Prosinec 2011
P Ú S Č P S N
« Říj   Led »
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  

Výprava do Lichtenštejnska a přilehlých zemí

Výhled na údolí RýnuJako každý rok, i letos k nám do Plané na konci srpna dorazil David, aby u nás strávil dva týdny, během kterých jsme mohli zase o něco zvýšit naši výletní aktivitu. Tentokrát jsme se rozhodli, že náš tradiční pozdně prázdninový výjezd natáhneme na více dní, tudíž David s sebou rovnou přivezl stan, spacák a další potřebné vybavení pro nocleh mimo civilizaci. Stačilo už pouze rozhodnout, kterým směrem se tentokrát vydáme. Měl jsem připravené dva plány – jednak jsme mohli vyrazit do východních částí naší republiky, kde na nás stále ještě čeká poslední krajní bod a neméně zajímavé Česko-Slovensko-Polské trojmezí, a odtud jsme mohli pokračovat dál na Slovensko a podniknout nějaký trek buď ve Fatře, nebo v Tatrách. Mnohem zajímavější však pro mě a, jak se později ukázalo i pro Davida, byla západní varianta, v rámci které jsme měli navštívit Alpy a podniknout nějaký výšlap v západní části Rakouska. Původně jsme se chtěli zaměřit na Vorarlbergsko a Tyrolsko, jenže nakonec to dopadlo malinko jinak a nás na poslední chvíli zlákalo malinkaté knížectví na pomezí Rakouska a Švýcarska. Lichtenštejnsko není tolik turisticky profláklé a nás zajímalo, co zajímavého může tato pidizemička svým návštěvníkům nabídnout. A tak jsme se v pátek 19. srpna spakovali a v půl druhé jsme vyrazili po trase Planá, Týn, Strážný, Deggendorf, München, Memmingen, Lindau vstříc šestému nejmenšímu státu světa.

Vzhůru do knížectví

Začíná páteční podvečer a my po krátké zastávce na odpočívadle počítáme poslední kilometry na německé dálnici. Blíží se břeh Bodamského jezera, odbočka do města Lindau a především rakouská hranice a krátký průjezd územím našich jižních sousedů. Až doteď cesta ubíhala docela v pohodě. Na dálnici nás sice párkrát chytla pořádná průtrž, takže jsme museli trochu zpomalit, ale jinak jsme se nikde moc nezdržovali. Dokonce ani obávaná mnichovská zácpa nebyla tak hrozná, jak jsme čekali. Jenže tady u Lindau je všechno jinak. Před námi se v dlouhé levotočivé zatáčce objevuje kolona stojících aut a nám nezbývá, než se pokorně zařadit na konec řetězce a vyčkat, až se ocelový had pohne kupředu. Hodiny ukazují 19:08. Do Lichtenštejnska nám zbývá nějakých 40km. Tohle zdržení se nám moc nehodí, chceme do cíle dorazit v nějakou rozumnou dobu. A v rozumnou znamená za světla. Jenže teď to vypadá, že tady před rakouskou hranicí pěkně „skejsnem“, protože fronta před námi se vůbec nehýbe.
Kolona se dává do pohybu teprve po dvaceti minutách. Závratnou rychlostí 12km/h míjíme hraniční přechod a před námi se konečně objevuje 6718m dlouhý Pfändertunnel. Společně s řidiči, kteří si na hranicích kupovali rakouskou dálniční známku a teď se snaží zase zařadit do fronty, asi hlavní viník celého zdržení. V provozu je totiž zatím jenom jeden tubus, ten druhý má být otevřen až někdy za dva roky.
Průjezd tunelem trvá 11 minut. Krátce před 20. hodinou jsme konečně zase na dálnici a můžeme uhánět k cíli. Jenom teď nesmíme moc poslouchat GPS. Přístroj nás chce za každou cenu nasměrovat na nedalekou souběžně vedoucí švýcarskou dálnici. Není divu, ono by to bylo opravdu nerychlejší řešení, jenomže nám se kvůli pár kilometrům nechtělo kupovat roční švýcarskou dálniční známku (40 CHF). A žádnou desetidenní nebo měsíční variantu Švýcaři bohužel nenabízejí. A tak nám nezbývá než pokračovat až do rakouského Feldkirchu. Tady na západním okraji Rakouska se nabízejí dvě varianty. Buď můžeme překročit Lichtenštejnsko-Rakouskou hranici, nebo po okrskách dohopsat na druhý břeh Rýnu a do knížectví proniknout ze Švýcarska. Nabízí se otázka, jak to s tím Lichtenštejnskem vlastně je? V Evropské unii stejně jako Švýcarsko není, jenže na rozdíl od Švýcarska zatím není ani v Schengenu. Zato má se svým západním sousedem měnovou a celní unii. Prakticky by to tedy mělo znamenat, že na švýcarsko-lichtenštejnské hranici nebudou kontroly, zatímco na té rakouské ano. Pokud bychom tedy jeli přes Švýcarsko, nebudeme se muset zdržovat ani při výjezdu z Rakouska ani při následném vstupu do Lichtenštejnska. Jenže se nám moc nechce motat po okrskách a tak raději ověříme, jak je to s tím přechodem do knížectví z Rakouska.
Vjíždíme tedy do Feldkirchu, druhého největšího města spolkové země Vorarlbersko. Téměř tříkilometrový tunel nás vede až na úpatí mohutného skalního masívu a my počítáme poslední stovky metrů na rakouském území. Za posledními feldkirchskými baráčky se totiž objevují buňky a přístřešek hraničního přechodu Schaanwald. Do cesty se nám staví postarší celník a hned nás lifruje na nedaleké parkoviště.
„Vaše dokumenty, řidičák a technický průkaz!“, halasí místo pozdravu oficír. Zelená karta ho kupodivu nezajímá. Předáváme mu vše, co chtěl, a čekáme, co bude dál. Hlavně doufáme, že informace z internetu nelhaly a pro vstup do knížectví stačí občanka. Teda ne, že bychom si nemohli vzít pas, ale to by ho David nesměl mít už pár týdnů propadlý. Ale co, kdyby byly nějaké problémy, tak to holt vezmeme přes Švýcarsko. Je to trochu paradoxní, na jedné straně Rýna se hranice kontroluje a o několik kilometrů dál je volně průchozí.
Celník odchází do své budky a vrací se asi po dvou minutách. „Máte s sebou nějaký alkohol?“, ptá se německy podávajíc nám doklady. „Nemáme.“, odpovídám anglicky. „A cigarety?“, pokračuje celník zatvrzele německy. „Ne, my jsme nekuřáci.“, snažím se odlehčit anglicky. „Můžete mi otevřít kufr?“, opáčí celník zase německy a mě nezbývá než vylézt z auta a otevřít zavazadlový prostor napěchovaný baťohy, spacáky, karimatkami a stanem. „Budeme chodit po horách.“, vysvětluji anglicky celníkovi zírajícímu na tu hromadu věcí do kufru a přidávám názornou pantomimickou etudu znázorňující turistu s baťohem. „Hmmm.“, pokyvuje celník a naznačuje s vážnou tváří, že můžu zadní dveře zase zavřít. „Jak dlouho budete v Lichtenštejnsku?“, vyzvídá celník německy. „Jenom dva dny.“, odpovídám anglicky a usedám zase za volant. Celník se zarazil. V hlavě mu asi šrotuje, jestli jsem měl na mysli dva dny nebo týdny. Jinak by se asi překvapeně neptal: „Budete v Lichtenštejnsku pracovat?“. „Ne, my chceme chodit po horách!“, opakuji znovu anglicky a rukou znázorňuju horský masív. To je zase rozhovor. Těch pár slovíček bych asi německy vypotil, ale nechci tímto nelibým jazykem hovořit víc, než je bezpodmínečně nutné. A hlavně mě baví sledovat celníka, který anglicky evidentně nerozumí ani slovo. Chápu, je tu doma, jak jinak než německy by měl mluvit, ale ta nabubřelost německy hovořících národů, kteří svoji mateřštinu bůhví proč považují za světový jazyk, už mi docela leze krkem.
„Tak jeďte!“, mává celník rezignovaně rukou a pouští nás do své domoviny. Jsme tedy v Lichtenštejnsku! David poprvé a já podruhé. Ačkoliv ta moje návštěva před necelými jedenácti lety, to snad ani nebyla návštěva. Na naší cestě do Maroka jsme tehdy asi ve dvě hodiny ráno projeli kouskem knížectví a po nějakých 17 minutách jsme zmizeli v sousedním Švýcarsku. Tentokrát si snad to Lichtenštejnské knížectví i trochu prohlédnu!

