Říjen 2011
P Ú S Č P S N
« Dub   Pro »
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Přechod Krkonoš

Přechod KrkonošNa začátku května se kolegové v práci rozhodli podniknout zajímavou akci – přechod našeho nejvyššího pohoří od východu k západu. Neboli z Horní Malé Úpy do Harrachova. Znamenalo to začít v nadmořské výšce 1035m, vyšlápnout na vrchol naší nejvyšší hory a potom pokračovat po hřebeni dál na západ ke Špindlerově a Petrově boudě, zdolat stoupání k Dívčím kamenům a nakonec zavítat až k prameni Labe. Pak už jenom sešup o více než 600 výškových metrů do cíle. Dohromady nějakých necelých 40km. Musím říct, že mě ten plán okamžitě zaujal. V Krkonoších jsem léta nebyl a možnost řádně prověřit upadající fyzickou kondici byla víc než lákavá.
Samotný přechod se nakonec uskutečnil o předposledním červnovém víkendu. Bohužel kolegové se rozhodli vyrazit z Tábora do hor už v pátek a túru natáhnout na celý víkend, což bylo pro mě logisticky jen velmi obtížně realizovatelné. S Radkou jsme totiž museli nejdříve k rodičům do Turnova, kde se ke mně připojil její bratr David. Společně jsme nakonec do Úpy vyrazili až v neděli brzy ráno s tím, že celý přechod zvládneme do pondělního odpoledne. Oproti kolegům jsme tak ušetřili jednu noc na hřebeni. Problém s dopravou na začátek túry do bodu A a následný návrat na základnu do Turnova z bodu B jsme vyřešili tak, že nás Radka odvezla do Úpy autem a z Harrachova jsme měli použít hromadnou dopravu.



Km 0,0 – Pomezní boudy, 1035 m, 7:58

Jsme na začátku trasy u Pomezních bud na okraji Horní Malé Úpy u hraničního přechodu do Polska. Venku to pěkně fouká, ale mezi mraky se pomalu začíná drát Sluníčko. Snad bude hezky. Zatím je ale pěkná kosa, takže se ze všeho nejdříve navlékáme do bund. Loučíme se s Radkou a vyrážíme po asfaltovém chodníčku vstříc prvním výškovým metrům.
Nad Pomezními boudamiZačátek je krušný, sotva popadám dech a nohy bolí, jako bych už měl celou túru za sebou. Jakpak by ne, vždyť už si ani nepamatuju, kdy jsem podniknul nějaký pořádný výšlap do hor. A těch pár kilometrů na trenažéru z letošní zimy tu moji fyzičku taky zrovna nepozvedlo. Pak tady nad Pomezními boudami nemám funět jak v posledním tažení.
Naštěstí tu máme první výhledy do údolí. Pod námi se klikatí silnička, po které jsme přijeli, a oblé vrcholky našeho nejvyššího pohoří se zvedají, kam jen oko dohlédne. Pouze na hřebeni se drží husté mraky, což nevěstí nic dobrého. Však ona předpověď počasí nebyla zrovna podle našeho gusta, ale co, nějak to zvládneme. Stoupáme dál, tělo se s přibývajícími metry rozehřívá, nohy se rozhýbaly do provozu schopného stavu a to se to hned šlape mnohem veseleji než na začátku.
Po chvíli jsme v Sovím sedle (1160m). Hustým lesem se dere kupředu šotolinová Cesta Česko-polského přátelství, která od tohoto okamžiku věrně kopíruje státní hranici. Máme za sebou první tři kilometry a před námi v dálce vidíme první záchytný bod.

