů a dvacet minut po přistání jsme už seděli ve vlaku. Dalších dvacet minut trvala jízda na hlavní amsterdamské nádraží, kde nás výstup z podchodu nemilosrdně nasměroval vstříc tisícihlavému davu. V podvečer je už totiž centrum Amsterdamu plné lidí, kteří se jeho ulicemi valí jako rozběsněný živel, který s sebou strhává vše statické a pomalé. Před nádražím Central je obzvlášť živo, neboť se tu nachází i jeden z hlavních tramvajových uzlů a nedaleko mají svůj přístav také výletní lodě, které vozí návštěvníky po zdejších grachtech.
Hotel Old NickelDalší úkol zněl jasně: najít hotel Old Nickel, který jsme si zarezervovali už v zimě na webu hotels.nl. Ulička Nieuwe Brugsteeg s naším hotelem byla naštěstí od nádraží vzdálená coby kamenem dohodil, takže jsme během několika minut stáli v recepci. Respektive – pod cedulí Old Nickel jsme vstoupili do dřevěných prosklených dveří a k našemu překvapení jsme se ocitli v nějaké hospůdce (nebýt v Holandsku, použil bych trefné slovo pub), která zrovna jako recepce hotelu moc nevypadala. Tudíž jsme se otočili a šli jsme vchod do hotelu hledat o kousek dál. Jenomže amsterdamské domy zrovna nevynikají šířkou, takže jsme po několika krocích zjistili, že už vlastně stojíme před sousední budovou a že se recepce musí přece jen nacházet někde v hospodě, neboť jiných vchodů už starý dobrý Old Nickel zkrátka a jednoduše neměl. A skutečně, tamní bar byla ve skutečnosti i dobře maskovaná recepce. Postarší chlápek za barem se při sledování našich manévrů jen pobaveně usmíval, asi jsme nebyli první zmatení turisté, které jeho hospůdka zmátla. Ono je v těch amsterdamských domech opravdu po čertech málo místa, tak se s ním musí šetřit, jak jen se dá.
Po vyplnění registračních kartiček jsme dohromady za dvě noci zaplatili 155€ a vydali jsme se po uzoučkém schodišti do nejvyššího čtvrtého patra vstříc naší cimře, která se stala našim amsterdamským útočištěm. Vybalovat moc nebylo co, takže stačilo vytáhnout foťáky, hodit stativ na záda a vzhůru dolů do hospůdky, dát jedno pivko na uvítanou a hurá do nočního centra.
Naše první kroky vedly k nedalekému grachtu Voorburgwal, jenž se nachází uvnitř půlkruhového prstence kanálů, které obepínají centrum. Poprvé jsme mohli nasát atmosféru města pulzujícího životem, přestože nevelký gracht nepatří k těm úplně nejfrekventovanějším. Ale základní atributy holandské metropole se ani tady přehlédnout nedají – loďky na vodě, stovky nejrůznějších velocipédů opřených o zábradlí, nepřirozeně úzké baráčky s malebným průčelím a různorodé mosty, kterých je prý ve městě víc než 1500.
Naše večerní procházka nás postupně zavedla na náměstí Dam, kde nás trochu šokovaly pouťové atrakce zakrývající výhled na královský palác, odtud jsme pokračovali do míst, kde se řeka Amstel rozlévá do jednotlivých kanálů, abychom naši krátkou večerní exkurzi zakončili na mostě Blauwbrug. Chvíli jsme sledovali čilý ruch na grachtech, pořídili jsme nějaké ty noční fotky a pomalu jsme se vydali zpátky na základnu nabrat síly před zítřejším náročným dnem.

Tady je pro lepší přehlednost mapa s vyznačenými lokalitami, které jsme v Amsterdamu navštívili. Kliknutám na ikonku se zobrazí popis místa:

Damrak

Zátoka DamrakDruhý den jsme vstali velice brzy, až jsme trochu zaskočili barmana, který nám měl přichystat snídani. Není divu, v ranní obsluze jsme bezpečně identifikovali člověka, který se při našem příjezdu z hospůdky horko těžko potácel ven v dosti podroušeném stavu. Inu těžká jsou rána opilcova, ale snídaně jsme se nakonec s malým zpožděním přece jen dočkali.
Po snídani jsme se z hotelu vydali k nedaleké zátoce Damrak, která se nachází v místě původního ústí řeky Amstel do zálivu Ij. Samotnou řeku už tady nepřipomíná prakticky nic, její koryto bylo postupně zasypáno a voda byla svedena do okolních kanálů. Zbyla pouze nevelká zátoka, která dnes slouží jako přístav pro výletní lodě, a kterou od samotného zálivu oddělují tři umělé ostrovy s hlavním vlakovým nádražím Centraal. Na západním břehu zátoky začíná stejnojmenná hlavní třída, která je jakýmsi páteřním bulvárem severní části amsterdamského centra. Na této ulici lze najít spoustu obchodů se suvenýry, fast foody i levné ubytovny. Zlí jazykové tvrdí, že jsou to hlavně lákadla na turisty přijíždějící na Centraal Station. Naopak východní nábřeží zátoky lemují typické uzoučké baráčky, nad jejichž střechami vykukuje věžička Starého kostela (Oude Kerk). Tento výjev patří v Amsterdamu k těm nejtypičtějším a nejčastěji zobrazovaným.
Hned na konci zátoky stojí nepřehlédnutelná červená budova Beurs van Berlage postavená v letech 1896-1903. Mimochodem v roce 2002 se zde konala svatba nizozemského korunního prince Viléma Alexandra. Odvrácené průčelí této budovy směřuje na malé náměstíčko Beursplei a také k velkému obchodnímu domu De Bijenkorf, který patří do řetězce holandských luxusních obchodních domů založeného v roce 1870 Philipem Goudsmitem. Řetězec má v celém Holandsku 12 domů, které se specializují především na prodej značkového oblečení. Dům na třídě Damrak v Amsterdamu je ze všech poboček nejstarší a také největší. Velice prestižní je také jeho poloha, protože stojí v místě, kde třída Damrak ústí na náměstí Dam.

Náměstí Dam

Náměstí DamPokud bychom hledali skutečné srdce města, pak by to bylo právě náměstí Dam, které svým tvarem připomíná zvláštně prohnutý lichoběžník, jehož delší strany směřují od východu k západu. Naopak ze severní strany náměstí rozděluje právě třída Damrak, která dál jižním směrem pokračuje pod jménem Rokin. Uprostřed východní části náměstí stojí jako hlavní dominanta Národní pomník, který tvoří 22 metrů vysoký oblý travertinový sloup z roku 1956, jehož spodní část zdobí několik plastik. Z východní strany pomník obepíná masivní zeď a k monumentu, který sám o sobě stojí na kruhovém vyvýšeném místě se šesti schody, patří ještě dvě lví sochy na kruhových podstavcích.
Dominantou západní strany náměstí je bezesporu nepřehlédnutelný Královský palác. Původně tato mohutná stavba dokončená v roce 1665 sloužila jako radnice, po obsazení nizozemských provincií francouzskou armádou v roce 1795 se však stala rezidencí Ludvíka Bonaparta a později také holandské královské rodiny. Dnes je z rozhodnutí parlamentu jedním ze tří paláců v zemi, který je k dispozici současné královně Beatrix, přestože oficiálním sídlem panovnice je palác Noordeinde v Haagu.
Národní pomníkHned vedle Královského paláce stojí Nový kostel (Nieuwe Kerk), další dominanta západní části náměstí. Ačkoliv se to podle jména nezdá, ten kostel zase tak nový není, protože pochází již z roku 1408. Po Starém kostelu (Oude Kerk) stojícím na břehu nedalekého kanálu Voorburgwal je to vlastně druhý nejstarší kostel ve městě. K jeho stavbě vedly čistě pragmatické důvody, neboť kapacita Starého kostela už zkrátka nestačila. Niuewe Kerk je ovšem zdaleka nejdůležitější sakrální stavbou Amsterdamu, jelikož se zde konají korunovace nizozemských panovníků a také svatby členů královské rodiny. Jako poslední zde zatím byla v roce 1980 korunována současná královna Beatrix a v roce 2002 se zde konala církevní část svatby prince Viléma Alexandra.
Dalšími dominantami náměstí Dam jsou nepřehlédnutelné budovy Muzea Madame Tussauds na jižní straně a hotelu Krasnopolsky na východě. Ovšem po té hlavní stavbě, která zde stála jako první a která dala náměstí jeho jméno, po té se už doslova a do písmene země slehla. Právě v těchto místech byla kolem roku 1270 postavena ona legendární hráz na Amstelu, které stála u zrodu současné nizozemské metropole.
V době naší návštěvy všechny stavby na náměstí nekompromisně zastínily pouťové atrakce, ačkoliv v pátek ráno zde ještě vládl klid před bouří. Úklidové čety zahlazovaly stopy po včerejším bujarém veselí, holubi se bezstarostně procházeli kolem opuštěného Národního památníku a náměstím jen tu a tam projela nějaká ta tramvaj nebo zásobovací vůz s čerstvými zásobami do obchůdků a restaurací v okolních ulicích. Jaký to rozdíl oproti večeru!

