Na konci článku je téměř 6 minut dlouhé video!
Dnes konečně nemusíme brzy ráno vstávat – nepotřebujeme stihnout žádné letadlo, žádný autobus ani vlak, je tu prostě pohodové sobotní ráno. Dosavadní itinerář byl dost nabitý, takže svorně vítáme možnost pořádně se dospat a po několika předchozích hektických dnech si zase dopřát plnohodnotnou snídani. Nad šálkem čaje s kokou a s výhledem na ožívající Plaza de Armas už ale začínáme střádat plán, jak dnešní relativně volný den využijeme. Ono těch možností zase tolik není – Cuzco jsme si prošli předevčírem, prolézat muzea se nám moc nechce, takže největším lákadlem zůstává výlet k inckým ruinám do nedalekého Pisacu. Podél cesty se totiž nachází ještě několik dalších památek na předkolumbovskou bájnou říši, takže není co řešit.

Zbývá jenom vymyslet, jak se k těm několika památkám nejlépe dostat. Po včerejším trmácení vlakem se nám moc nechce ztrácet čas ve zdejší hromadné dopravě a jako nejpohodlnější řešení se nám nakonec jeví pronájem taxíku. Rozhodnuto. Ale ještě než vyrazíme, potřebujeme sehnat jízdenky na zítřek do Puna. Naštěstí v přízemí našeho hotelu hned vedle recepce funguje jakási kancelář, která v podstatě slouží jako takový cestovní zprostředkovatel, takže nemusíme chodit zbytečně daleko. V kanceláři mají zrovna otevřeno a tak sehnat lístky do Puna stejně jako kamkoliv jinam není žádný problém. Pohodlný autobus společnosti TourPerú nás každého stojí 14 dolarů, což za šestihodinovou štreku dlouhou 390km není zase tak moc. Na výběr máme ještě autobus společnosti Inca Express, který navíc po cestě staví u několika dalších inckých ruin. Tento autobus ale stojí 25 dolarů a navíc (správně) předpokládáme, že po těch několika dnech budeme mít „šutrů“ tak akorát, takže zůstáváme u původní volby.

Navíc, když se během hovoru zmíníme o našem plánu pro dnešní den, nabízí nám příjemná anglicky hovořící slečna služby svého známého, který je  shodou okolností taxikář. Je údajně spolehlivý, všude nám zastaví a prý nám ho může vřele doporučit. Inu proč ne! Doporučený taxikář bude mít pro naše účely zřejmě stejnou „kvalifikaci“ jako kterýkoliv jeho kolega, který se prohání s autem po městě, ale aspoň nemusíme naslepo stopovat někde na ulici.

Okolo desáté hodiny tak všichni stepujeme na chodníku před hotelem a vyhlížíme toho našeho spolehlivého řidiče. Chvíli to trvá, ale nakonec u nás přece jen zastavuje mladík s obstarožním vozem. Nasedáme a  po umístnění GPS se zapnutým záznamem trasy k přednímu oknu můžeme konečně vyrazit.

Sacsayhuaman

Náš první cíl je zcela jasný. Leží totiž na návrší nad Cuzcem asi jeden kilometr vzdušnou čarou od náměstí Plaza de Armas. Je to samozřejmě Sacsayhuaman (v kečuánštině Saqsaywamán), strategicky umístněná monolitická stavba, o jejímž původním významu se dodnes vedou spory. Původně se předpokládalo, že šlo o pevnost, která zajišťovala ochranu hlavního města incké říše. Struktura celé stavby této teorii celkem odpovídá, protože obvod komplexu tvoří trojitý pás mohutných zdí z obrovských žulových bloků, z nichž některé váží až 128 tun. Poslední výzkumy však naznačují, že celý komplex mohl mít i jiné využití. Například mohlo jít o dobře opevněné centrum náboženských obřadů nebo že se tu dokonce nacházela astronomická observatoř přístupná pouze panovníkovi a některým vysokým kněžím. Navíc v březnu 2008 archeologové na okraji komplexu objevili zbytky staršího kamenného chrámu, který by mohl pocházet z období mezi roky 900 a 1200. Tím byly potvrzené domněnky, že incký komplex stojí na základech staršího obřadního místa, které tu vybudoval kmen Killke, původních obyvatel údolí současného Cuzca. A protože jsou Inkové známí tím, že mnohdy přebírali kulturu svých předchůdců či podrobených kmenů, lze také předpokládat, že i oni lokalitu nad městem používali kromě vojenských účelů také k pořádání různých náboženských obřadů a rituálů.

