Prosinec 2016
P Ú S Č P S N
« Zář    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  

Přechod na vysoké rozlišení

Jednou to příjít muselo. Technika kráčí mílovými kroky kupředu a nové technologie pomalu ale jistě nahrazují ty staré. Vyjímkou není ani oblast videa a televize. Když se v roce 1996 na japonském trhu objevilo DVD, začal nezadržitelný nástup digitálních médií, která měla již brzy zcela vytlačit staré nevyhovující analogové způsoby ukládání obrazu a zvuku. Magnetickou pásku nahradily 1,2mm silné disky s průměrem 12cm a kvalita obrazu, který bylo možné na tyto disky uložit, se zdála být nepřekonatelně dokonalá. Jenomže uběhlo něco málo přes deset let a všechno je jinak. Zatímco DVD znamenalo “pouze” revoluci ve vzpůsobu ukládání a sdílení velkých objemů dat (především videa), v posledních měsících jsme svědky zcela jiné revoluce - proměnou tentokrát prochází především samotný obraz, jehož rozlišení se zvětšilo pětkrát. Nové technologie jsou na vzestupu a ze všech stran na nás nově  útočí nový pojem - HDTV. Přiznám se, že jsem neodolal a na konci loňského roku jsem se začal na příchod videa ve vysokém rozlišení cílevědomně připravovat. Ale pěkně popřadě.

Standart vs. High definition

O co vlastně jde? Video ve standartním rozlišení vychází z analogové normy PAL, která byla standartem kódování signálu pro televizní vysílání. U digitálního videa zažité označení PAL zůstalo, i když už vlastně označuje pouze rozlišení a snímkovou frekvenci. Definice standartního digitálního videa tedy zní: rozlišení 720×576 a 25 snímků za vteřinu. První dvě čísla označují počet sloupců a řádků, které tvoří výsledný obraz. Snímková frekvence udává počet snímků, které jsou za sebe poskládány v časovém úseku jedné sekundy. Není třeba zabíhat do podrobností, ale pro další pokračování článku musím ještě upřesnit, že se během jedné vteřiny nezobrazuje 25 snímků, nýbrž 50 půlsnímků - střídavě se promítají pouze liché a sudé řádky. Tomuto způsobu zobrazení se říká prokládání. Je sice pro naše oko je o něco méně příjemný než zobrazení celých snímků, ale na druhou stranu je technicky méně náročný.
Takto definované video ve standartním rozlišení je uložené např. na DVD nebo se s ním můžeme setkat u pozemního digitálního vysílání (DVB-T). Důležité je také kódování neboli komprese - jelikož v plné kvalitě bychom na jednovrstvé DVD uložili asi tak dvě minuty videa, je třeba obraz před uložením případně distribucí komprimovat. Pro potřeby digitálního videa se proto začal běžně používat ztrátový formát MPEG-2, který funguje na principu klíčových a pomocných snímků. Video má díky této kompresi poměrně přijatelnou velikost při zachování výborné kvality obrazu. Bohužel tato velikost ještě není úplně ideální pro sdílení a distribuci a proto byl na přelomu tisíciletí vyvinut kodek MPEG 4, případně kompaktibilní DivX nebo Xvid. Tyto kodeky umožňují zkomprimovat video do ještě přijatelnější velikosti, zatímco obraz zůstává stále ve velmi dobré kvalitě.
S vývojem plazmových či LCD televizí a především s čím dál většími rozměry jejich uhlopříček se také zvýšil nárok na kvalitu zobrazovaného videa. Standartní rozlišení, které kdysi na DVD vypadalo tak dokonale, bylo shledáno nedostatečným a proto byl definován formát pro vysílání televizního signálu ve vysokém rozlišení - HDTV. Signál vysokého rozlišení je distribuován a ukládán výhradně digitálně, tudíž pro jeho kompresi zůstaly zachovány staré dobré kodeky MPEG-2 a MPEG 4. HDTV na rozdíl od standartního rozlišení používá víc formátů. Jejich označení je definováno následovně: počet řádků, způsob zobrazování snímků, počet snímků za sekundu. Počet řádků může být 720 nebo 1080 (oproti 576 řádkům standartního rozlišení). Jednotlivé snímky se mohou zobrazovat buď prokládaně po půsnímcích (označeno písmenem i - interlaced) nebo neprokládaně - tj.progresivně po celých snímcích (označeno písmenem p). Snímková frenkvece může být 23.976, 24, 25, 30, 50 nebo 60 snímků za vteřinu.
Video ve vysokém rozlišení je zobrazováno výhradně s poměrem stran 16:9. Při 720 řádcích dostáváme rozměr obrazu 1280×720 a tento formát obrazu je přenášen pouze progresivně - označujeme ho 720p. U televizí, které umí zobrazit maximálně tento formát, najdeme označení HD ready.
Plné vysoké rozlišení používá 1080 řádků a rozměr obrazu činí 1920×1080. Obraz může být zobrazován po staru prokládaně (1080i) nebo v maximální kvalitě prograsivně (1080p). Televize, které umí toto rozlišení zobrazit nesou označení Full HD nebo HD1080p ready.
Zajímavostí je, že u klasických kinofilmů se používá 24 snímků za vteřinu. Při převodu na DVD ve standartu PAL bylo třeba film převést na 25 snímků za vteřinu zrychlením o 4,1%. Všechny Hollywoodské trháky proto na DVD sledujeme o něco kratší, než byly ve skutečnosti vyrobeny. Leckdy je to tak lepší :-) Pro přepis těchto filmů do vysokého rozlišení jsou ideální formáty 720p24 a 1080p24.