Nieuwmarkt

budova De WaagSlunce se jen neochotně dralo nad střechy vysokých amsterdamských domů a my jsme se vrátili ke kanálu Voorburgwal, kde jsme včera poprvé nasáli amsterdamskou atmosféru. Teď po ránu ovšem není co nasávat. A to doslova, protože hospůdky mají ještě zavřeno, a město se probouzí jen velmi pozvolna. Nezbývá než přejít most, jehož zábradlí je prakticky permanentně obsypané bicykly, a pokračovat k sousednímu rovnoběžnému kanálu Oudezijds Achterburgwal. Tento gracht je nepoměrně užší a z obou stran ho svírají ty nejužší baráčky, jaké si snad lze jenom představit.
To sousední (opět rovnoběžný) kanál Kloveniersburgswal je zase o něco širší. Na jeho břehu kotví desítky malých člunů a sem tam se objeví i nějaký ten hausbót. Zvláštnost tohoto kanálu tkví v tom, že je slepý. Zhruba v polovině cesty do zálivu Ij ho totiž přerušuje jakési volné prostranství, kam jsme právě zamířili i my. Toto prostranství vzniklo v roce 1614 a po celá staletí bylo používáno jako tržiště – tedy přesněji řečeno Nové tržiště, odtud holandské jméno Nieuwmarkt. Dominantou celého prostranství je zvláštní masivní budova s několika věžičkami. De Waag původně sloužila jako městská brána, ale když byly v 17.století středověké hradby zbourány, byla přeměněna na jakési administrativní centrum, kde probíhalo vážení zboží – holandské jméno De Waag doslova znamená Vážící dům. Tržiště s malebnými grachty (na druhé straně prostranství pokračuje kanál Geldersekade) je častým motivem fotografů a malířů. Však tu své obrazy maloval například i sám Rembrandt.
I my jsme něco málo vyfotili a pomalou chůzí jsme se kolem zdejších vyhlášených sýráren vydali zpátky na náměstí Dam, které za slunečního svitu přece jen trochu ožilo. Po ulicích se začali prohánět první cyklisté a na chodníku se začínaly nebezpečně motat japonské výpravy nevelkého vzrůstu.

Begijnhof

A tak jsme se na náměstí moc nezdržovali a vyrazili jsme do uliček jižně od tohoto prostranství. Kolem roztodivně křivolakých baráčků jsme se dostali až na nevelké náměstí Spui, které je jedním z vyhlášených amsterdamských bleších tržišť pod širým nebem. Tamní stánky tvoří vlastně jeden velký antikvariát, ve kterém se prodávají staré knihy, mapy, obrazy nebo dokonce gramofonové desky. Nás ale zajímalo jiné Begijnhofprostranství, které je ukryto za domy na severní straně Spui. V jednom z nich se nachází nevelký průchod, který ústí na historicky velmi vzácném místě.
Nádvoří Begijnhof je totiž nejstarším dochovaným prostranstvím ve městě. Bylo založeno někdy v dobách raného středověku a dodnes se nachází v původní výškové úrovni, to znamená metr pod povrchem amsterdamského centra. Nádvoří je asi 90m dlouhé a 40m široké. Kolem dokola jej obklopují pečlivě udržované měšťanské domy, jejichž současná podoba většinou pochází ze 17. nebo 18. století. Samotné nádvoří je však nepoměrně starší. Ačkoliv není známo, kdy přesně bylo založeno, první dochované zmínky se datují už do roku 1389. Tehdy ještě zdejší dřevěné domy omývaly vody přilehlých grachtů. Do dnešní doby se tu dochoval pouze jediný dřevěný dům, jehož vznik je datován do roku 1528. Jedná se o č.p.34, které stojí hned naproti průchodu z náměstí Spui. Vzhledem ke stáří se jedná o jeden z nejstarších dřevěných domů v celém Holandsku.
Uprostřed pečlivě udržovaného nádvoří si návštěvník nemůže nevšimnout Anglikánského kostela, který rovněž patří (jak jinak) k nejstarším budovám ve městě. Naproti kostelu se ještě nachází nevelká kaple Svatého Jana, patrona Begijnhofu, která vznikla spojením dvou bytů v roce 1671. Mimochodem, když se tak člověk porozhlédne po domech obklopující nádvoří, nelze přehlédnout jednu architektonickou zvláštnost. Každý dům má svá podlaží v jiné výšce! To znamená, že i okna v průčelí jsou u sousedních domů různě vysoko a kupříkladu byt v prvním patře jednoho domu může být klidně o metr níž než byt v prvním patře u sousedů. Je to zvláštní a při tom svým způsobem kouzelné.