Stavba monolitického komplexu obřích rozměrů začala někdy během vlády devátého Inky Pachacutiho. Výzkumy prokázaly, že kamenné bloky byly získávány z nedalekého lomu Huacay Pata, ale dodnes zůstává zahalen rouškou tajemství způsob, jakým indiáni, kteří neznali železné nástroje ani kolo, dopravovali tyto těžké a objemné kvádry na místo určení. Každopádně tu vniklo pozoruhodné dílo, které přesně zapadalo do stavebních plánů rychle se rozrůstajícího Cuzca. Hlavní město bylo totiž vystavěno ve tvaru pumy a právě Sacsayhuaman měl představovat její hlavu. Na náhodou jsou proto zdejší hradby postavené s 22 výčnělky, které měly symbolizovat zuby tohoto posvátného zvířete. Na druhou stranu tato členitost měla i skvělý strategický význam. Při útoku byl totiž agresor pokaždé k některé části opevnění postaven bokem a byl tudíž snáze zranitelný.

V roce 1536 si tak domorodci vedení odbojným Inkou Mancem Yupanquim nemohli při svém obléhání Cuzca vybrat lepší základnu, než strategicky položené opevněné místo nad městem. Španělé, kteří hlavní město říše obsadili před více než dvěma lety,  rozlehlý komplex příliš důkladně nestřežili a tak se jej podařilo početné Inkově armádě poměrně brzy obsadit. Po několik následujících měsíců odsud domorodci podnikali výpady do obsazeného Cuzca a téměř se jim podařilo cizince vyhnat. Španělé se však pustili do posledního zoufalého útoku a na konci roku 1536 došlo k bitvě o Sacsayhuaman, ve které bylo nakonec Inkovo vojsko poraženo. Bitva znamenala rozhodující obrat v ozbrojeném konfliktu mezi Evropany a bouřícím se domorodým obyvatelstvem. Přestože vojsko Manca Yupanquiho ještě dokázalo odrazit následný španělský atak v nedalekém Ollantaytambu, od bitvy o Sacsayhuaman se karta začala obracet jednoznačně ve prospěch Evropanů a rebelující Inka se musel nakonec stáhnout daleko do těžko přístupného andského vyhnanství.

Kamenný komplex byl následujících letech postupně rozebírán, neboť Španělé používali kamenné kvádry pro stavbu svých nových domů a kostelů. Do dnešní doby se tak z celé stavby dochovala zhruba pětina. Při pohledu na rozlehlý areál si člověk jen stěží dokáže představit, jak velkolepé dílo tu před necelými pěti sty lety muselo stát. Naštěstí i dnes ještě můžeme obdivovat neuvěřitelně masivní zdi, které jsou tolik typické pro inckou architekturu. Před těmi mohutnými nepravidelnými leč precizně pospojovanými kvádry si člověk připadá opravdu maličký. Jeden z kamenných bloků je dokonce vysoký osm metrů a jeho váha se blíží k neuvěřitelným 360 tunám. Ve srovnání s tímto monolitem pak například vstupní brány se tři metry dlouhými překlady vypadají, jako by byly postavené z nějaké stavebnice.

