Prosinec 2011
P Ú S Č P S N
« Říj   Led »
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  

Na skok k Bodamskému jezeru

KostnicePo návštěvě Lichtenštejnského knížectví, o které jsem psal v minulém článku, jsme s Davidem rozbili stan na rakouské straně trojmezí se Švýcarskem a noc jsme strávili na břehu řeky Rýn. V neděli 21. srpna jsme se probudili do dalšího slunečného dne, a protože jsme byli ze sobotní túry v horách už dostatečně přismažení, rozhodli jsme se, že neděli pojmeme víc oddechově a že to hlavně s pobytem na přímém Slunci nebudeme moc přehánět. Padl tím plán na přesun Vorarlberských Alp a na nějaké další horské túry. Naopak jsme se celkem rychle shodli, že by mohla být velmi zajímavá návštěva německého města Kostnice na břehu Bodamského jezera, které z našeho nočního stanoviště nebylo zase tak vzdálené. Přece jen, pro nás Čechy má Kostnice dosti specifický význam, a když už jsme se ocitli tak relativně blízko, bylo by škoda toto město nenavštívit. Tak tedy vzhůru po stopách mistra Jana Husa!

Bivak na trojmezíRáno vstáváme v půl osmé a po krátké snídani z vlastních zásob balíme stan a plánujeme směr naší další cesty. Nejdříve bude třeba dotankovat naftu. Pokud si ze všech tří okolních zemí máme pro nákup pohonných hmot vybrat tu pro nás nejvhodnější, pak samozřejmě vítězí Rakousko. Nafta tam vychází na nějakých 33Kč, zatímco ve Švýcarsku i Lichtenštejnsku se její cena blíží spíš ke 40Kč. Z našeho provizorního tábořiště proto vyrážíme do nedalekého Feldkirchu, kde doplňujeme nejen nádrž, ale také povážlivě se tenčící zásoby pitné vody.
A teď už vzhůru do Kostnice která je odsud vzdušnou čarou vzdálena nějakých 57km. Město samotné leží na jihozápadním okraji Bodamského jezera a pro nás nejschůdnější cesta povede opět přes Švýcarsko. Opět se nabízí použití dálnice, která vede podél Rýna k jezeru a potom ještě pokračuje podél jeho jižního pobřeží zhruba do půli cesty za město Arbon. Jenže když už jsme si doteď dálniční známku nekoupili, tak teď už ji kvůli těm nějakým 50km pořizovat nebudeme. Cesta po dálnici by sice byla možná malinko rychlejší, ale taky o dost delší než trasa skrz kanton Sankt Gallen.
Pro průjezdu rakouskými osadami Paspels a Meiningen proto na levém břehu Rýna dálnici pouze podjíždíme a dál pokračujeme údolím až do města Altstätten. Tady se ovšem ráz krajiny dramaticky mění, neboť jsme dorazili do podhůří horského masívu, který teď budeme muset překonat. Před námi se objevují první serpentiny, které nás z nadmořské výšky 460m postupně vedou o 600 metrů výš až na horský hřeben. Naše cestovní rychlost rapidně klesá, tím spíš, že se nám do cesty přimotal jakýsi cyklistický závod. Jeho účastníci ze všech sil šlapou do pedálů, jenomže jejich výkonnost je kardinálně rozdílná, takže je peloton natažený téměř po celém kopci. Ještě že v protisměru není příliš velký provoz. ScherzingenMísty i tak docela litujeme, že jsme se přece jen nevydali po dálnici. Nic na tom nemění ani krásné výhledy do údolí a na čím dál více se vzdalující lichtenštejnský horský masiv okolo Kuhgratu, který jsme včera zdárně zdolali.
Konečně jsme nahoře a v dalších nekonečných serpentinách klesáme až do hlavního města kantonu, Sankt Gallenu. Škoda, že nemáme čas na krátkou zastávku, ale ty serpentiny nás docela zdržely, tak raději uháníme dál. Silnice se už naštěstí nijak zásadně nevlní, a tak za sebou necháváme město Amriswil a krátce před desátou hodinou se před námi konečně objevuje hladina Bodamského jezera. Panorama pobřežního města S
cherzingen je dokonce natolik zajímavé, že na chvíli zastavujeme na parkovišti u hlavní silnice, abychom si ho mohli dostatečně vychutnat.