Lichtenštejnsko

Je půl deváté a venku se začíná pomalu stmívat. Potřebovali bychom trochu přidat, jenomže v Lichtenštejnsku praktiky bez ustání projíždíme obydlenou zónou s omezením na 50km/h. A překračovat limit, to se v poměrně drahém knížectví nevyplácí. Kontroly jsou prý docela důsledné. A tak pomalu projíždíme Schaanwald, Nandeln a také největší lichtenštejnské město Schaan. Jojo, je to tak – Vaduz je sice hlavním městem, ale Schaan má zhruba o 400 obyvatel více. A to celých 5758! Inu ta měřítka v 36 tisícovém Lichtenštejnsku jsou trochu jiná, než u nás.

Samotné Lichtenštejnsko je přes své nepatrné rozměry poměrně zajímavá zemička. Její celou západní hranici tvoří řeka Rýn, která tu v nadmořské výšce okolo 450m protéká úzkým údolím sevřeným mohutnými skalními masívy, jejichž vrcholy leží v nadmořské výšce přesahující 2000m. Koryto této významné evropské řeky je zde široké již okolo 90m, což je poměrně hodně na to, že od soutoku Předního (Vorderrhein) a Zadního Rýnu (Hinterrhein) urazila řeka na své pouti zatím jenom nějakých 35km. V údolí Rýnu, které se směrem na sever k Bodamskému jezeru postupně rozšiřuje, však leží pouze úzký pruh země, který představuje zhruba třetinu rozlohy knížectví. Většina lichtenštejnského území se nachází v horách, které se v jižní části země dramaticky zvedají již necelý kilometr od břehu Rýnu. Skalní stěna, která na východní straně údolí řeky ohraničuje, je vskutku impozantní. Tvář země se zde razantně mění a rovinná městečka na břehu řeky střídají horské osady, jejichž baráčky jsou roztroušené v prudkých svazích, na kterých se klikatí silničky stoupající v nekonečných serpentinách vzhůru.
Nejvyšší partie knížectví najdeme na jižní hranici se Švýcarskem, kde do výšky 2599m ční k nebesům nejvyšší hora Lichtenštejnska, Grauspitz. Samotná klikatá jižní hranice knížectví až k trojmezí s Rakouskem měří zhruba 13km, potom se stáčí na severovýchod a s výjimkou krátkého úseku mezi vrcholy Augstenberg a Gamsgrat probíhá po horském hřebeni Rätikon v nadmořské výšce přes 2100m. Na vrcholu hory Galinakopf se hranice poprvé stáčí na západ, aby překonala horské údolí Väluna, načež se na vrcholu hory Garsellikopf opět napojuje na horský hřeben nad údolím Rýnu a pokračuje ještě dalších 5km severovýchodním směrem. Na severním okraji horského masívu hranice definitivně odbočuje na severozápad a klesá dolů do údolí, které je v těchto místech již podstatně širší (3,4km) než na jihu země. U rakouské osady Bang se lichtenštejnská hranice vrací zpátky k Rýnu, s jehož tokem tvoří ostrou severní výspu knížectví a zároveň další Lichtenštejnsko-Rakousko-Švýcarské trojmezí. Zajímavým geografickým faktem je, že nejsevernější okraj Lichtenštejnska je zároveň také nejzápadnějším bodem Rakouska (9°31´50,7´´)!
Od severu k jihu měří Lichtenštejnsko 25km, vzdálenost východní hranice od té západní v Rýnu činí v nejširším místě na jihu země něco málo přes 12km. Historii této nevelké země začal psát vlivný rod Lichtenštejnů, ovšem důvody, které je k tomu vedly, byly čistě pragmatické a politické. Lichtenštejnové sice vlastnili na konci 17. století poměrně rozsáhlá panství v Dolním Rakousku, Štýrsku, Slezsku a také v Čechách a na Moravě. Nicméně tato teritoria nebyla přímo podřízena samotnému císaři, nýbrž se jednalo o území držená jako léno od vyšších šlechticů, obvykle členů Habsburské dynastie. Lichtenštejnové proto neměli nárok na členství ve sněmu Svaté říše římské. V roce 1699 se ovšem knížeti Hansi Adamovi I. podařilo od zchudlých německých šlechticů odkoupit panství Schellenberg (severní část současného Lichtenštejnska) a o třináct let později také sousední hrabství Vaduz, která náročná majetková kritéria splňovala. 27. ledna 1719 byla obě panství nařízením římského císaře Karla VI. spojena a byl jim udělen status knížectví s názvem „Lichtenštejnsko“ na počest Karlova věrného služebníka Antona Floriana z Lichtenštejna. V rámci Římské říše tak vznikl nový svobodný stát, jehož prvním knížetem se stal právě Anton Florian, který zároveň jako první člen rodu konečně usedl také v říšském sněmu. Paradoxem je, že samotní Lichtenštejnové ve svém vlastním knížectví po dalších 219 let trvale nežili a mnozí se do něj dokonce ani nikdy nepodívali, což jen dokládá pouhou politickou výhodnost nákupu.
Po rozpadu Svaté říše římské v roce 1806 se stal z Lichtenštejnska suverénní stát přidružený nejdříve k Rýnskému a od roku 1815 k Německému spolku. Hospodářsky, kulturně a také politicky však knížectví zůstalo spjaté především s Rakouským císařstvím a později s Rakousko-Uherskem. V roce 1861 prosadil kníže Johann II. novou ústavu, která dala běžným Lichtenštejňanům rozsáhlá politická práva a v roce 1868 byla nejen rozpuštěna nepočetná lichtenštejnská armáda, ale především byla deklarována neutralita, která nebyla narušena ani světovými konflikty ve 20. století.
Nicméně po skončení první světová války byly kvůli svazku s Rakousko-Uherskem na Lichtenštejnské knížectví uvaleny sankce, které přiměly knížete Johanna II. zpřetrhat tradiční vazby a v roce 1919 uzavřít celní a měnovou unii se Švýcarskem. V roce 1921 pak byla přijata opět nová ústava, která změnila Lichtenštejnsko v konstituční monarchii, a o další tři roky později přijalo Lichtenštejnsko v návaznosti na smlouvy z roku 1919 švýcarský frank jako svou oficiální měnu, kterou používá dodnes.
Vláda Johanna II. nakonec trvala neuvěřitelných 70 let a 3 měsíce a po Ludvíkovi XIV. byla druhá nejdelší v evropských dějinách. Johanna vystřídal na trůně jeho bratr Franz I., který se svou ženou Elsou von Gutmann jako první lichtenštejnský vládce aktivně vyhledával kontakt s lichtenštejnskými obyvateli a zemi pravidelně navštěvoval. Jeho nástupce, Franz Joseph II., se dokonce v roce 1938 jako první kníže do Lichtenštejnska odstěhoval natrvalo a od té doby je sídlem knížecího rodu hrad ve Vaduzu.
Během druhé světové války zůstalo Lichtenštejnsko opět neutrální, ale Franzův profit z holokaustu, využívání vězňů z koncentračních táborů, odkoupení majetku zabaveného Židům v Československu nebo azyl vojákům ruské armády, kteří kolaborovali s Německem, zemi přiřazovaly k Ose Berlín-Řím-Tokyo.
Po druhé světové válce si knížecí rodina prošla finanční krizí, ale díky prozíravé politice Franze Josepha II. se z Lichtenštejnska stala brzy země s rozvinutým průmyslem a také daňový ráj, který přilákal spoustu firem. Země začala profitovat a dnes je díky hrubému domácímu produktu 5,028 miliard švýcarských franků dokonce nejbohatším státem světa!
My s Davidem jsme ovšem přijeli obdivovat především bohatství přírodní. Nicméně na obdivování bude dostatek času zítra, teď večer se musíme na cestě do Vaduzu rozhodnout, kde dnes vlastně přenocujeme. Stan můžeme rozbít buď v hlavním lichtenštejnském kempu, který se nachází jižně od města Triesen v podhůří horského masívu, nebo můžeme najít nějaké příhodné místo pro bivak ve volné přírodě. Vítězí druhá varianta. A proto, že jsme tu především kvůli horám, rozhodujeme se přespat v té výše položené části knížectví.