Megalomanská stavba je jistě zajímavou exkurzí do doby největšího rozkvětu starého Cuzca, ale návštěvníkům, kteří se vyškrábou až na samotný vrchol celého komplexu nabízí ještě jeden exkluzivní bonus navíc. A tím je úžasný výhled dolů do údolí. Město Cuzco, ve kterém dnes žije přes 358 tisíc obyvatel, sice už svým tvarem ani zdaleka nepřipomíná pumu, ale výhled na tisíce domů s červenými střechami, mezi kterými tu a tam vykukují pouze věžičky kostelů, je prostě fascinující a neopakovatelný. Člověk má před sebou celé město jako na dlani. Přehledně a z jiné perspektivy si může prohlédnout celé náměstí Plaza de Armas, jehož široké prostranství je z této výšky naprosto nepřehlédnutelné. Napravo od něj se zvedá věžička kostela La Merced a ještě víc vpravo se rozkládá Plaza San Francisco se stejnojmenným kostelem. Na druhé straně je krásně patrné prostranství před klášterem Santo Domino se zbytky legendární Qorikanchy stejně jako okolo pobíhající bulvár Avenida del Sol. Právě odsud, z nadmořské výšky 3620m je patrné, jak už je to rozlehlé andské údolí pro rozrůstající se město stísněné, neboť hustá zástavba postupně pokrývá i svahy okolních kopců. Je to opravdu úžasný výhled!

Další ruiny na cestě do Pisacu

Člověku se odsud ani nechce, ale před námi je dnes ještě několik dalších památek, a tak musíme pokračovat v cestě. Ovšem ne příliš daleko, protože jenom něco málo přes jeden kilometr odsud se rozkládají další incké ruiny. Quenco však není zdaleka tak rozsáhlé a impozantní místo jako sousední Sacsayhuaman. Vlastně se jedná o členitou skálu, která je obklopena zvláštní půlkruhovou nízkou zdí s mnoha vnitřními výčnělky. Při bližším ohledání je však patrné, že na první pohled nezajímavá skála je na některých místech pečlivě opracovaná. Najdeme tu vytesané schody, různé obrazce a dokonce i nevelkou jeskyni s jakýmsi kamenným oltářem. Skutečný účel tohoto nevelkého místa nebyl dosud zcela jednoznačně objasněn, nicméně archeologové se nejvíce přiklánějí k názoru, že se jednalo o obětní místo. Této teorii odpovídají i zajímavé kanálky, objevené na vrcholu skály. Tyto klikaté žlaby mohly sloužit jako odtokové kanály pro zvířecí krev a vlastně daly i celé lokalitě její jméno – Quenco totiž znamená něco jako „Cik-cak“ nebo přeneseně „klikatá čára“.

Nějaké delší zdržování na této podivné lokalitě nemá smysl, a tak pokračujeme v cestě. Asi 4 kilometry od Quenca se nacházejí další dvě incké památky. Tou první je nevelká pevnost Pukapukara, která leží hned vedle hlavní silnice do Pisacu. Její jméno je odvozené od zvláštní barvy kamenů, které byly k její výstavbě použité, a znamená „Červená pevnost“. Nic extrémně zvláštního tady ale k vidění není. Pouze nevysoké obvodové zdi, precizně poskládané z nevelkých opracovaných kamenných kvádrů, a základy několika budov. Za zmínku stojí určitě i další nádherné výhledy do údolí ohraničeného krásnou scenérií andských kopců, ale pro nás geodety byl nakonec největší zajímavostí nález geodetického bodu (punto geodesico), jehož stabilizaci představuje kovová značka zasazená do betonového podloží.

Posádka v pevnosti Pukapukara s největší pravděpodobností střežila přístupovou cestu do Cuzca, možná se zde vybíralo i nějaké mýto a osazenstvo pevnosti mělo pod kontrolou i nedaleké královské lázně Tambomachay, které leží na opačné straně silnice asi 800 metrů od pevnosti. Pod označení „El baňo del Inca“ si však nesmíme představovat lázně jako takové, spíše se jedná o zajímavě upravený pramen, který prýští ze skály skrze kamenné žlaby a vyvěrá v jednoduché kamenné fontánce. Patrové základy členitých zdí naznačují, že okolo posvátného pramene stál zřejmě nějaký nevelký chrám, v němž se mohl panovník oddávat spíše uctívání vodního kultu než nějaké koupeli.