Z
Scherzingenu je to už jenom pár kilometrů do Kreuzlingenu, které tvoří s Kostnicí jakési dvojměstí s tím, že Kreuzlingen leží na švýcarské a Kostnice na německé straně hranice. Náš cíl je už nadosah, neboť kostnické centrum se rozkládá právě v bezprostřední blízkosti státní hranice. Než se nadějeme, už si to hasíme po Haupstrasee a než se stačíme pořádně rozkoukat, jsme v Německu. Hranice je opět bez problémů průchozí, takže můžeme zamířit k nedalekému velkému parkovišti.

Kostnice

Kostnice leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko a s necelými 85 tisíci obyvateli je největším městem na břehu Bodamského jezera. První osídlení zdejší oblasti se datuje až do doby kamenné, kdy zde vzniklo keltské opevnění. Okolo roku 50 n.l. se tu usadili Římané. Brána SchnetztorTi zde založili osadu, která se během čtyř staletí rozrostla v opevněné město nazývané Constantia. Význam města značně vzrostl okolo roku 585, kdy se stalo sídlem biskupa, a také v období raného středověku, kdy zde byl na velmi strategickém místě postaven široko daleko jediný most přes Rýn, díky kterému se ve městě velice dařilo obchodu. Ve 12. století město získalo věhlas díky zdejší výrobě ložního prádla a v roce 1192 mu byl udělen status císařského města.
Nadále rostl význam města coby duchovního centra a tak není divu, že se právě zde konal v letech 1414-1418 ekumenický koncil, který sem svolal papež Jan XXIII., a který měl za úkol ukončit papežské schizma (více papežství), které trvalo již od roku 1378. Souběžně se koncil zabýval také dalšími církevními záležitosti, mimo jiné i učením Jana Husa. Jak skončil český reformátor, to si všichni připomínáme každý rok 6. července, samotný koncil nakonec obnovil církevní jednotu, sesadil všechny souběžně úřadující papeže a zvolil novou hlavu katolické církve, Martina V.
V roce 1460 se vedení města pokusilo Kostnici připojit ke švýcarské konfederaci, ale hlasování zástupců jednotlivých kantonů vyznělo záporně. Kostnice tak vstoupila do Švábského spolku.
Ve 20.letech 16.století město zasáhla reformace, která donutila zdejšího biskupa, aby se svým úřadem dočasně přesídlil do nedalekého Meersburgu. Město bylo prohlášeno protestantským, ale v roce 1548 na něj uvalil římský císař Karel V. acht (světskou obdobu církevní klatby), město padlo do područí habsburského Rakouska a ztratilo status císařského města. Noví vládci města se horlivě pustili do rekatolizace a v roce 1604 založili Jezuitskou kolej. O šest let později bylo v Kostnici založeno také divadlo, které je dodnes nejstarším pravidelně hrajícím divadlem v celém Německu.
Husova ulice V roce 1806 se město stalo součástí Bádenského velkovévodství a v jeho rámci bylo v roce 1871 začleněno do Německého císařství. Po první světové válce bylo velkovévodství nahrazenou Bádenskou republikou, která byla součástí meziválečné Výmarské republiky. Během druhé světové války byla Kostnice ušetřena spojeneckých náletů díky své poloze na v těsné blízkosti švýcarské hranice. Při pečlivém zatemnění si totiž piloti bombardérů nebyli jisti, jestli jsou již nad Německem nebo ještě nad neutrálním Švýcarskem. Město tak nebylo nijak vážně poškozeno.
Válku tak bez úhony přečkalo celé Staré město, které je vzhledem celkovým rozměrům Kostnice poměrně rozlehlé, a které se nachází jižně od místa, kde se z Bodamského jezera vydává na svou další pouť řeka Rýn. Nám se ve čtvrt na jedenáct podařilo zaparkovat na rozlehlém parkovišti na jihozápadním okraji Starého města a ze stejného směru jsme do staré čtvrti také pronikli. Kostnická katedrálaNejdříve jsme prošli branou Schnetztor, která je jedním z několika dochovaných fragmentů středověkého opevnění města. Rázem jsme se ocitli v Husově ulici, tedy v místě, které je pro nás v celé Kostnici asi nejdůležitější. Asi třicet metrů za branou se totiž nachází Husův dům, ve kterém český reformátor krátce pobýval v roce 1414. Dnes se v domě nachází muzeum, jehož návštěvu si ale necháme na později. Zatím pokračujeme Husovou ulicí až na náměstí Obermarkt, odkud na chvíli odbočujeme západním směrem, abychom si u hlavní třídy Untere Laube prohlédli nevelký Luteránský kostel s vysokou špičatou věží. Dál naše kroky neomylně směřují z náměstí Obermarkt ke kostelu Sv. Stefana a především na náměstí Münsterplatz, jehož dominantou je majestátní budova Kostnické katedrály založené v roce 1054. V době konání Kostnického koncilu se zde odehrávala důležitá zasedání a slyšení. Zatímco zvenčí vypadá katedrála celkem monumentálně, uvnitř zase tolik toho prostoru není. Ono trochu mate to mohutné západní průčelí s gotickými bočními loděmi z 12.-15. století. I tak ale stavba zaujímá poměrně značkou část dlážděného náměstí uprostřed Starého města.