Výhled na město na město Schaan

Knížecí hrad

Ve tři čtvrtě na devět proto na okraji Vaduzu odbočujeme vlevo a vydáváme se vzhůru do prudkého svahu. Dlážděná silnice nás brzy přivádí ke knížecímu hradu, což samozřejmě znamená první rychlou zastávku. Bohužel hrad není nasvícen tak, jak jsme očekávali a tak se první lichtenštejnské foto definitivně odkládá na zítřek. Ale alespoň jsme si mohli kamenný hrad prohlédnout pěkně z blízka. Hrad na VaduzemDovnitř se stejně dostat nelze, protože stavba stojící na skalnaté plošině nad Vaduzem slouží jako oficiální sídlo vládnoucí rodiny v čele s knížetem Hansem Adamem II. Je pravdou, že v srpnu 2004 předal kníže správu nad státními záležitostmi svému synovi, korunnímu princi Aloisovi, přesto zůstává Hans Adam II. dodnes formální hlavou státu. Když už zmiňuji knížecí rodinu, není bez zajímavosti, že vztahy mezi bývalým Československem a Lichtenštejnskem byly už od vzniku našeho samostatného státu komplikovány majetkovými spory. V roce 1919 byla totiž na základě pozemkové reformy zabrána část majetku Lichtenštejnů, a přestože byla knížecímu rodu poskytnuta v letech 1928 a 1929 finanční náhrada, zůstala oprávněnost podřízení majetku reformě předmětem soudních sporů. K navázání diplomatických styků a vzájemnému uznání obou zemí nakonec došlo až na koci července 1938, jenomže diplomatické styky trvaly pouze několik měsíců do vyhlášení Protektorátu. V roce 1945 již diplomatické vztahy obnoveny nebyly, navíc byla na základě dekretů prezidenta Beneše na majetek Lichtenštejnů uvalena národní správa a jejich majetek byl konfiskován. Až do roku 1989 proto neexistovaly mezi oběma zeměmi prakticky žádné styky a během období tzv. Studené války dokonce nebylo občanům Lichtenštejnska vůbec umožněno Československo navštěvovat. Po roce 1989 Lichtenštejnsko navrhlo zahájení dvoustranných rozhovorů, ale jejich primárním předmětem bylo obvykle vyřešení majetkoprávních sporů. Když na konci roku 1992 požádala Česká republika coby nový subjekt mezinárodního práva všechny státy světa o uznání a navázání diplomatických styků, bylo Lichtenštejnsko jediným evropským státem, který tak neučinil. V budoucnu se dokonce Lichtenštejnsko snažilo znemožnit vstup České republiky do nejrůznějších mezinárodních organizací. Průlom ve vzájemných vztazích nastal teprve v roce 2009, když 8. září podepsali ministři zahraničí Jan Kohout a Aurelie Frick společné prohlášení a memorandum o budoucí spolupráci, čímž byly vztahy mezi Lichtenštejnskem a Českou republikou konečně po letech opět navázány. Podpis dokumentů ovšem nijak nevyřešil problémy, které mezi Prahou a Vaduzem stále přetrvávají, neboť knížecí rodina se svých majetkoprávních nároků stále nevzdává.