Výhled ze Svorové hory Km 3,7 – Jelenka, 1263 m, 8:54

Svěží a plni sil přicházíme k pěkné horské boudě Jelenka. V bývalé lovecké chatě hraběte Morzina funguje výborné turistické zázemí, ale my jsme na cestě sotva hodinu, takže zatím ještě pohostinnost zdejších horalů nevyužijeme. Po krátké přestávce u Emmina pramene raději pokračujeme ve stoupání. Svah je najednou o poznání prudší a cesta je v nepravidelných intervalech zpevněna příčnými dřevěnými trámy. Po tomto improvizovaném schodišti se teď metr po metru přibližuje vrchol Svorové hory (1411m). Konečně jsme na hoře a můžeme mírně vydechnout. Výhledy jsou opět parádní – za zády máme údolí s Pomezními boudami, vpravo se otevírá výhled do polského podhůří a před námi se už majestátně tyčí Sněžka! Vrchol je stále zahalen do mraků, ale nás momentálně zahřívají sporé paprsky Slunce. Tak nezbývá než doufat, že se bude počasí vylepšovat.
Na Svorové hoře začíná Obří hřeben vedoucí až k úpatí naší nejvyšší hory. To znamená, že se cesta na chvíli výškově narovná a my před finálním stoupáním na Sněžku pošetříme trochu sil. Bohužel, pokud jsme před několika minutami doufali ve zlepšení pošmourného počasí, tak teď se na nás nemilosrdně snášejí první dešťové kapky a my poprvé vytahujeme z baťohů pláštěnky. Z cesty se chvílemi stává malý potůček, takže občas máme co dělat, abychom se vyvarovali šlápnutí do vody. Dešťová přeháňka nás nakonec s několika drobnými přestávkami provází až pod Sněžku. Na úpatí královny našich hor se naštěstí vyčasuje a v sousedním Polsku se dokonce znovu objevuje Sluníčko. Chvíli se pokocháme na vyhlídce a pak vyrážíme na závěrečnou zteč!

Km 7,5 – Sněžka, 1602m, 10:13

Vrchol SněžkyZatímco pod Sněžkou nás nesměle zahřívaly paprsky Slunce, tak ve svahu nás opět dohnala další dešťová přeháňka. Znovu navlékáme pláštěnky a těšíme se, že se nahoře aspoň na chvíli schováme. Výstup od vyhlídky na úpatí nakonec trvá nějakých 22 minut. Konečně jsme na vrcholu. Výš se v rámci naší středoevropské zemičky dostat nelze! Byl by to pěkný pocit nebýt té husté mlhy. Vrchol zůstal zahalen v mracích a my stěží rozeznáváme obrysy kaple Sv. Vavřince, kulaté Polské boudy a hranaté české Poštovny. Je hnusně, zima a neustále poprchává. Jdeme se schovat k sousedům.
Výhled ze SněžkyZalézáme do Polské boudy, která svým vzezřením připomíná UFO. U vchodu nás vítá podivná imitace Krakonoše kříženého s bezdomovcem, ovšem nás zajímá hlavně pult s občerstvením. Po dvouhodinovém výšlapu jsme už docela hladoví a rádi bychom se i trochu zahřáli. Jednoduchá rovnice, jejímž řešením je lákavě vypadající bigoš. Tradiční polský pokrm tvořený směsí zelí a masa v nás mizí v rekordně krátké době.
Počasí venku se moc nelepší a tak se náš pobyt v Polské boudě neúměrně protahuje. Teprve po hodině se za okny vyjasňuje a my se odvažujeme opustit vyhřáté zázemí polské restaurace. Venku nás kupodivu vítá Sluníčko a pěkné výhledy do všech stran. Za zvednutou mlžnou oponou si můžeme vychutnat pohled jižním směrem do majestátního Obřího dolu, na Svorovou horu a Obří hřeben na východě, na polské město Karpacz na severu i na Slezský dům na straně západní. Jenomže obloha nevypadá, že by svůj boj se slunečními paprsky jen tak vzdala. Chuchvalce hustých mraků krouží kolem Sněžky a je jenom otázkou času, kdy nás zase zkropí přeháňka. Je evidentní, že čekat na nějaké zásadní zlepšení počasí nemá smysl, tudíž před půl dvanáctou padá definitivní rozhodnutí, že budeme pokračovat v cestě. Na vrcholu Sněžky jsme strávili hodinu a čtvrt.