Nejpřehledněji si lze celé místo prohlédnout z protilehlého svahu, ve které najdeme jednak základy dalších zdí a také zajímavou vyhlídkovou plošinu. Odsud máme pěkný výhled na celou nevelkou lokalitu i na nedalekou pevnost Pukapukara, jejíž panorama na pozadí andských kopců je odsud ještě mnohem působivější než výhled od hlavní silnice. Zároveň se tu také ocitáme ve vůbec nejvyšším místě našeho dnešního výletu. Tambomachay (respektive zmíněná vyhlídková plošina) totiž leží v nadmořské výšce 3823m. Na cestě do Pisacu nás teď čeká docela rázný sešup dolů, protože městečko na břehu řeky Urubamby leží v nadmořské výšce „pouhých“ 2976m. Ovšem ve srovnání s tím, co nás za několik dní čeká v Bolívii, je to jenom nepatrný sjezd do údolí.

Konečně se také projedeme naším taxíkem, protože zatím jsme spíš jenom popojížděli. Řidič (nějak si nevybavuji jeho jméno a vlastně si nejsem ani jistý, jestli nám ho vůbec říkal) se snaží navodit peruánskou atmosféru a dává k lepšímu kazetu s domorodými skladbami ala „magická flétna“. Svižně ukrajujeme první kilometry a po několika minutách se po naší levé straně otevírá úžasný výhled. Konečně se pod námi objevuje El valle sagrado - Posvátné údolí. Řidič s úsměvem sleduje naše nadšené reakce a ochotně nám zastavuje na docela šikovném místě. Údolí okolo řeky Urubamby tu máme jako na dlani. Je to úžasná scenérie. Zhruba půl kilometru široké údolí obklopují oblé andské vrcholky, jejichž vrcholky mnohdy dosahují výšek okolo 4000m. Nenápadná Urubamba se vine podél vzdálenějšího severního úpatí a na jejím levém břehu můžeme vidět několik desítek políček, které lze od sebe rozlišit podle různých odstínů hnědé barvy.

Pisac

Do Pisacu už to není daleko, vlastně zbývá projet tři velké táhlé serpentiny a než se nadějeme, tak už po mostě přejíždíme na druhý břeh Urubamby a jsme ve městě. Řidič se nás ptá, jestli se tu chceme zastavit, ale my už se těšíme na rozlehlé incké ruiny a tak raději pokračujeme v cestě. Za mostem proto odbočujeme doprava a poměrně kvalitní asfaltka nás po necelém kilometru přivádí na okraj dalšího rozlehlého údolí, které se odsud táhne zhruba dva kilometry na sever kolmo k řece Urubambě a potom se stáčí na západ, aby po dalších necelých pěti kilometrech definitivně zaniklo mezi andskými vrcholky. Pro nás je důležitá hlavně ta dvoukilometrová část táhnoucí se severním směrem. Na západní, z našeho pohledu tedy levé, straně se hned za městem objevují obrovské táhlé terasy. Jsme téměř u cíle. Zbývá už jenom vystoupat po dalších serpentinách o nějakých 400m výš a konečně přijíždíme k malé mýtnici, kde se platí vstupné. My jsme si ráno u vchodu do komplexu Sacsayhuaman zakoupili hromadnou vstupenku za 70 Solů, která nám umožnila vstup do všech památek na cestě z Cuzca do Pisacu, ale na samotný Pisac se už tato vstupenka nevztahuje. Proto si musíme koupit ještě jednu extra vstupenku, která stojí 40 Solů. Byla tu ještě možnost zakoupit ráno kompletní pas umožňující vstup do všech inckých památek v okolí Cuzca a v Posvátném údolí, ale ten stojí 130 Solů a stejně bychom ho nestihli celý využít. Takto jsme ušetřili 20 Solů, což je sice v přepočtu směšných 57 korun, ale na druhou stranu platíme pouze za ty památky, které opravdu navštívíme.