Stoupání do hor

My necháváme jeden z národních symbolů Lichtenštejnska za zády a míříme vzhůru do hor. Silnice se docela nebezpečně zužuje, ještě štěstí, že je z větší části jednosměrná. Balancování v prudkém svahu při vyhýbání s protijedoucím vozidlem by tu bylo asi velmi zábavné a adrenalinové. Ve svahu před námi se objevuje městečko Triesenberg, největší lichtenštejnská osada mino údolí Rýnu. Míjíme pěkné náměstí kamenným kostelíkem a v nedaleké serpentině konečně překonáváme nadmořskou výšku1000m. Tunel do údolí VälunaO 250m výš se před námi konečně objevuje 600m dlouhý tunel, kterým silnice podjíždí horský hřeben ohraničující údolí pod námi. Je pravda, že samotný hřeben je tady nad Triesenbergem zrovna nejnižší, ale i tak je tunel jakousi branou do úplně jiného světa. Mohutná skalní opona tu od okolního světa odděluje dvě horská údolí, která obklopují pouze prudké svahy zdejších hor. Autem se sem dá dostat právě pouze tunelem. První údolí, které za horským hřebenem protíná lichtenštejnské území od severu k jihu, se jmenuje Väluna. Na svém jižním okraji začíná na úpatí pohraničního horského masívu, který se zvedá až k nejvyššímu lichtenštejnskému vrcholu, na severu potom pokračuje až do sousedního Rakouska, kde končí u osady Amerlug. Centrem sotva pár stovek metrů širokého údolí, které je rájem běžkařů a trekařů, je malá vesnička Steg. Tuto osadu tvoří pouze několik baráčků roztroušených podél silnice a také dvě nevelké umělé přehradní nádrže. Já tu mám vytipované místo na přespání, ale hledat klidný plácek pro nocování se nám mezi baráčky zrovna moc nechce a tak pokračujeme dál po silnici do sousedního druhého údolí, které ze Stegu vybíhá jihovýchodním směrem. Silnice tu stoupá stále vzhůru a my se snažíme najít nějaké vhodné místo, kde by se dal postavit stan. Bohužel v okolním svažitém terénu mezi pastvinami je to v pravdě nadlidský úkol. Obzvlášť, když už je venku tma jako v pytli.
Ve čtvrt na deset tak přijíždíme až do nejvýše položené lichtenštejnské osady Malbun. Když už to vypadá, že se budeme muset vrátit dolů do údolí, objevují se po pravé straně velké prázdné parkovací terasy. Jejich travnatý okraj sice není úplně prostý kamenů, ale na přespání nám to stačit bude. Ačkoliv úplně klidné místo to zrovna není. Odněkud ze tmy se do širokého okolí rozléhá zběsilé bimbání kravských zvonců a nedaleko od nás zurčí jakýsi potok. Jenže na průzkum okolí už je jaksi příliš pokročilá denní doba a tak za svitu automobilových světlometů stavíme stan.

Malbun

Ráno se konečně můžeme rozhlédnout, kde jsme to vlastně nocovali. S překvapením zjišťujeme, že jsme stan postavili na dolním konci sjezdovky, a že kousek pod námi jsou spodní stanice dvou zdejších lanovek. Ještě že zatím není lyžařská sezona! MalbunAle vypadá to tu nádherně. Po obou stranách silnice se zvedají zalesněné svahy zdejších hor a na jihovýchodním konci údolí rázně ohraničuje horský hřeben, přes který se jen nesměle derou první paprsky Slunce. V dálce ve svahu se pohybují hnědobílé tečky, původci toho nočního děsného bimbání, které ustalo až někdy okolo druhé hodiny. Kravky se bezstarostně popásají v příkrém svahu a je jim šum a fuk, že jsme se tady kvůli nim málem ani pořádně nevyspali.
Po snídani z domácích zásob balíme stan a já jen tak ze zvědavosti zjišťuji, jak vysoko jsme to dnes vlastně nocovali – GPS ukazuje 1560m. Nasedáme do auta a jedeme se podívat do Malbunu. Na okraji této nevelké osady, kterou tvoří jen několik baráčků, a ve které žije pouze 35 stálých obyvatel, se nachází docela prostorné parkoviště, takže tu odstavujeme našeho oře a dál pokračujeme pěšky po silničce, která se vine mezi chalupami a stoupá dál směrem k hornímu okraji údolí.
Malbun V Malbunu panuje docela čilý pracovní ruch. Je před sezonou a proto zde naplno probíhá výstavba nových ubytovacích kapacit. Bohužel malebnou vesničku sevřenou prudkými svahy tak hyzdí dva velké a jeden malý jeřáb. Hned vedle asfaltové silničky protéká Malbunem nevelký potůček, který nám v noc zurčel vedle stanu. Horská bystřina není v parném létě nijak vydatná, zato její koryto ve svahu vymlelo pěkně hluboký zářez. Okolní krajina je díky tomu neskutečně plastická a dává vyniknout dřevěným chatkám roztroušeným ve svahu. Malbun pověsti nejkrásnějšího místa Lichtenštejnska rozhodně dostává! Tím spíš, když se člověk za vesnicí otočí a má před sebou nejen malebné údolí s baráčky, ale v dálce také hrubé obrysy 2385 metrů vysokého horského masívu Dřevěné baráčky v Malbunu Gamsberg, který se tyčí na protější straně údolí Rýnu na švýcarské straně. Je to opravdu nádherné místo! Nikde žádný shon, žádné kolony aut, člověk si tu jen vychutnává nádheru okolních hor! Podél pastvin nakonec stoupáme až na úpatí horského masívu do nadmořské výšky 1750m. Údolí pod námi tu máme jako na dlani. Přemýšlíme, jestli vystoupáme až na hřeben, ale nakonec se tohoto nápadu vzdáváme. Jednak jsme si s sebou zatím nevzali žádné zásoby jídla ani pití na případný delší výšlap, a hlavně už máme na dnešek naplánovaný trek v jiné části země. Po nezbytné fotografické přestávce proto sestupujeme zpátky do vesnice a vracíme se k autu. Cestou míjíme dolní stanici sedačkové lanovky, která za 8€ vyveze méně zdatné turisty až na hřeben do nadmořské výšky 2000m. U horní stanice pak začíná hřebenová túra, která vede až na vrchol 2359m vysoké hory Augstenberg, odkud pak lze sestoupit třeba dolů do údolí Väluna a zakončit celou túru ve Stegu. My jsme se ovšem do Lichtenštejnska rozhodně nepřijeli vozit lanovkou, a tak se po 45 minutové procházce nasedáme do auta a definitivně se loučíme s malebným Malbunem.

Výhled na Malbun

Steg

StegPo úzké silničce se vracíme o 300 výškových metrů níž do údolí Väluna, abychom si ho prohlédli také za denního světla. Krátce před desátou hodinou proto zastavujeme ve vesničce Steg. Auto necháváme na nevelkém prostranství mezi dřevěnými chalupami a jdeme se na chvíli porozhlédnout po okolí. Baráčky podél hlavní silnice nám moc atraktivní nepřipadají, a tak naše kroky neomylně směřují k přehradní nádrži Gänglesee. Část malebného údolí sevřeného okolními horskými masívy do tvaru písmene „V“ tu máme před sebou jako na dlani. Modrozelená hladina protáhlého jezírka končí u nevelkého vodopádu, za kterým začíná hustý les pokrývající nejspodnější partie údolí. Les se táhne až k úpatí dalšího masívu, který celé údolí z jihu uzavírá, a který zároveň tvoří státní hranici se Švýcarskem. Na pravé straně horského hřebene se majestátně tyčí nejvyšší hora Lichtenštejnska, Grauspitz. Zkrátka panorama jak vystřižené z cestovního prospektu! Škoda jen, že je jezírko Gänglesee momentálně tak trochu upuštěné. údolí Väluna Hladina je o dobré dva metry níž než obvykle, což na první pohled vypadá tak trochu divně.
Vracíme se do Stegu a jdeme se podél silnice ještě podívat na tunel, kterým jsme projížděli včera večer. U jeho ústí začínají turistické stezky vedoucí do severní části údolí a nám nezbývá než konstatovat, že tato malinkatá zemička nabízí nečekaně rozvětvenou škálu stezek všeho druhu. Jedna z nich odsud vede až na hřeben mezi vrcholky Alpspitz (1943m) a Helwangspitz (1999m), který je odsud krásně zřetelně rozpoznatelný, a na který již za několik hodin povedou naše kroky. Ovšem z jiné části knížectví, ale to bych předbíhal. Cestou k autu se definitivně loučíme s malebným údolím Väluna a skrz tunel se vracíme na západní svah horského hřebenu k městu Triesenberg. Dlouho ale nejdeme, protože hned na první autobusové zastávce za tunelem prostě nelze nezastavit. Před námi se totiž objevuje dech beroucí panoramatický výhled do údolí Rýnu. Jako na dlani tu před sebou máme nejen tuto významnou řeku, která se odsud z nadmořské výšky 1167m jeví jako malinkatý potůček opisující v údolí tvar písmene „Z“, ale také nejjižnější část Lichtenštejnska s městem Balzers, na protějším břehu ležící švýcarské městečko Trübach a především nádherné horské masívy, které celé údolí obklopují. Úžasný výhled!
Na podobné výhledy si ovšem dnes budeme muset zvyknout. Počasí je úplně parádní a údolí Rýna je z výšky naprosto úchvatné. O tom se ostatně můžeme přesvědčit na další autobusové zastávce u obce Masescha. Opět se tu před námi otevírá krásný výhled na nejjižnější část knížectví, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát vidíme i na město Triesen, které leží hluboko pod námi na břehu Rýna, a také na nedaleký Triesenberg, který se nachází v příkrém svahu zdejšího horského masívu. Krásnými panoramaty se ovšem nemůžeme kochat donekonečna. Ještě nás čeká hlavní bod dnešního programu. A tak se vydáváme vstříc dalším příkrým serpentinám a v prudkém svahu stoupáme až k osadě Gaflei.