Rijksmuseum

Z Begijnhofu jsme přes tržiště Spui zamířili na nábřeží grachtu Singel, abychom se pokochali výhledem na docela pěkné průčelí kostela De Krijtberg z roku 1883, který byl k vidění na protějším břehu. Tady na nábřeží jsme se také napojili na třídu Leidsestraat, která na své cestě jihozápadním směrem ven z centra postupně překonává všechny legendární kanály ze 17.století – Herengracht, Kaizersgracht a Prinsengracht. Po rušné ulici jsme tedy překonali celkem čtyři mosty a společně s houstnoucím davem, který občas jen nesnadno uhýbal projíždějícím tramvajím, jsme dorazili až na náměstí Leidseplein, jehož dominantou je věžičkami zdobená budova Městského divadla (Stadsschouwburg) postavená v letech 1892-1894.
RijksmuseumU divadla jsme odbočili vlevo do malebné uličky Leidsedwarsstraat s mnoha kavárnami a hotýlky a po několika minutách jsme došli až na pěknou křižovatku dvou grachtů – Lijnbaansgrach a Spiegelgracht. I tyto dva kanály jsou lemovány uzoučkými baráčky, které od břehu dělí pouze jednosměrné cesty, jejichž nezanedbatelnou část zabírají cyklostezky, jak je v Amsterdamu obvyklé. Na malebné křižovatce jsme tentokrát odbočili vpravo a před námi se objevil nejen rušný kanál Singelgracht (pozor, nezaměňovat s kanálem Singel), ale především majestátní budova Holandského národního muzea (Rijksmuseum).
Při naší návštěvě Amsterdamu jsme zrovna neměli v úmyslu vymetat muzea, ale tady jsme udělali výjimku, přestože jsme neměli dopředu objednané lístky (12,50€) a museli jsme následující hodinu strávit ve frontě. Rijksmuseum totiž kromě sbírky historickým a řemeslných předmětů nabízí především kolekci maleb holandských mistrů 17.století Johannese Vermeera, Franse Halse, Jana Steena a samozřejmě také Rembrandta. Celá expozice zabírá několik pater a vrcholem prohlídky je hala, na jejíž jedné stěně je vystavena Rembrandtova legendární Noční hlídka z roku 1642 – veliké plátno o rozměrech 363 x 437cm zachycující vojenskou posádku vedenou kapitánem Cocqem. O tento obraz je mezi návštěvníky velký zájem, naštěstí je hala dostatečně prostorná a každý zájemce si může toto velkolepé dílo prohlédnout podle své chuti a zájmu. K dispozici jsou také letáky s podrobným popisem obrazu a s několika zajímavostmi, které jeho prohlížení zpestří – například se lze dozvědět, že při vystavení Noční hlídky na amsterdamské radnici byl obraz v roce 1715 ze všech stran oříznut, neboť se nevešel mezi dva sloupy. Naštěstí byla ještě v 17.století vyhotovena kopie (Gerrit Lundens) a na jejím otisku lze spatřit obraz kompletní včetně již neexistujících částí plátna.
Nepatřím mezi nějaké zaryté obdivovatele malířského umění, ale návštěva Rijksmusea rozhodně za to dlouhé čekání stála. S Davidem jsme ještě chvíli řešili dilema, zde ještě navštívit nedaleké Van Goghovo muzeum, ale nakonec jsme si řekli, že už těch obrazů bylo pro dnešek dost a vydali jsme se zpátky do centra.