Km 9,0 – Slezský dům, 1400m, 11:50

SněžkaSestup po klikatém chodníku by byl celkem fajn, nebýt dalších vrtochů nestálého počasí. Že jsme chvílemi častováni dešťovými přeháňkami, to bychom ještě zkousli, ale bušení krup do rukou a do hlavy, to už bylo opravdu na pováženou! Maly Staw Ani výhled do úžasného polského ledovcového Lomnického kotle, ani panorama majestátního Obřího dolu na české straně nemohly vyvážit to utrpení, které nám přichystal rozběsněný přírodní živel. Zásahy od krup jsou místy opravdu docela bolestivé.
Konečně jsme u Slezského domu. U této velké polské boudy nás pro změnu vítá zase Sluníčko. Útrapy jsou zapomenuty a jdeme dál. Naše cesta se teď odchýlí od státní hranice do polského vnitrozemí, protože i nadále pokračujeme po červené turistické trase, která tady pod Sněžkou nabyla podoby široké dlážděné cesty. I když jen na chvilku, turistická dálnice o půl druhého kilometru dál odbočuje doprava hlouběji do polského vnitrozemí a s ní naštěstí odbočuje i drtivá většina z houfu turistů, kteří s námi v tomto úseku cestu sdílejí. Dál už zase pokračuje úzký chodník, který se prodírá hustým klečovým porostem. Čeká nás poměrně pohodový úsek bez nějakého zásadního převýšení zpestřený výhledem na dvě polská ledovcová jezera. Maly Staw leží v nadmořské výšce 1180m a jeho hloubka dosahuje 7m, zato nedaleký Wielki Staw (1225m) je podstatně hlubší, neboť jeho dno padá až do hloubky 25m. Panorama obou jezer dotváří krásný výhled do polského podhůří a také na čím dál více se vzdalující Sněžku, jejíž vrchol se konečně na delší čas vynořil z mraků.

Sněžka

Km 13,5 – Polední kámen, 1420m, 13:30

Polední kámenZ vyhlídky nad druhým jmenovaným jezerem se na západní straně objevilo nepřehlédnutelné panorama dalšího záchytného bodu naší trasy. Polské jméno Slonecznik označuje 12m vysokou skalní žulovou formaci, která je v českých mapách označena jako Polední kámen. Cesta k této skalní skupině mírně stoupá, ale o žádný zásadní úbytek sil se nejedná. Stejně tak bezproblémový je i další 3,5km dlouhý úsek, na jehož konci se otevírá krásný výhled na sedlo se Špindlerovou boudou. Nás po dlouhé době čeká sestup o dobrých 200 výškových metrů níž, protože zmíněná bouda leží v nadmořské výšce 1200m. Ze Špindlerova Mlýna sem vede asfaltová silnice, takže turisté, kteří zde chtějí svůj výšlap zakončit, mají jedinečnou možnost k návratu do civilizace.
To ovšem není náš případ. My se naopak před sestupem do sedla kocháme výhledem na velkou část naší další trasy. Jako na dlani máme před sebou nevelké návrší Čihadlo (1215m), které musíme přelézt, a dále můžeme zkontrolovat, jak se naše cesta vlní až na louku k Petrově boudě, a kterak posléze stoupá k Dívčím kamenům. No a v dálce už se nám do cesty staví jedna z nejvyšších českých hor, Vysoké Kolo, která se hrdě tyčí do výšky 1509m.

Km 19,0 – Petrova bouda, 1255m, 14:35

Nad Petrovou boudouU Špindlerovy boudy se naše cesta opět napojuje na státní hranici a končí tak dlouhý úsek, který nás zavedl do polského vnitrozemí. V boudě samotné se ani nezastavujeme, nemáme dobré reference a navíc jsme pěkně v tempu, tak by byla škoda zbytečně se zdržovat. Šotolinová cesta nás vede dál. Žádné zásadní stoupání se nekoná, neboť překračujeme pouze zmíněné návrší Čihadlo. Za tímto oblým kopečkem sestupujeme o pár metrů níž do Slezského sedla (1178m), kde se charakter cesty zásadně mění a nás po delší době čeká zase trochu prudší stoupání. Není divu, Dívčí kameny leží o 262m výš a my musíme zase nabrat nadmořskou výšku, kterou jsme ztratili sestupem ke Špindlerově boudě. A aby toho nebylo málo, znovu se odkudsi přihnaly černé mraky a začíná pršet. A to tak že docela hodně. Opět rychle vybalujeme pláštěnky a spěcháme do kopce k Petrově boudě. Ta je sice už léta zavřená, ale vylomené dveře do jedné z garáží chátrajícího objektu nám dávají možnost přečkat hustý déšť v suchém úkrytu.
Asi po dvaceti minutách je po dešti a my můžeme pokračovat ve stoupání. Loučíme se s Petrovou boudou a netušíme, že ji v této podobě vidíme naposled. O 42 dní později tady bude už jenom ohořelé torzo. Smutný konec stavby, která tu stávala od roku 1790.