Radní budova KonzilgebäudeHned za katedrálou procházíme okolo starého Jezuitského kláštera a úzká ulička nás vede až na severovýchodní okraj starého města, kde se rázem ocitáme na široké třídě Konzilstrase na břehu Bodamského jezera. Přímo proti nám se na nevelkém ostrově Insel nachází stejnojmenný hotel, který sice na první pohled nijak významně nevypadá, ale který není ničím jiným, než bývalým Dominikánským klášterem, ve kterém byl během Kostnického koncilu například vězněn mistr Jan Hus.
Nedaleko odsud se za dětským parkem nachází další významná budova spojená s koncilem – Radní budova Konzilgebäude. Právě zde zasedalo konkláve, které v listopadu roku 1417 zvolilo novým papežem Martina V. a ukončilo tak papežské schizma. Dnes se v prostorné třípodlažní budově nachází restaurace a volba papeže byla jedinou náboženskou událostí v její jinak čistě světské historii.
Samotná budova stojí na nábřeží přímo na okraji přístavu. Do jezera zde vybíhá dlouhé betonové molo, na jehož konci se tyčí 9 metrů vysoká socha Imperial, připomínající rovněž průběh Kostnického koncilu, vytvořená v roce 1993 Peterem Lenkem. 18 tun vážící kolos představující ženu držící na svých rukách dva nahé muže – papeže Martina V. a císaře Zikmunda – vzniknul na motivy satirické povídky Honoré de Balzaca.
My odsud můžeme obdivovat krásný výhled na nábřeží starého a nového města i na jezero samotné. Nad hlavou nám přelétá výletní vzducholoď, neboť Kostnice není jenom městem slavného koncilu, ale také rodištěm legendárního konstruktéra Ferdinanda von Zeppelina. Chvíli vychutnáváme atmosféru kostnického přístavu a pak kolem Radní budovy pokračujeme do podchodu směrem na náměstí Marktstätte. Podchod vede pod kolejemi, které vedou souběžně s nábřežní třídou Konzilstrase na nádraží, které se nachází hned vedle přístavu. Zajímavé je, že tyto koleje vedou přes Rýn po stejném mostě, který používají i automobily. Prostě taková trochu širší, i když podstatně nižší, napodobenina Bechyňského mostu.
Husův dům Na Marktstätte padá rozhodnutí, že si dáme nějaký ten pořádný oběd a tak na chvíli usedáme do jedné ze zahrádek. Po zaslouženém odpočinku a doplnění kalorií vyrážíme zpátky do Husovy ulice, abychom si prohlédli muzeum v č.p.64, bez kterého by návštěva Kostnice nemohla být považována za kompletní.
Hned u vchodu nás vítá česky mluvící průvodkyně, která nám v krátkosti sděluje, co v které části domu najdeme. Dřevěné schodiště nás potom vede do prvního patra, které je věnováno samotnému Husovi a jeho dílu. Nechybí zde ani místnost, ve které mistr po svém příjezdu do Kostnice bydlel až do svého zatčení, které proběhlo 27. listopadu 1414. V dalších místnostech se nachází expozice věnovaná samotnému koncilu, jeho ohlasům v Čechách a husitské revoluci. Nechybějí ani ukázky Husových spisů nebo dobových dokumentů, které se o Husovi nějakým způsobem zmiňují. Je to docela zajímavá a poučná prohlídka, zvláště když jsou všechny popisky kromě němčiny vyvedené také v češtině.