Muntplein a Magere Brug

Mincovní věžPo ulici Nieuwe Spiegelstraat jsme došli až k Herengrachtu. Bohužel daná ulice tento kanál nepřemosťuje a tak jsme museli odbočit na sousední třídu Vijzelstraat, která nás zavedla až na náměstí Muntplein, na které jsme letmo nahlédli už včera večer. Dominantou toho nevelkého prostranství mezi řekou Amstel a kanálem Singel je tzv. Mincovní věž – Munttoren z roku 1487. Tato nepřehlédnutelná vysoká stavba byla původně vybudována jakou součást městské brány, když však tato brána vyhořela, byla věž přestavěna do současné podoby s osmibokou zvonicí a hodinami směřujícími do čtyř světových stran.
Většina návštěvníků však věž pouze přejde pohledem a rovnou směřuje k jiné zajímavosti. Západní stranu náměstí Muntplein totiž omývá kanál Singlel a na jeho jižním břehu se nachází plovoucí Květinové tržiště založené v roce 1862. K dostání jsou tu sazenice rostliny všeho druhu, i když v tom nepřeberném množství samozřejmě převládají hlavně tulipány. Samotné tržiště je rozdělené do několika bloků, které jsou tvořeny jednotlivými přístřešky s obchůdky. Oko a hlavně peněženka pěstitele si tu přijdou na své a ani my jsme nezůstali pozadu a nakoupili jsme několik pytlíků s tulipánovými cibulemi. Příští rok uvidíme, jestli se tento nákup nějak pozitivně projeví také na zahradě.
most MagereZ květinového tržiště a náměstí Muntplein jsme zamířili na nábřeží řeky Amstel. Její široké koryto rozděluje čtvrti Amsterdamu jižně od centra na dvě oddělené části a hlavně tu lze spatřit jeden z nejzajímavějších amsterdamských mostů. Tzv. Úzký most (Magere Brug) je jedním z otevíracích mostů a najdeme ho na ulici Kerkstraat. Současný most sice pochází z roku 1934, ale je postaven jako kopie původního i když podstatně užšího mostu z roku 1691. Tato malebná stavba z bíle natřeného dřeva patří k nejčastěji zobrazovaným pamětihodnostem Amsterdamu. Dokonce i v noci, kdy na mostě svítí stovky žárovek.
My jsme po mostě přeběhli na protější břeh řeky Amstel a vydali jsme se k mohutné budově opery, za kterou se rozkládá další z amsterdamských bleších tržišť. Waterlooplein nabízí především oblečení, boty a nechybí dokonce ani nějaká ta vojenská výstroj a vybavení. Inu, jiné tržiště, jiný sortiment. Od „blešáku“ je to kousek k Portugalské synagoze, ale u této stavby, která je nenápadně skrytá v okolní zástavbě, jsme nezaznamenali nic zvlášť pamětihodného, a tak jsme raději vyrazili zpátky směrem k „naší“ čtvrti. Přešli jsme most přes kanál Zwananburgwal a ocitli jsme se u malebného grachtu Groenburgwal vlévajícího se kolmo do řeky Amstel. Panorama uzoučkého kanálu se vzrostlými stromy na obou březích dotvářela silueta Jižního kostela (Zuiderkerk) z roku 1611 a my jsme museli konstatovat, že jsme mezi amsterdamskými baráčky objevili jeden z vůbec nejhezčích grachtů.
Další most už překlenoval rovnoběžný a nám dobře známý kanál Kloveniersburgswal, který končí u ráno navštíveného Nového tržiště. Po nezbytném nákupu tekutin jsme nakonec došli zpátky na náměstí Dam a okolo Starého kostela jsme se dostali až do našeho hotelu, kde jsme mohli nabrat síly na další výšlap.