Údolí Rýnu z nadmořské výšky 1600m

Fürstensteig

Treková trasa s pro nás trochu krkolomným jménem Fürstensteig je hlavní a nejznámější přírodní atrakcí Lichtenštejnska. Je dokonce jakýmsi nepsaným pravidlem, že by ji měl každý obyvatel knížectví alespoň jednou za život absolvovat, stejně jako my bychom měli alespoň jednou navštívit kupříkladu Pražský hrad. Turistická stezka se nachází v severní části horského masívu, který ohraničuje údolí Rýnu. Úzký chodník nejdříve balancuje v příkrém skalnatém svahu a postupně stoupá až na hřebenové partie masívu se třemi vrcholky, jejichž výška přesahuje 2000m, a s dalšími třemi, které se této výškové metě nebezpečně přibližují.

Km 0,0 – Gaflei, 1494m, 10:38

Výhled do údolí RýnuTuristická stezka začíná na parkovišti u osady Gaflei na poměrně prostorném parkovišti. Pár aut už tady stojí, takže v horách nebudeme úplně opuštění. Navíc mnoho turistů dává přednost cestě autobusem (z Vaduzu č.10 a z Triesenbergu č.30), takže počet aut nemusí nic vypovídat o počtu trekařů, kteří se momentálně pohybují v horském terénu.
Šotolinový chodník hned od parkoviště docela ostře stoupá. Nejdříve se noří do lesního porostu, kde pomocí serpentiny rychle nabírá výškové metry. Ani ne po čtvrt hodině chůze les končí a klikatá cesta se od té chvíle urputně zařezává do čím dál prudšího kamenného svahu, který v této nadmořské výšce ještě zdobí poměrně husté ostrůvky klečového porostu. Pod námi se objevuje další úžasný výhled na údolí Rýnu. Naše oko odsud dohlédne od nejjižnějších částí knížectví až k největšímu lichtenštejnskému městu Schaan s typickou siluetou tamního kostela. Tento kostel je skvělým orientačním bodem, takže budeme během treku moci sledovat, jak celý Schaan postupně obcházíme.
FürstensteigS přibývající nadmořskou výškou znatelně ubývá vegetace a chodník vede v čím dál dramatičtějším terénu. Skalní stěna je už značně příkrá a cesta většinou vede po úzké římse, za jejímž okrajem následuje dosti hluboká a strmá propast. Nic pro jedince trpící závratí. Brzy se dostáváme k prvnímu zajištěnému úseku. Ve skále je ukotveno silné ocelové lano, které je však pomocí spíše psychologickou. Na celém Fürstensteigu se nachází několik takto jištěných úseků, které mají turistům dodat hlavně pocit jistoty, protože skalní římsa je v některých místech opravdu dost úzká. Některé exponované úseky na skalním převisu jsou navíc ještě zajištěné ocelovým zábradlím a ve vyšších partiích nechybějí ani dřevěné lávky.
Po hodině výšlapu jsme už téměř na hřebeni celého masívu. Dole pod námi máme jako na dlani Schaan i sousední švýcarský Buchs. Jako bychom se na ta města dívali z letadla. Před námi je nejzajímavější úsek cesty. Pro turisty, kteří trpí závratí a dosud se neodhodlali vrátit, to bude pravý křest ohněm. Uzoučký chodník tu balancuje ve skále jako nějaká kozí stezka.
Fürstensteig Římsa je už natolik úzká, že na příhodném místě raději zastavujeme a pouštíme několik sestupujících jedinců, kteří náš vyčkávací manévr kvitují s očividným povděkem. Dál je cesta zpevněna několika dřevěnými trámy, neboť samotná římsa již v některých místech prakticky zaniká a turisté by museli balancovat přímo na skále. I tyto úseky jsou jištěné ocelovými lany, ale pokud člověk opravdu netrpí nějakými těžkými závratěmi a nepřipouští si možnost únavy dřevěného materiálu, není žádný problém tyto exponované úseky překonat. Parádní výhledy dolů do údolí budiž zaslouženou odměnou za odvahu.
Ale to ještě není všechno. Ještě se nám do cesty staví nevysoký dřevěný žebřík a nad ním se stezka stáčí na skalní hřeben, který je také v celé délce zajištěný ocelovými lany. Po zdolání tohoto asi nejnáročnějšího úseku už následuje jenom krátká zajištěná pasáž na skalní římse a potom už se cesta zase trochu rozšiřuje a vede k prvnímu záchytnému bodu celého výstupu.

Km 2,4 – sedlo pod Alpspitz, 1860m, 11:52

Výhled ze sedla pod AlpspitzKonečně jsme dosáhli horského hřebene. Sice máme za sebou jenom něco málo přes dva kilometry, ale stoupání bylo docela příkré, takže musí přijít na řadu zasloužený odpočinek. Navíc začíná být pořádné vedro a je nad míru zřejmé, že vzít si s sebou společnou zásobu pití o objemu 1,5l nebyl úplně nejlepší nápad. Musíme vodou začít trochu šetřit, což v nastávajícím parnu není úplně ideální. Navíc se teď budeme pohybovat v hřebenových partiích s minimální možností úkrytu před slunečními paprsky, což optimizmu také nijak nepřidává.
Tady v sedle máme před sebou téměř celý zbytek výšlapu jako na nějaké 3D mapě. Úzká cesta probíhá po pravém (východním) hřebenovém svahu, nejdříve mírně klesá, aby však brzy zase začala příkře stoupat až k nejvyšším partiím celého severního masívu. Vydáváme se tedy na další cestu. Výhledy na Rýn tentokrát střídá panorama nám již dobře známého údolí Väluna, které se rozkládá na východní straně.