Pohyblivé panorama teras v Pisacu je zde (je třeba mít nainstalovaný Quick Time)

Ruiny Pisacu jsou pozůstatkem inckého města, které z jihovýchodní strany střežilo vstup do Posvátného údolí. Stejně jako u ostatních inckých památek, ani v případě Pisacu není zcela zřejmé, kdy bylo toto sídlo vybudováno. Vzhledem k tomu, že zde dosud nebyly nalezeny stopy po nějakém předinckém osídlení, lze předpokládat, že stavba začala někdy během vlády devátého Inky Pachacutiho. Archeologové zastávají názor, že k tomu došlo až po roce 1440, kdy byla tato oblast dobyta z rukou kmene Cuyos. V období největšího rozkvětu se jednalo o rozsáhlý komplex, který byl rozdělen do čtyř částí - Pisaqa, Intihuatana, Q’allaqasa a Kinchiracay. Celý areál dodnes obklopují rozlehlé terasy, které sloužily především k pěstování zemědělských plodin určených pro vyšší šlechtu. Na tyto terasy byla totiž ručně dopravována ornice z nižších nadmořských výšek, takže zdejší produkty dosahovaly mnohem vyšší kvality, než je v takto vysoko položeném prostředí obvyklé.

Celý komplex zde stál až do příchodu Španělů, kteří jej někdy v první  polovině 30.let 16.století poničili. Zhruba o čtyřicet let později založil vicekrál Francisco de Toledo na břehu Urubamby současné město Pisac a incké ruiny zůstaly stranou zájmu Evropanů. My do areálu vstupujeme ze severní strany, tudíž první částí, kterou si prohlédneme bude citadela Kinchiracay.

Za mohutným zděným valem se nachází zbytky několika desítek budov, které byly vystavěny z nevelkých neopracovaných kamenných kvádrů. Stavební materiál byl spojován pomocí jednoduché hliněné malty, tudíž zde většinou nelze pozorovat to typické precizní skládání jednotlivých kvádrů na sebe. Od citadely se otevírají první nádherné výhledy na mohutná terasová pole, na hluboké úrodné údolí končící až u řeky Urubamby a také na skalní hřeben, který toto údolí ohraničuje ze západní strany. Na tomto hřebenu jsou patrné zbytky dalších budov v části zvané Pisaqa. Kromě lázní se tam nacházejí také staré incké hroby. Všechny byly ovšem vydrancovány po příchodu Španělů vydrancovány vykradači (huaqueros), takže zde zbyly jenom nepřístupné zvětralé díry ve skále.

Jednotlivé části ruin, které jsou rozprostřené v příkrém svahu nad terasami, spojuje úzký prašný chodník. Poté, co za lázněmi projedeme typickou inckou kamennou branou vystavěnou z mohutných kvádrů, musíme překonat nepříjemně strmé schodiště, za ním musíme prolézt úzkým tunelem Q’allaqasa a cesta nás přivádí na zajímavý skalní výběžek, na kterém podle dochovaných zbytků zdí mohla stávat nějaká strážní věž. Že jsou odsud fantastické výhledy na celé údolí pod ruinami i na většinu teras by asi bylo nošením dříví do lesa, naše paměťové karty by mohly vyprávět.

Prašný chodník pokračuje dál na jih a přivádí nás až na trojúhelníkový skalní výběžek, na kterém leží zbylé dvě části inckého komplexu. Ta výše položená na samotném skalním hřbetu se jmenuje Intihuatana a najdeme v ní nejlépe zachovalé incké zdi, které jsou velmi podobné těm z chrámu Qorikancha v Cuzcu. Opět tu můžeme vidět precizně opracované kamenné kvádry, které jsou s milimetrovou přesností navršené na sebe. Těch několik budov tvořilo posvátné centrum celého areálu, v jehož středu nechybí ani tradiční chrám Slunce s vnější zdí půlkruhového půdorysu. Z Intihuatany se naskýtá asi nejhezčí výhled na moderní Pisac, protože nedaleko za posvátným okrskem skalní výběžek končí a prudký svah odsud padá přímo do řeky Urubamby.