Východní kanály

věž MontelbaanstorenV podvečer jsme z hotelu tentokrát zamířili na východní stranu k dosud neprobádaným kanálům. Vyrazili jsme po třídě Prins Hendrikkade a nechali se vést až k mostu přes kanál Oudeschans. Na břehu toho širokého grachtu stojí další zajímavá věž – Montelbaanstoren. Její spodní část pochází z roku 1516, kdy byla součástí městského opevnění. V roce 1606 byla dostavěna vrchní ozdobná část se dvěma zvonicemi, čímž tato kulatá věž získala svoji současnou podobu a stala se ozdobou frekventovaného kanálu s mnoha hausbóty. Nás u věže zastihl západ Slunce, takže jsme tuto dominantu mohli vyfotit i s mírně dramatickým pozadím.
Z širokého Oudeschans grachtu, který vlastně volně navazuje na kanál Zwananburgwal, jež jsme již odpoledne přecházeli u budovy opery, jsme odbočili k mnohem menším grachtům, které se nenápadně vinou mezi úzkou amsterdamskou zástavbou – Rechtboomsloot a Kromboomsloot. Leč nic přehnaně zajímavého jsme tu nabaženi celodenním brouzdáním podél vody již nezaznamenali, a tak jsme se druhým jmenovaným kanálem nechali zavést až k Jižnímu kostelu. Odtud to byl už jenom kousek na břeh řeky Amstel, který začínal za soumraku svítit všemi barvami.
Pořídili jsme tedy nějaké to podvečerní foto a protože nám u této činnosti vyhládlo, vyrazili jsme ke kanálu Kloveniersburgswal do jedné z četných restaurací. Bohužel dát si tu něco echt holandského je v pravdě nemožné, protože restaurace tu sice najdeme všeho druhu, ale holandskou ani jednu. A tak jsme zapluli k Arabům převlečeným za Italy – respektive do italské restaurace, kterou vedli Arabové. Že se nebude jednat o žádný kulinářský zážitek, to jsme samozřejmě nečekali ani náhodou a Arabové naše očekávání opravdu nezklamali. Ale aspoň jsme si po celodenním chození dopřáli teplé jídlo a hlavně jsme se nedaleko břehu noční nábřeží kanálu Kloveniersburgwalřeky Amstel zchladili pivem Heineken. Značku Amstel kluci přičmoudlí samozřejmě nevedli. Proč taky, že.
Naše noční focení ještě chvíli pokračovalo u Nového tržiště, načež se v pozdním večeru naše kroky neomylně stočily do Čtvrti červených luceren, abychom na vlastní oči zkontrolovali, jak se to tady vlastně má s tou vykřičenou částí holandského hlavního města.
Musím konstatovat, že v ulicích mezi grachty Voorburgwal a Kloveniersburgswal skutečně zcela převládá osvětlení červené barvy, tudíž název čtvrti nelže ani v nejmenším. Místní ulice se do pozdní noci plní tisícihlavým davem, který pomalu korzuje od jednoho podniku ke druhému. Tu a tam se někdo zastaví před velkými výkladními skříněmi, ve kterých se vystavují děvčata, která si sem přijela trochu přivydělat nejstarším z řemesel. Většinou se prý jedná o cizinky, nizozemská děvčata tu tvoří jen nějakých 5%. Dav včetně nás ale většinou jen projde a opravdu plno jsme zaznamenali spíš v čajovnách a hospůdkách, ve kterých to pravda zavání víc trávou než dobrým pitím.
My jsme nakonec okolo půlnoci skončili v našem starém dobrém Old Nickelu. Chvíli jsme poseděli na baru, dali jsme si cider Magners a se zbytky posledních sil jsme se vydrápali nahoru do cimry, abychom nabrali síly před zítřejším závěrečným dnem v Amsterdamu.