Na chvíli se ještě zastavujeme dole pod schodištěm, kde visí docela zajímavá mapa města s vyznačenými lokalitami, na kterých Hus během svého kostnického pobytu zdržoval nebo byl zadržován. Zajímavá inspirace k prohlídce Kostnice, jen jsme sem asi měli vlézt hned na začátku. Při pohledu do plánku zjišťujeme, že na hlavní třídě Obere Laube, která ohraničuje Staré město ze západní strany, by se měl nacházet ještě jeden klášter, ve kterém byl Jan Hus vězněn. Vydáváme se tedy na širokou magistrálu s pruhem zeleně ve svém středu, ale kýžený klášter se nám úplně bezpečně identifikovat nedaří.
foto u Husova kamene Místo hledané stavby tak musíme vzít zavděk podivnými plastikami koupajících se obézních lidí.
Je půl jedné a venku začíná být zase pořádné horko. Dvouhodinové brouzdání po městě už nám docela stačilo, ale přesto ještě jedno místo musíme v Kostnici navštívit. Je to samozřejmě lokalita, kde byl Jan Hus 6. července 1415 upálen. Toto místo se nachází vně Starého města, asi 500m od našeho parkoviště. Ne že bychom tam nemohli dojít, ale vzhledem k tomu, že návštěvou tohoto pietního místa se chceme s celým městem rozloučit a rovnou zamířit pryč, popojíždíme tam už autem. Stačí vyjet z parkoviště na kruhový objezd a dát se doprava na třídu Grenzbachstrase. Hned první odbočka vpravo nás vede mezi nevzhledné kostnické bytovky a další odbočka, tentokrát vlevo, vede do ulice Alten Graben. Tady se o dalších 150 metrů dál na pomezí bytovek a rodinných domů nachází zelený ostrůvek s velkým kamenem obklopeným pestrobarevnými květinami. Tento provizorní pomník z roku 1862 označuje místo, kde v roce 1415 vyrostla hranice, na které Jan Hus skonal. Zajímalo by mně, jak moc je toto místo autentické, protože zbytky hranice i s Husovými ostatky měly být po vykonání rozsudku vhozeny do Rýna, ale ten je odsud vzdálen téměř jeden kilometr. Inu, kdo ví, snad toto místo aspoň trochu odpovídá skutečnosti.

Podél jezera na východ

U pomníku označovaného německy jako „Hussenstein“ definitivně končí naše návštěva Kostnice. Naše další cesta už musí vést na východ, abychom se zase začali postupně přibližovat k domovu. Jako další cíl jsme si proto vybrali místo, o kterém jsme uvažovali již mnohokrát – okolí německého města Füssen se zámky bavorského krále Ludvíka II. Nejkratší cesta vede po severním břehu Bodamského jezera a tak se vracíme na třídu Grenzbachstrase, která leží přímo na německo-švýcarské hranici, a kolem našeho parkoviště odbočujeme do ulice Obere Laube, která nás vede až na nábřeží Rýna. Tady se loučíme se severním okrajem Starého města, přejíždíme Rýn a dál následujeme pokyn naší GPS – „pokračujte 3,4km a pak se naloďte na trajekt!“.
Plavba přes Bodamské jezeroDržíce se pokynů chytrého přístroje projíždíme předměstím Kostnice na pravém břehu Rýna a po několika minutách se před námi objevuje nevelké seřadiště aut v malém přístavu. Právě probíhá naloďovaní jednoho z trajektů a my máme štěstí, protože se nám daří vklínit na jedno z posledních míst. Těsně po našem zastavení totiž trajekt zvedá kotvy a vyplouvá na 4,2km vzdálený protější břeh. David jde na horní palubu fotit a já ještě čekám u auta na obsluhu, abych se nechal zkasírovat. Teď v půlce prosince si už přesně nepamatuju částku, ale tuším, že za dva lidi a auto jsem platil nějakých 10,50€. Celkem pakatel za spoustu ušetřeného času.
Plavba z jednoho břehu na druhý nakonec trvá nějakých 25 minut a ocelový trajekt nás vysazuje ve městě Meersburg. Hned za městem se napojujeme na hlavní pobřežní komunikaci, po které se vydáváme na východ. Zhruba 20km silnice věrně kopíruje břeh Bodamského jezera a my tak projíždíme okolo jednotlivých odpočinkových resortů, které spojuje nejen tato silnice, ale další pečlivě udržovaná cyklostezka. Ona by to tady na jihu Německa nemusela být vůbec špatná dovolená! Však sem i teď na konci srpna ještě míří spousta výletníků s karavany.