Km 20,5 – Dívčí kameny, 1414m, 15:20

Výhled na Špindlerovu bouduÚzký chodník nás vede výš a výš. Když se otočíme, zjistíme, že v údolí pod námi i kolem Petrovy boudy se prohánějí mračna, která vytvářejí docela zajímavé dramatické kompozice pro focení. Když se konečně dohrabeme ke skalní skupině zvané Dívčí kameny, je už zase většina oblohy blankytně modrá a nás zase zahřívají sluneční paprsky. Dívčí kameny jsou za tohoto počasí úžasným místem k focení, protože opět jako na dlani tu máme sedlo se Špindlerovou boudou. Pod námi se blyští střecha Petrovy boudy a vedle ní je krásně patrná cesta přelézající přes Čihadlo. V dálce na obzoru je patrný obrys Poledního kamene a nad tím vším ční vrchol Sněžky, který jen nesměle vykukuje nad Stříbrným hřebenem. Nádherné panorama! Ten výšlap za to určitě stojí! Ani se nechce věřit, jak už je Sněžka daleko.
Naplno si užíváme Sluníčka a netušíme, že na naší túře je to zcela poslední možnost nasát trochu toho tepla. Cestou k nedalekým Mužským kamenům se totiž ráz počasí dramaticky mění. Na Dívčích kamenech jsme se ještě kochali krásnými výhledy a slunečným počasím, ale o čtvrt hodiny později se už na nás valí husté černé mračno a je na spadnutí další déšť. V dálce se poprvé ozývá tlumené hřmění. Rychle sestupujeme od Mužských kamenů do sedla Pod Smělcem (1350m). Máme co dělat, abychom se stihli schovat v dřevěném přístřešku, než zase začne silný déšť.

Dívčí kameny

Km 22,1 – Martinova bouda, 1255m, 16:20

Martinova boudaRozhodujeme se, co dál. Venku sice po chvíli přestalo pršet, ale nevypadá to, že ta pauza bude mít dlouhého trvání. Asi nejrozumnější variantou je momentálně sestup do 1km vzdálené Martinovy boudy, kde bychom mohli nepříznivé počasí přečkat, něco málo pojíst a případně se zase vydat dál. Rozhodnuto. Sestupujeme lesním porostem dolů po svahu Vysokého Kola. Jeho dobytí holt musíme nechat na jindy. Asi po čtvrt hodině se před námi objevuje silueta Martinovky. Horská bouda tu stojí od roku 1642 a my jsme rádi, že se máme kde schovat, neboť se blíží další déšť.
Aspoň si můžeme dát nějaké to pořádné jídlo. Krkonošské kyselo a hlavně výtečné borůvkové knedlíky jdou opravdu k duhu. K tomu pivo Krakonoš a ke spokojenosti už jenom chybí trocha toho Sluníčka venku. Bohužel právě toho se nám nedostává. Pohled z oken je neúprosný, venku se spustila pořádná průtrž a nic nenasvědčuje tomu, že se počasí ještě dnes zlepší. Padá tedy rozhodnutí, že Martinova bouda je pro dnešek naše konečná a že zde přenocujeme. 450Kč za pokoj se snídaní není špatná cena a tak se v podvečer přesouváme do nejvyššího patra do cimry s pěkným výhledem a televizí. Ubytování je to sice skromné, ale pro nás dostačující. Hlavně je třeba po tom dnešním výšlapu trochu zregenerovat nohy.
Druhý den se budíme do deštivého rána. Během snídaně sice déšť ustává, ale okolí chaty je zahaleno mlžným oparem. O výhledech na Medvědín nebo na Zlaté návrší, které se nacházejí na protějším okraji Labského dolu, si můžeme nechat jenom zdát. Ale co, nějak se dnes musíme dostat do Harrachova, takže čekat na nějaké lepší počasí nemá smysl. V půl osmé vyrážíme.