Jordaan a západní kanály

V sobotu ráno jsme sbalili věci a po snídani jsme nadobro opustili naše amsterdamské útočiště. Bohužel i s batohy na zádech, protože nás odpoledne čekal návrat domů a my už jsme se nechtěli do hotelu v poledne zbytečně vracet.
roh Brouwersgrachtu a PrinsengrachtuPo třídě Prins Hendrikkade jsme tentokrát vyrazili na západ do další dosud neprobádané části amsterdamského centra. Hlavní ulice nás zavedla až k ústí kanálu Singel, kde jsme odbočili do uzoučké uličky Harlemmerstraat. Tady jsme především narazili na poštu, takže jsme mohli odeslat domů i nějaký ten pohled. Jinak se naše kroky neomylně stáčely k nedalekému kanálu Brouwersgracht, do něhož kolmo ústí ony klasické grachty ze 17.století – Herengracht, Kaizersgracht a Prinsengracht. Musím konstatovat, že těch úzkých baráčků, nevelkých klenutých mostíků a hausbótů jsme se opravdu nemohli několik následujících desítek minut nabažit a že zdejší kanály patří opravdu mezi ty nejmalebnější a nejfotogeničtější. Zvláště roh Brouwersgrachtu a Prinsengrachtu stál opravdu za to!
U Severního kostela (Noorderker), který stojí právě na břehu Prinsengrachtu, jsme odbočili dál na západ vstříc čtvrti Jordaan. V 17.století to byla dělnická čtvrť, neboť zedníci a řemeslníci, kteří se podíleli na rozšiřování a výstavbě města v jeho zlatém období, museli někde bydlet. A svůj domov většina z nich našla právě tady na západním okraji současného centra. Jordaan coby dělnická čtvrť fungovala až do 70.let minulého století, kdy se většina z jejich obyvatel přestěhovala dál na předměstí. Zůstali pouze studenti nebo umělci a čtvrť pomalu začala měnit svou tvář. Mnoho průvodců doporučuje aspoň na chvíli zabloudit v propletenci ulic této zajímavé části Amsterdamu a tak jsme se zde pokusili ztratit i my. To se sice zcela nepovedlo, ale i tak jsme si mohli aspoň na chvíli užít trochu klidu v jinak neúnavně pulzujícím městě.

Křižovatka kanálů

Pomalou chůzí jsme došli až k úzkému kanálu Lijnbaansgracht, který je jakousi vnější hranicí širšího městského centra. Polovinu tohoto grachtu zabírají hausbóty, které tu stojí na hladině tak, jako jinde stojí domy podél ulice. A všude ticho, okolo žádný shon, žádný mumraj. Stejně tak u dvou malebných grachtů Egelantiersgracht a Bloemgracht, které jsou o něco širší, lemované vzrostlými stromy, a které protínají Jordaan od západu k východu. Oba ústí do Prinsengrachtu, čímž nás opět nemilosrdně vrhly do víru velkoměsta. Nicméně druhý jmenovaný končí na docela zajímavém místě u Západního kostela (Westerkerk).
V jeho těsném sousedství se na břehu grachtu nachází nenápadný hranatý dům, před kterým stávají nekonečné fronty lidí. Jedná se o Dům Anny Frank (Anne Frank Huis), který dnes slouží jako muzeum. Ten příběh židovské dívky Anny (celým jménem Anneliese Marie Frank) je notoricky známý, tak jen v krátkosti připomenu, že když rodina Frankových uprchla v roce 1934 před nacistickým režimem do Holandska a našla svůj domov na předměstí Amsterdamu, měl právě v tomto domě Annin otec Otto sídlo své firmy. Po okupaci Holandska se zde židovská rodina dva roky skrývala před perzekucí a pronásledováním. Anna si od 12.června 1942 vedla deník, který zachycoval události jejího života až do 1.srpna 1944. O tři dny později byl rodinný úkryt prozrazen a rodina byla deportována do koncentračního tábora Westerbork a odsud do Osvětimi a Bergen Belzenu. Z rodiny Frankových nakonec přežil pouze otec Otto, který po návratu do Amsterdamu deník získal zpět a v upravené podobě umožnil jeho vydání. Kniha „Deník Anny Frankové“ byla přeložena do mnoha světových jazyků a stala se jednou z nejčetnějších po celém světě, stejně tak je dům na břehu Prinsengrachtu jednou z nejnavštěvovanějších památek v Amsterdamu.
Bohužel ta fronta před domem byla v sobotu kolem poledne už natolik dlouhá, že nás vlastně ani nenapadlo, že bychom se podívali dovnitř a raději jsme se vydali na poslední obhlídku kanálů ze 17.století. Tu a tam jsme poseděli a pozorovali čilý ruch na hladině, neboť kanály bez ustání brázdí desítky výletních plavidel všech možných velikostí. Se zájmem jsme si prohlíželi ony uzoučké amsterdamské baráčky s traverzou a hákem ve štítě. Bez tohoto na první pohled trochu bizardního vybavení by byli zdejší obyvatelé nahraní, protože jinudy než vnějškem by do svých uzoučkých domů nedostali žádný nábytek. Kdy vyzkoušel schodiště v některé z budov jako my, pochopí.