Km 3,5 – Gafleispitz, 1980m, 12:22

Výhled na údolí RýnuChodník má tady na hřebeni podobu poměrně široké vyšlapané stezky, která si v ničem nezadá se skalní římsou z již zdolané části treku. Po anoncovaném mírném klesání začínáme zase stoupat, abychom zhruba v polovině výšlapu znovu dosáhli horského hřebene. Tady se od hlavního chodníku odděluje menší stezka a nás popadla nepochopitelná touha zjistit, kam tento chodník může vést. Rozcestí totiž nebylo nijak označené a tak jsme až na vlastní kůži museli zjistit, že stezka odbočuje na nedaleký vrchol hory Gafleispitz. Výhledy jsou sice opět parádní, ale v únavném parnu a s docházejícími zásobami pití nakonec musíme konstatovat, že se jedná o celkem zbytečné plýtvání energií. Po krátké přestávce pod vrcholovým křížem se vracíme zpátky na hřeben a na hlavní chodník, který teď chvíli vede zase po západním úbočí, tady opět nad údolím Rýnu.

Km 4,6 – Kuhgrat, 2123m, 13:10

Západní úbočí nám po dlouhé době skýtá možnost alespoň minimálního úkrytu před slunečními paprsky. To už jsme ale v závěrečném úseku našeho výšlapu, neboť se před námi již hrdě tyčí kužel nejvyšší hory celého severního masívu, Kuhgratu. Vrcholové foto na KuhgratuCesta se bohužel opět stáčí na východní úbočí a tak závěrečné stovky metrů absolvujeme opět na sluneční výhni. Stoupání je docela příkré a tak jsme celkem rádi, když se před námi objevuje závěrečná serpentina a vrcholový kříž v nadmořské výšce 2123m. Konečně jsme v cíli a s úlevou usedáme na vrcholové plošině, která je obklopena dalšími asi třiceti turisty, kteří se sem vydrápali.
Vrcholové panorama nemá chybu. Díky výborné poloze Kughratu lze odsud shlédnout nejen skoro celé údolí Rýnu, ale zároveň také naprostou většinu lichtenštejnského území. Od města Balzers na jihu až po Mauren a rakouský Feldkirch na severu, od vrcholu Galinakopf na východním masívu nad údolím Väluna až po Grauspitz na jižním okraji knížectví. Jako hráz se před námi na jižní straně staví horský hřeben mezi vrcholky Alpspitz a Helwangspitz, který jsme obdivovali už ráno ze Stegu. Výhled na GalfleispitzMimochodem, samotný Steg i s přehradní nádrži Gänglesee je krásně patrný vlevo za tímto hřebenem. Na východní straně se tyčí rozeklané vrcholky vorarlberských Alp a na východě se zase zvedají alpské masívy švýcarského kantonu Sankt Gallen. Na sever od nás se tyčí další dva vrcholy masívu – Garsellikopf (2105m) a Drei Schwestern (2053m). Na prvním z nich je dobře patrný hraniční mezník, neboť zde začíná část hřebene, která tvoří státní hranici s Rakouskem. Na oba vrcholky pokračuje i treková cesta, která se zajímavě vlní po příkrém úbočí horského hřebene a některá exponovaná místa opět překonává po skalních zajištěných římsách.
Byla by to pěkná výzva, jenomže to bychom se museli stejnou cestou zase vracet zpátky k autu. Výhodu mají turisté, kteří se na začátek treku do Gaflei vypraví autobusem. Ti potom mohou z Drei Schwestern sestoupit do osady Planken, odkud jezdí do města Schaan další autobus (č.20). Nám nezbývá než se pokochat fenomenálním výhledem a uvolnit prostor dalším turistům, kteří právě přicházejí.

Výhled z Kuhgratu

Km 7,4 – hřeben mezi Alpspitz a Helwangspitz, 1925m, 14:24

Po stejné cestě, po které jsme přišli, se vracíme až na rozcestí do sedla pod Alpspitz. Úplně stejnou cestou se nám ale do Gaflei jít nechce. Navíc stezka, která odsud odbočuje na již zmíněný horský hřeben mezi Alpspitz a Helwangspitz vypadá poměrně lákavě. Obzvlášť její závěrečná pasáž, která stoupá vzhůru v několika serpentinách zpevněnými dřevěnými výztuhami a ocelovými lany. Výstup na hřebenOdpojujeme se tedy od hlučné německé grupy, se kterou jsme až dosud sestupovali z Kuhgrtau, a vyrážíme vstříc dalšímu stoupání. Zpočátku jde vše hladce a chodník dokonce mírně klesá. Můžeme se tedy kochat nádhernými výhledy na Kuhgrat, Gafleispitz i celý zbytek horského masívu, jehož lesnaté úbočí protíná několik dalších dobře patrných turistických stezek. Jenomže chodník brzy začíná opět příkře stoupat a my začínáme v odpoledním parnu pociťovat úbytek sil spojený s fatálním nedostatkem tekutin. Výstup na hřeben se tak stává mnohem víc vyčerpávajícím, než by byl za normálních okolností. Nakonec jsme přece jen nahoře a já osobně jsem velice rád, že pro dnešek už to bylo stoupání poslední. Výšlapu mám plné zuby a tak si ani nemůžu naplno vychutnat nádherný výhled na celou jižní část údolí Väluna s osadou Steg a na celý horský masív na jižním okraji Lichtenštejnska. O tom, že bychom se ještě podívali na vrchol Alpspitz, na který odbočuje úzká pěšina, nemůže být řeči, přestože převýšení již není nijak zásadní. Raději dopíjíme poslední kapky z našich tekutých zásob a vydáváme se dolů.

Km 9,7 – Gaflei, 1494m, 15:03

Sestup do GafleiNáš sestup vede po úzké vyšlapané cestě na jižním úbočí Alpspitz. Míjíme několik volně se pasoucích koní a dostáváme se na horský hřeben, který odsud klesá směrem nad Triesenberg a k našemu známému tunelu. Ještě nás čeká průchod další pastvinou, na které se pohybuje poměrně početné stádo krav s těmi typickými velikánskými zvonci na krku. Pastvinu protíná již poměrně široká cesta, která příkrý svah zdolává v pěti serpentinách, jenomže my volíme mnohem přímější směr – krávy nekrávy. Začínáme být totálně vyprahlí a jediné po čem momentálně toužíme, je být co nejrychleji u auta a řádně se napít. Pocit žízně ještě umocňují lákavě vypadající kamenné zásobníky s čirou vodou, která je však učena pouze pro pasoucí se dobytek. Cedulky s přeškrtnutým kelímkem jsou víc než srozumitelné a tak nezbývá, než se krátce ošplouchnout a pokračovat v cestě. Naštěstí je to k parkovišti už jenom kousek a krátce po třetí hodině jsme u auta. Konečně můžeme zredukovat naše zásoby s pitím a v našich útrobách rázem mizí hned několik litrů blahodárné tekutiny. Rádi bychom se ještě opláchli v dalším zásobníku s příjemně chladivou vodou, která sem přitéká odkudsi z kopců, jenže to by si v něm německy hovořící grupa, od které jsme se oddělili v sedle pod Alpspitz, nesměla s líbezným výrazem ve tváři máchat nohy. Vedoucí této grupy se s námi dokonce snaží navázat kontakt a cosi nám vypráví ve své mateřštině, nabyv toho klamného dojmu, tolik typického pro jeho soukmenovce, že každý člověk na světě hovoří nebo alespoň rozumí té jeho „světové“ mateřštině. Když ho upozorňujeme, že jsme s ním schopni hovořit pouze anglicky nebo španělsky, mává nad námi znechuceně rukou a mumlajíc cosi rozladěně pod vousy odchází do svého auta.
My již nemáme dalšího důvodu zůstávat v horách, neboť dekontaminace zásobníku s vodou bude probíhat ještě několik následujících hodin, a vyrážíme dolů do údolí, abychom si prohlédli další části lichtenštejnského knížectví.