LabeKm 24,6 – Labská bouda, 1300m, 8:20

Úzká cesta nás vede lesem po svahu Vysokého Kola. V mlze vidíme sotva na dvacet metrů, takže si vůbec nečiníme marné naděje na nějaké výhledy do údolí. Charakter počasí nejlépe vystihuje příhoda na rozcestí s Koňskou cestou před Labskou boudou. Stojíme u směrovky a hledíme do mlhy: „Ta Labská bouda už tady někde musí být, ne? Že bychom šli špatně?“. Najednou se mlha malinko zvedne a přímo před námi se vynoří silueta nepřehlédnutelného betonového monstra. Labská bouda byla si 300m od nás.
Před námi zurčí dravá horská bystřina, která odsud teče až do Hamburku a do Severního moře. Jsme u Labe. Je sice počasí, že by ani psa nevyhnal, ale přesto se rozhodujeme, že ještě před sestupem do Harrachova navštívíme pramen této významné řeky.

Pramen LabeKm 25,6 – Pramen Labe, 1380m, 8:34

Stoupáme tedy po upraveném širokém chodníku vstříc mlze a čekáme, kdy se před námi objeví vrcholové rašeliniště pod krkonošským hřebenem. Konečně je před námi studánka a typická kamenná zídka s erby měst, kterými Labe na své pouti protéká. Viditelnost je pořád bídná. Od studánky je sotva vidět turistický rozcestník. Zaměstnanci technických služeb, kteří sem přijeli nainstalovat dřevěnou lavičku, jsou dnes prvními živými tvory, které na naší túře vidíme.
Promýšlíme, co dál. Můžeme odsud vyrazit po žluté na hřeben a pokračovat přes Tvarožník k Vosecké boudě, ale v tomto počasí to asi nemá příliš smysl. Nebo můžeme vyrazit také po žluté ale opačným směrem na rozcestí U čtyř pánů (1,5km) a odsud podél Velké Mumlavy do Harrachova, jenomže na to je ještě jaksi příliš brzy. Navíc neprší a tak se rozhodujeme pro návrat k Labské boudě a k návštěvě nevyššího vodopádu České republiky.

Km 27,5 – Pančavský vodopád, 1330m, 9:10

Pančavský vodopádU Labské boudy se tedy napojujeme na červenou turistickou stezku a necháme se vést po horní hraně Labského dolu na jih. Na Ambrožově vyhlídce se utvrzujeme, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Za zábradlím se totiž rozprostírá jenom mlha, mlha a zase mlha. Výhledy nulové. Bohužel nás to neodradilo a tak pokračujeme až k nedalekému Pančavskému vodopádu.
Říčka Pančava, která pramení na louce nad okrajem Labského dolu, by byla za normálních okolností celkem nezajímavá, neboť její tok měří před soutokem s Labem sotva dva kilometry. Jenomže Pančavě stojí v cestě příkrá stěna ohraničující Labský důl. Říčka z ní padá ve čtyřech stupních do hloubky 148m a vytváří tak vůbec nejvyšší vodopád na území České republiky!
My si v tom mlhavém marastu můžeme vychutnat pouze tu nejvrchnější část kaskády. Asi pět metrů pod námi už voda mizí za neprůhlednou clonou a zbytek vodopádu tak můžeme ponechat pouze naší fantazii. I tak jsme rádi, že jsme tento český unikát navštívili, byť se za pěkného počasí mnohem hezčí výhledy naskýtají spíš z turistické trasy, která vede od Labské boudy podél Labe do Špindlerova mlýna.