Vzhůru k větrnému mlýnu

Hlavní amsterdamské grachty nás zavedly zpátky na třídu Leidsestraat, po které jsme korzovali už dopoledne. V naději, že ještě dokoupíme nějaké ty suvenýry, jsme ji ještě jednou prošli celou až na Leidseplein, kde jsme začali promýšlet plán na zbytek odpoledne. Chvíli jsme uvažovali nad projížďkou po grachtech, jenomže v sobotu po poledni byly všechny lodě dost přeplněné a navíc bychom zpátky do centra dorazili podstatně dříve, než bylo třeba. A tak jsme vymysleli jiný plán – na mapě u Singelgrachtu nás zaujala ikona větrného mlýna, který se měl nacházet asi 2km odsud západně od čtvrti Jordaan. Být v Holandsku a nevidět pravý větrný mlýn? To prostě nešlo a tak jsme vyrazili.
Větrný mlýn De OtterNaše cesta vedla podél Singelgrachtu na severozápad. My z našich měst nejsme moc zvyklí na to, že je chodník často rozdělen mezi pěší a cyklisty, ba dokonce že některé stezky jsou určeny výhradně cyklistům, tudíž se nám dost často stávalo, že na nás projíždějící zuřivě cinkali a my vylekaně uskakovali do stran. Někdy byl tento způsob chůze dost otravným. Nicméně jsme nakonec ve zdraví dorazili až k mostu na ulici s podivným jménem Tweede Hugo de Grootstraat. Tady jsme museli opustit Singelgracht a zahnout doleva. Překonali jsme jeden kruhový objezd a před námi se objevil otevírací most (Beltbrug) přes široký kanál Kostverlorenvaart. Z mostu už byl pěkně vidět náš cíl – větrný mlýn De Otter postavený v roce 1631. Dnešní dřevěná stavba je posledním pozůstatkem skupiny podobných mlýnů, které tady na západním předměstí Amsterdamu vyrostly na konci 17.století. Dnes už se mlýn pomalu ztrácí v okolní zástavbě, stejně jako dřevěné budovy, které jej obklopují. V budoucnu byl měl dokonce ustoupit výstavbě moderních budov a jeho replika by měla být postavena na jiném místě v Amsterdamu. Místní obyvatelé však proti tomuto záměru protestují, ale kdo ví, jestli se jim tuto pozoruhodnou pamětihodnost podaří zachránit.
My jsme nejhezčí výhled na mlýn objevili na nevelké lávce Buysbrug, která překlenuje jedno slepé rameno za velkým otevíracím mostem. Člověk se tu dostane téměř naproti dřevěné stavbě s oranžovou střechou a kolem poháněným čtyřmi velkými lopatami. Čas ale pokročil a my jsme se museli vydat zpátky do centra na nádraží.
Vrátili jsme se tedy na břeh Singelgrachtu a po ulici Rosengracht jsme okolo Západního kostela došli až k náměstí Dam. Odtud už to byl jenom kousek na Centraal Station. V sobotu už jsme nachodili pěkných pár kilometrů, takže jsme si rádi sedli do vlaku, který nás odvezl zpátky na letiště Schiphol. Musím se přiznat, že když jsme seděli na letišti, že už jsem měl co dělat dojít zkontrolovat příslušnou ceduli s odlety. Letadlo společnosti Easy Jet mělo nakonec drobné zpoždění, takže jsme se od holandské půdy odlepili až někdy před půl devátou. Vychutnali jsme si výhled na Slunce zapadající nad Severním mořem a pak už jsme nabrali kurz Praha, kde jsme dosedli za tmy okolo desáté hodiny.

Musím konstatovat, že to byl opravdu povedený výlet. Amsterdam má úžasnou atmosféru a jeho návštěva je vskutku neopakovatelným zážitkem. Pokud bych ho měl zařadit do žebříčku mezi ostatní navštívená evropská města, pak bych mu udělil pozici za Londýnem a Istanbulem, ale před Kodaní a podobnými proporcemi disponujícím Petrohradem. První návštěva Nizozemska byla tedy za mnou, ale už o dva měsíce později se uskutečnily další dvě, podstatně exotičtější exkurze na holandskou půdu ve vzdáleném Karibiku. Ale o tom zase někdy příště…

Křižovatka kanálů

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>