Městečko Nesselwang Ve městě Friedrichshafen se silnice od pobřeží odklání, a tak už dál jezero vidíme pouze sporadicky. Ve tři hodiny podjíždíme u města Lindau dálnici A96, po které jsme přijížděli v pátek, a vzpomínáme na tu šílenou dopravní zácpu, která nás tu překvapila a zdržela. Provoz na hlavní silnici směřující východním směrem k městu Lindenberg je naštěstí celkem plynulý, i když v zatáčkách na německo-rakouském pomezí se auta před námi nepohybují úplně nejrychleji.
Ve tři čtvrtě na čtyři projíždíme okolo lidmi obsypaného jezera Alpsee a krátce před čtvrtou hodinou jsme v Immenstadtu. Zbývá ještě nekonečných 30km než se dostaneme na dálnici. Zdlouhavý přesun na chvíli přerušujeme na parkovišti u městečka Nesselwang, neboť výhled na nevelkou obec s alpskými vrcholky v pozadí je vskutku fotky hodný.  Brzy po této krátké zastávce už konečně najíždíme na dálnic A7, která nás vede až do města Füssen v alpském podhůří.
Škoda, že nemáme víc času, protože centrum Füssenu vypadá velice pěkně a určitě by stálo za zastavení, jenomže už máme po půl páté a tak je nejvyšší čas zamířit k hlavním památkám, kvůli kterým se sem od Bodamského jezera plahočíme. Přejíždíme proto řeku Lech a za vesnicí Altershofen už netrpělivě vyhlížíme nezaměnitelné panorama pohádkové zámku Neuschwanstein.

Neuschwanstein a Hohenschwangau

Opravdu to netrvá dlouho a ve svahu před námi se objevuje silueta bělostného zámku, který zde v roce 1869 začal budovat bavorský král Ludvík II. Velkolepý pohádkový zámek stojí na skalní plošině, na které se původně nacházely trosky dvou středověkých hradů. NeuschwansteinLudvík nechal tyto trosky odstranit, navíc celou plošinu odstřelem o něco snížil a zvětšil. V krajně obtížném terénu pak pro více než 200 dělníků začala náročná výstavba, která nakonec trvala 23 let. Při konstrukci byly použity všechny dostupné moderní technologie té doby – těžká břemena nahoru vyzvedával parní jeřáb, do zámku bylo instalováno ústřední topení a dokonce také telefon. Jenomže to všechno také stálo poměrně dost peněž a stavba postupně spolykala 14 milionů tehdejších marek. Ludvíkovy velkolepé plány hrubě převyšovaly finanční možnosti Bavorského království i panovníka samotného. Není divu, že ministři bavorské vlády začali uvažovat o jeho sesazení. V roce 1886 se jim podařilo dosáhnout svého - výstřední, podivínský ovšem nikoliv duševně chorý král byl zbaven svéprávnosti. 10. června 1886 vstoupila do zámku Neuschwanstein komise, která byla sice nejdříve zatčena, ale která nakonec o den později přece jen odvezla Ludvíka na zámek Berg. O dva dny později našel Ludvík II. za nevyjasněných okolností smrt ve vodách Stanberského jezera.
Pohádkový zámek v té době ještě nebyl zcela dokončen. Stále zde totiž probíhaly stavební práce, přestože vnější struktury byly kromě jihovýchodní čtyřhranné věže a zámeckého altánu v podstatě hotové. Kompletně dokončit se zámek nakonec podařilo až v roce 1892. Přestože král neměl nikdy v úmyslu svůj zámek otevřít veřejnosti a za celou dobu, kdy jej obýval, zde nepřijal jedinou oficiální návštěvu, několik týdnů po jeho smrti byl zámek z nařízení regenta Luitpolda zpřístupněn platícím návštěvníkům. Neuschwanstein se, stejně jako další Ludvíkovy zámky, stal poměrně lukrativním zdrojem příjmů pro bavorskou královskou rodinu a v roce 1899 se správci pozůstalosti dokonce podařilo vyrovnat všechny dluhy spojené s výstavbou.
Po první světové válce zámek připadl Bavorské republice a počet návštěvníků rok od roku stoupal. Například v roce 1939 jej navštívilo přes 200 00 návštěvníků. Zámku nijak neublížila ani druhá světová válka a pohádková stavba začala získávat také mezinárodní věhlas. Zvlášť po té, co se stala předlohou pro sídlo Disneyho Šípkové Růženky.