Trojmezí a nejzápadnější bod Rakouska

Vracíme se tedy serpentinami zpátky do Triesenbergu a přes osady Winchel a Fromahus postupně sjíždíme zpátky ke knížecímu hradu nad Vaduzem. Na chvíli u této významné stavby zastavujeme, ale venku je takové vedro, že hned zase raději prcháme do klimatizovaného auta. Náš organizmus je po absolvovaném výšlapu totálně přetopený, takže nezbývá než zauvažovat nad možností nějakého pořádného osvěžení. Řešení se nabízí celkem jednoduché – Rýn!
Rozhodnuto, při nejbližší příležitosti zahučíme do chladných vod této významné evropské řeky. Zbývá pouze najít nějaké vhodné místo. V té chvíli si uvědomujeme, že součástí naší výpravy mělo být pokoření nejzápadnějšího bodu Rakouska, který se nachází v momentálně více než příhodném místě uprostřed říčního koryta. Zabijeme tím tedy dvě mouchy jednou ranou – nejen že splníme jeden z vytčených cílů, ale ještě se příjemně osvěžíme.
hranice Lichtenštejnska s RakouskemSjíždíme proto dolů na předměstí Vaduzu a po stejné silnici, po které jsme včera přijeli, se vracíme do Schaanu. Tady se od naší včerejší trasy odkláníme a dál pokračujeme severozápadním směrem do města Eschen, které již leží v těsné blízkosti Rýna. Ve městě samotném se ale nezastavujeme, nýbrž pokračujeme podél řeky až do nejsevernějšího lichtenštejnského města Ruggell. Dál na sever k nejzápadnějšímu bodu Rakouska alias nejsevernějšímu bodu Lichtenštejnska už však žádná další silnice nepokračuje, a tak teď na chvíli budeme muset Lichtenštejnsko opustit. Pokud nechceme k danému cíli šlapat cca 3km pěšky – což už dneska opravu nechceme – musíme k němu proniknout z rakouské strany. A do Rakouska se z Lichtenštejnska dostaneme nejlépe zkratkou přes Švýcarsko.
V Rugellu proto odbočujeme na most přes Rýn a vjíždíme na chvíli do země Helvétského kříže. Hranice na mostě je bez problémů průchozí a úzká silnička nás podél zdejších rafinérií vede až do vesničky Zubengass, která leží na opačném okraji údolí na úpatí dalšího horského masívu. Ve vesnici se napojujeme na hlavní silnici vedoucí podhůřím, ale hned v sousední obci Lienz z ní zase sjíždíme. Uzoučká odbočka vpravo nás vede nejen zpátky k Rýnu, ale také k dalšímu mostu. Na obou jeho koncích sice stojí hraniční budky, ale jinak je i tento přechod zcela opuštěný a tak bez zbytečných průtahů vjíždíme dnes již do třetí země.
Ještě před rakouskou celní budovou odbočujeme na nevelký plácek u silnice, okolo kterého probíhá rýnská cyklostezka vedoucí přímo k našemu cíli. My na úzkou asfaltku samozřejmě autem vjíždět nechceme, a tak parkujeme hned u hlavní silnice. Ještě se tu nabízí možnost využít navazující polňačku, která odsud vede ke břehu řeky a dál pokračuje směrem k lichtenštejnskému území, ale přestože nám žádný zákaz k vjezdu na tuto polní cestu nebrání, my už těch pár desítek metrů k cíli dojdeme pěšky.
Vyrážíme tedy po cyklostezce na jih a po několika minutách přicházíme na rakousko-lichtenštejnskou hranici, která je označena kamenným mezníkem z roku 1955. Teď už stačí popojít jenom nějakých 70m k řece a konečně stojíme u místa, kde se sbíhají hranice třech států – Lichtenštejnska, Rakouska a Švýcarska. Stojíme nejen v nejsevernějším okraji Lichtenštejnského knížectví, ale toto místo na břehu Rýna je zároveň pro naše jižní rakouské sousedy nejzápadnějším možným bodem, kterého mohou na svém území dosáhnout. My s Davidem tak po únorovém výletě do okolí Nově Bystřice stojíme teď na konci srpna již ve druhém krajním bodě Rakouska!
Koupel v RýnuSamotné trojmezí se samozřejmě nachází uprostřed řeky. Na obou březích (lichtenštejnsko-rakouském i na tom švýcarském) je označeno kamennými mezníky. Pro pěší či cyklisty je tento zajímavý geografický bod perfektně dostupný díky cyklostezkám, které se nacházejí na obou březích Rýnu. Jak na pravém i na levém břehu se jedná o pečlivě udržované cyklostezky, o kterých si v našich luzích a hájích můžeme tak akorát nechat zdát. Obě asfaltové cesty začínají už na 30km vzdáleném břehu Bodamského jezera a probíhají podél břehu Rýna dál na jih. Švýcarská cyklostezka končí u města Bad Ragaz, které je odsud vzdáleno přes 30km, rakouská stezka volně bez omezení překračuje lichtenštejnskou hranici a pokračuje až do 25km vzdáleného Balzers, kde její další vedení znemožňuje terén na břehu řeky. Je to úžasná možnost pro nadšence, kteří se chtějí projet na kole, zabruslit na in-linech nebo si jen tak prostě zaběhat. Tím úžasnější, že tyto aktivity nejsou nijak omezené státními hranicemi. Prostě paráda!
Dost ale bylo rozjímání, na řadě je osvěžující koupel. Dnes rozhodně nebudeme prvními, kdo se smočí v Rýnu, neboť břeh řeky již tu a tam okupují koupele chtiví občané ze všech tří okolních zemí. Vracíme se k autu, abychom přece jen využili polní cestu a popojeli na břeh. Několik následujících minut v pozdním parném odpoledni strávíme v příjemně chladivých (nebo možná už spíš trochu nepříjemně ledových) vodách Rýnu. Na vlastní kůži tak okusíme, že Rýn ani zdaleka není žádným potůčkem, jak se jevil při výhledech z hor, ale docela širokou a hlubokou řekou s dosti dravým proudem.