Km 28,6 – Vrbatova bouda, 1400m, 9:25

Nevím proč, ale nějakým záhadným způsobem jsem si vsugeroval, že od Pančavského vodopádu vede cesta přímo k rozcestí U čtyř pánů, které mělo být naším dalším záchytným bodem na cestě do Harrachova. Leč Hančova mohylacesta začíná hned za vodopádem podezřele stoupat vzhůru a když se vlevo objevuje mohyla mistra Hanče, je už nadevše zřejmé, že jsme se místo na rozcestí vydali ke Zlatému návrší. Za normálních okolností bychom 1411m vysoké návrší nad Labským dolem navštívili rádi. Výhledy odsud musejí být parádní, ale v tom dnešním počasí se jedná jenom o zbytečnou, i když ne zas tak dlouhou, zacházku.
Před půl desátou tedy procházíme okolo Vrbatovy boudy a naše cesta se ostře stáčí na severozápad. Míjíme Vrbatovo návrší s mohylou, která připomíná nešťastný závod na 50km z 24.března roku 1913, a přidáváme do kroku, protože začíná opět dost hustě pršet. Po 1700 metrech konečně přicházíme na rozcestí U čtyř pánů (1339m). Tady se definitivně loučíme s hřebenovými partiemi Krkonoš a začíná náš sestup do údolí. Klečový porost se brzy mění na vzrostlý les, který nám poskytne alespoň nepatrný úkryt před nepříjemným deštěm. Na levé straně se objevuje tok Velké Mumlavy, který nás provází až ke Krakonošově Snídani (1031m), kde soutokem s Malou Mumlavou vzniká samotná řeka Mumlava. Ta bude našim souputníkem až do cíle.

Mumlavský vodopádKm 38,3 – Mumlavský vodopád, 800m, 11:29

Na Krakonošově snídani se napojujeme na pěknou asfaltku, takže sestup podél divoké říčky, do které se z pravé strany postupně vlévá Smrková strouha, Vosecký potok, Lubošská bystřina a Orlí Ručej, je už poměrně rychlý. Po pěti kilometrech se dostáváme do místa, kde voda v řece vytváří velké prohlubně, kterým se říká Obří hrnce, ale to už se v dálce konečně ozývá i zurčení Mumlavského vodopádu. Cíl je na dosah. Ještě si prohlédneme poměrně vydatný vodopád, kterým Mumlava překonává 8m vysoký žulový stupeň, a pak už následuje závěrečný 1,2km dlouhý úsek naší túry.

Km 39,5 – Harrachov, 775m, 11:54

Konečně Harrachov. Jsme u cíle. S úlevou pokládáme baťohy na lavičku na autobusovém nádraží. Po 28 hodinách a 2 minutách od chvíle, co jsme vyrazili od Pomezních bud. Když vezmu v úvahu pobyt na Martinově boudě a schovávačku na Sněžce, tak nám vlastně celý přechod zabral 12 hodin čistého času.
Škoda zhoršeného počasí, které nás provázelo od nedělního odpoledne. Jinak to byla krásná túra, která mi důrazně připomněla, že krom jiného se mi velice zamlouvá i chození po horách! Přechod Krkonoš byl natolik inspirativní, že jsem do hor na konci léta ještě několikrát vyrazil – o tom ostatně poreferuji v některém z dalších příspěvků.

Na závěr přikládám výškový profil naší túry:

Přechod Krkonoš - výškový profil

Přechod Krkonoš - výškový profil

2 comments to Přechod Krkonoš

  1. Kotel v Krkonoších
    Listopad 26th, 2013 v 5:17 pm

    Jee škoda, že jste vynechali Kotel, teda je mi jasný, že nejde obejít vše, ale to místo je fakt zajímavý a krásný, no je pravda, že se paradoxně na něho dobře kouká od jihu :) Jinak excelentní článek!

  2. Míra
    Duben 3rd, 2015 v 11:48 am

    Tééda, parádní článek a klobouk dolů před vámi, co jste vše za krátkou chvíli obešli. Jinak souhlasím s předešlým komentářem, že Kotel je parádní místo:) Jinak my se s přáteli také rádi vydáváme na různé výšlapy, ale takové délky teda nemáme. Ale ono potom člověka jak bolí nohy, tak si nějaký ten wellness užívá ještě více. Pěkně to je popsáno v tomhle článku http://www.topsleva.cz/aktuality/jak-si-levne-uzit-wellness-pobyt-v-krkonosich/ kdy se také snažíme si užít odpočinek, ale i pohyb.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>