Zámek Neuschwanstein Dnes Neuschwanstein navštěvuje 1,3 milionu návštěvníků ročně, což ze zámku činí jednu z nejpopulárnějších turistických destinací v Evropě. V roce 2011 jsme se k těm davům tedy přidali i my s Davidem, přestože v pokročilém nedělním odpoledni už bylo zřejmé, že interiéry budeme muset protentokrát oželet. Když se před námi objevuje rozlehlé parkoviště na okraji vesničky Hohenschwangau, je už totiž skoro pět hodin. No, a pokladna zavírá v kolik? V pět!
Ale nevadí, ony i ty exteriéry stojí za vidění! Necháváme tedy auto na parkovišti a po Neuschwansteinstrase začínáme stoupat vzhůru. Po pravé straně máme další zdejší zámek, který se stejně jako vesnice jmenuje Hohenschwangau. Ludvík II. tu trávil dětství, tudíž ne náhodou si později ke stavbě svého vysněného sídla vybral zdejší oblast, kterou tak dobře znal. Zámek se žlutou fasádou, který tak trochu vzdáleně připomíná naši Hlubokou, si necháme na později, teď zatím pokračujeme do ostré levotočivé zatáčky, kterou se asfaltová cesta noří do lesa a stoupá nahoru k Neuschwansteinu. Zase tedy lezeme do kopce a zase z nás teče pot proudem, ale ta námaha za to stojí. Výhledy na přibližující se zámek jsou čím dál hezčí. Vrcholem je ocelová terasa, ze které je krásně vidět vstupní brána. Bohužel tento výhled je teď odpoledne již jaksi proti Slunci a tak nám nezbývá než pokračovat na další klasickou vyhlídku, která se nachází na opačné straně zámku.
Zámek HohenschwangauMarienbrücke je ocelový most klenoucí se přes hlubokou rokli, ze kterého se naskýtá nádherný výhled na jižní stranu zámku, na město Schwangau i na nedaleké jezero Illasbergsee. Slunce sice ani tady není v úplně nejideálnějším postavení, ale i tak si můžeme vychutnat tu nádheru, kterou se sem chodil kochat i samotný Ludvík.
Trvá to hodnou chvíli, než se toho výhledu dokonale nabažíme. Nakonec se rozhodujeme, že teď v pokročilé denní době už nemá cenu vracet se na nádvoří zámku, že bude lepší, když se sem vrátíme zítra. Zkratkou proto sestupujeme k sousednímu zámku Hohenschwangau, který tu na začátku 19. století vybudoval Ludvíkův otec Maxmilián II. Bavorský. Bohužel zámek se už zavírá a tak si krátce můžeme prohlédnout pouze nádvoří a zahradu.
Vracíme se k autu a přemýšlíme, co dál. Kupodivu zjišťujeme, že se nám nějak nechce hledat další místo pro bivakování, a že by vůbec nebylo od věci vyrazit k domovu. Lozit po okolních kopcích a hledat zajímavé výhledy se nám už taky moc nechce a tak před sedmou hodinou večerní padá rozhodnutí, že náš výlet ukončíme. Přestože GPS ukazuje, že domů dorazíme až někdy po půlnoci. Vracíme se tedy do Füssenu a podél Illasbergsee odbočujeme na sever. Okolo Schongau pokračujeme až na 60km vzdálenou dálnici A96 a potom už si to hasíme přes Mnichov a
Deggendorf k Passau a odsud po trase Strážný, Volyně, Vodňany a Týn až do Plané, kam přijíždíme před jednou hodinou ranní.
Teď s odstupem času musím konstatovat, že to je to možná škoda, že jsme u Füssenu ještě jeden den nezůstali. Přece jen to není úplně za rohem. Na druhou stranu mě čekalo poměrně rušné pracovní pondělí a Ludvíkovy zámky přece jen nebyly hlavním cílem našeho výletu. Navíc mi už v Kostnici zdechnul foťák – jak se později ukázalo, viníkem jsem nebyl já, ale vadný kontakt v nabíječce. Každopádně budu rád, když se k zámkům kolem Füssenu zase příležitostně vrátím, neboť určitě stojí za podrobnější prohlídku, než kterou jsme si dopřáli na konci srpna. Navíc se nedaleko odsud tyčí nejvyšší německá hora Zugspitze, jejíž zdolání mě láká delší dobu…

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>