Města v údolí Rýnu

kostel ve městě SchaanPo osvěžující koupeli docházíme k názoru, že louka nedaleko trojmezí se jeví jako ideální místo pro náš dnešní bivak, a tak padá rozhodnutí, že se sem večer zase vrátíme. Teď však míříme přes Švýcarsko zpátky do Lichtenštejnska, abychom si prohlédli také města v údolí Rýnu.
Začínáme v Schaanu, největším lichtenštejnském městě. Nebo spíš městečku. Během treku v horách byl naším orientačním bodem zdejší kostel, a tak jsme se rozhodli, že si ho prohlédneme také zblízka. Zastavujeme proto na příhodném místě nedaleko zdejší radnice a po evidentně nově vydlážděné cestě lemované lucernami si jdeme prohlédnout hlavní městskou dominantu. Nově rekonstruovaný farní kostel Sv. Vavřince byl vysvěcen v roce 1893 a jeho 81 metrů vysoká věž je skutečně nepřehlédnutelná z širokého okolí.
Lichtenštejnský parlamentNaše další cesta vede do lichtenštejnského hlavního města Vaduzu. Tato nevelká obec měří na délku něco málo přes tři kilometry, zato kilometr široké údolí Rýnu vyplňuje pouze z poloviny. Na severu v podstatě volně navazuje na okraj města Schaan a naopak na jihu zase díky nevelké průmyslové zóně volně přechází v sousední Triesen. Jako centrum města lze označit ulici Städte, která slouží jako pěší zóna. Najdeme tu nejen mnoho obchodů a kaváren, ale také několik muzeí a na jižním okraji také vládní budovy včetně lichtenštejnského parlamentu. My zastavujeme na parkovišti u hlavní páteřní komunikace, odkud je to na ulici Städte, ležící přímo na úpatí horského masívu pod vaduzským hradem, pouze několik desítek metrů.
Teď v parném odpoledni tu moc živo není. Pár lidí posedává na zahrádkách zdejších restaurací a jen tu a tam pár jednotlivců korzuje na jinak prázdné ulici. My s Davidem nejdříve mizíme v obchodě se suvenýry, abychom nakoupili nějaké ty pohledy. Obsluha asijského vzezření je kupodivu prvním živým tvorem, který s námi konečně komunikuje anglicky. Po nezbytném vyřízení korespondence na jedné z laviček se posléze přidáváme ke korzujícím jednotlivcům a míříme na konec pěší zóny k vládním budovám.
Přicházíme na nově upravené dlážděné prostranství, jehož dominantou je podivná nevelká cihlami obložená budova s velmi vysokou střechou. Zde sídlí lichtenštejnský parlament. Chvíli obdivujeme tento zvláštní architektonický výtvor s boční mřížovanou stěnou, a potom se jdeme na chvíli podívat k nedalekému kostelu Sv. Floriána, který je velmi podobný stavbě v sousedním Schaanu. Nebýt ten kostel ukrytý pod příkrým svahem, byl by i on z horského hřebene velmi dobře patrný a nepřehlédnutelný.
Vládní budova ve VaduzuPosledním úkolem v ospalém hlavním městě bylo najít poštu nebo alespoň poštovní schránku. Na okraji vládního okrsku se podařilo realizovat první variantu a tak se naše pohledy mohly vydat na svoji cestu do České republiky, zatímco my jsme vyrazili opačným směrem do nejjižnějších končin Lichtenštejnska.
Při výhledech z hor nás totiž zaujala silueta hradu ve městě Balzers, a tak jsme se rozhodli, že si tuto památku zajedeme prohlédnout z trochu větší blízkosti. Samotné město Balzers leží v nejjižnějším cípu knížectví v místě, kde se Rýn na několik stovek metrů ostře stáčí na severovýchod. Od švýcarské hranice jej dělí jenom nějakých 300m. Uprostřed města se z jinak plochého údolí zdvihá 70m vysoký kopec, na kterém stojí hrad Guttenberg pocházející ze 13. století. Bohužel ani tento komplex budov není volně přístupný – výjimkou je pouze hradní kaple a Růžová zahrada, a tak po příjezdu do města vybíráme pouze vhodné místo pro focení. Máme štěstí, Slunce zrovna zapadá a pěkně osvětluje monumentální skalní stěnu za městem. Zlatavě zářící skalní masív tak pěkně kontrastuje se stínem zahaleným kamenným hradem tyčícím se nad okolní zástavbou.
Hrad Guttenberg v BalzersTím skončila nejen naše krátká exkurze do nejjižnějších částí knížectví, ale vlastně návštěva Lichtenštejnska jako takového. Blíží se osmá hodina večerní, a tak je nejvyšší čas vyrazit bivakovat na opačný konec země, neboť dnes bychom rádi postavili stan alespoň za šera, když už ne za plného denního světla. Cestou se pouze zastavujeme na okraji Triesenu na rychlé občerstvení a potom už přes Vaduz, Schaan, Eschen, Ruggell a kousek švýcarského vnitrozemí uháníme zpátky na trojmezí. A protože stan stavíme na rakouském území, definitivně se loučíme se sympatickým knížectvím, které v nás zanechalo spoustu krásných dojmů.
Pokud bych měl návštěvu Lichtenštejnska zhodnotit, pak musím vyzdvihnout především úžasné hory a neskutečné množství rozličných trekových tras. Pokud mají návštěvníci, stejně jako my, štěstí na krásné počasí, pak horská panoramata násobí ještě úchvatné a nezapomenutelné výhledy do údolí Rýnu. Naproti tomu města dole v údolí zase tak zajímavá nejsou a pokud člověk nechce vyloženě vymetat muzea, pak na jejich obhlídku bohatě postačí půlden. Naopak v horách se pár dní určitě strávit dá. Kromě skvělého Fürstensteigu se dá výborně trekovat v okolí Malbunu i v údolí Väluna a koho omrzí chození po horách, může se třeba projet podél Rýnu. Malinká zemička vklíněná mezi Rakousko a Švýcarsko těch možností vyžití nabízí překvapivě docela hodně a hlavně tu člověk na každém kroku nezakopává o turisty. Pro krátký výlet je to určitě velice zajímavá a vzdálenostně ještě docela dobře dostupná destinace.
Pro nás s Davidem ovšem tento výlet bivakováním v rakousko-lichtenštejnsko-švýcarském trojmezí ještě nekončí. Zítra pokračujeme dál v cestě. Akorát já koukám, že jsem se při psaní zdárně dostal až na 11. stranu, tak své vyprávění dokončím raději až v příštím článku.

Mimochodem, jsem rád, že s dokončením článku odpadá potřeba znovu a znovu používat krkolomné slovo „Lichtenštejnsko“ a jeho rozličné přídavné varianty. Pokud bych měl spočítat, kolikrát se mi jméno knížectví podařilo napsat hned napoprvé správně, pak by mi na to určitě stačily prsty jedné ruky. Obtížný boj s pořadím jednotlivých písmen byl opravdu vyčerpávající. Pokud snad ještě někdy budu o knížectví něco psát, zvažuji, že napříště jeho název nahradím mezinárodním označením FL :-)

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>