První krok v přechodu na vysoké rozlišení

Vzhledem k tomu, že se poměrně dlouho zabývám zpracováním digitálního videa, bylo jasné, že se dříve nebo později novému standartu přizpůsobím. Kdo by nechtěl své výtvory zpracovávat v maximální možné kvalitě. O tom, že to nebude jednoduchý proces, jsem se přesvědčil už před Vánoci, kdy jsem do svého počítače s velkou pompou nainstaloval nejnovějšíé verzi mého oblíbeného střihového programu Adobe Premiere CS4. Program jsem úspěšně spustil, Premiéra si otestovala moji sestavu, zasmála se a zbuchla. Jakpak by ne! Aby mohl člověk jenom pomýšlet na práci s videem ve vysokém rozlišení, potřebuje alespoň dvoujádrový procesor a 2GB paměti RAM. Za těmito požadavky můj počítač hrubě zaostával a na řadu přišla dlouho připravovaná generální přestavba.

Problém je, že když už chce člověk po pěti letech vyměnit procesor, tak musí zároveň obměnit i základní desku, s tím souvisí také nákup nových pamětí a v mém případě i grafické karty. Ze starého počítače mi tak zůstala vlastně jen skříň, disky (ještě že jsem poslední dobou nakupoval výhradně SATové), zvuková karta a DVD mechanika, kterou beztak čeká zasloužený “důchod” letos :-).
Do nové konfigurace jsem zvolil pro jistotu čtyřjádrový procesor - Intel Core2 Quad Q9300 s frekvencí 2,5GHz a se systémovou sběrnicí 1333Mhz. Základní deska byla vybrána ASUS P5Q Pro, což je takový zlatý střed. Původně jsem chtěl počítači dopřát plných 8GB RAM, ale jak jsem se dozvěděl, 32 bitové Windows umějí využít jen 3GB paměti (ó jak já mám ten “povedený” produkt Microsoftu rád), takže jsem nakonec zvolil dva 2GB moduly DDR3 1600MHz. Grafická karta GeForce 9400G moji novou sestavu zkompletovala.
Následovala další instalace Premiéry, tentokrát program zavrněl blahem a nechal se konečně otestovat. S radostí jsem mohl konstatovat podporu všech nových formátů vysokého rozlišení, se kterými pracují i novější modely kamer.

1 comment to Přechod na vysoké rozlišení

  1. pavel
    Červen 15th, 2009 v 6:27 am

    dobrý den

    mám takové dilema. mohu dostat LCD televizor Samsung LN52A850 52-Inch 1080p 120Hz z USA pouze s normou NTSC. vím že pro analogové vysílání je u nás nepoužitelný. to vzhledem k současné digitalizaci je jedno. tv programy příjmám ze satelitu. pro digitální příjem je tv upraven na 60/120 snímků. nemáte informaci o tom zda to bude fungovat na našem systemu 50 snímků. tv má vstup HDMI 1.3

    děkuji za odpověď erhart

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>