Ve východním svahu pod posvátným centrem se ještě rozkládá rozlehlá citadela Q’allaqasa, jejíž osádka měla skvělý přehled o dění jak v Posvátném tak i v kolmo navazujícím údolí pod dnešními ruinami. Z citadely se dochovaly pouze základy budov, jejichž konstrukce nebyla ani zdaleka tak precizní, jako v případě budov okolo chrámu Slunce. My už si tuto citadelu prohlížíme pouze z chodníku, který se pod posvátným okrskem stáčí zpět na sever, aby nás zavedl pod první citadelu Kinchiracay na malé parkoviště. Tam už nás čeká náš řidič z taxíkem. Ještě zbývá překonat poslední dost nepříjemné schodiště a potom už můžeme zase nasednout do auta a zamířit zpátky do Cuzca.

Další pohyblivé panorama teras v Pisacu je zde (opět je třeba Quick Time)

Na cestě opět zdoláváme táhlé serpentiny a během následujících několika desítek minut nás čeká znovu stoupání do kulminačního bodu ve výšce 3800m. Pisac necháváme za sebou s dobrým pocitem, že ten dnešní výlet stál rozhodně za to! Kdybych měl navštívené incké památky krátce zhodnotit, tak musím říci, že mě právě Pisac zaujal asi nejvíce. Celý rozlehlý areál se nachází ve velmi atraktivním prostředí a když k tomu připočtu ty úžasně zachovalé chrámové budovy, neuvěřitelně rozsáhlá terasová pole i dojemně zchátralé citadely, nemůžu se ubránit dojmu, že Pisac může směle konkurovat i bájnému věhlasnějšímu Machu Picchu. Za návštěvu rozhodně stál i komplex Sacsayhuaman, jednak kvůli svým neuvěřitelným rozměrům, své historii i svému místu v dějinách Cuzca. Ostatní dvě incké památky asi nestojí za samostatnou cestu, ale profitují z toho, že se nacházejí podél frekventované silnice do Pisacu. No a když už člověk jede okolo, tak se ta krátká zastávka určitě vyplatí.

Zpátky v Cuzcu

V podvečer přijíždíme do Cuzca. Cestou jsme v rádiu poslouchali sportovní přenos a konečně jsme tak mohli zažít tu neuvěřitelnou atmosféru, kterou dokáže vyprodukovat snad jen jihoamerický komentátor. A to se kupodivu nejednalo o fotbal, nýbrž o odbíjenou! A aby toho nebylo málo, stály proti sobě „pouze“ ženské týmy Paraguaye a Bolívie. Ovšem peruánský komentátor u toho zápasu řval, jako by Peru hrálo finále mistrovství světa. Zaujalo mě, že ten člověk vzrušeně prožíval i chvíle před pouhým uvedením míče do hry. Jeho „Marta se concentráádáááá“ mi znělo ještě dlouho v uších.

Poslední památkou, kterou chceme v Cuzcu navštívit, je katedrála na náměstí Plaza de Armas. Loučíme se tedy s poměrně ochotným taxikářem, který si za celý dnešní výlet řekl 126 Solů (cca 360kč, tedy nějakých 120kč na osobu), a jdeme nahlédnout do útrob stavby, která patří k nejdůležitějším dominantám náměstí Plaza de Armas i celého města. Vstupné činí 25 Solů, ale uvnitř se bohužel nesmí fotit. To je docela škoda, protože interiér katedrály je vskutku zaznamenání hodný!

Stavba katedrály byla zahájena již v roce 1559. Španělé pro ni zvolili opravdu kontroverzní místo nad zbytky paláce osmého Inky Viracochy. Aby toho nebylo málo, pro samotnou konstrukci byly použity kamenné kvádry z pevnosti Sacsayhuaman. Větší pošlapání inckých tradic už přinesla snad pouze výstavba kláštera Santo Domingo na ruinách posvátného chrámu Slunce. Návrhy na stavbu katedrály vypracoval španělský architekt Juan Miguel de Veramendi. Trojlodní stavba, kterou podpírá celkem 14 sloupů, byla vystavěna v goticko renesančním stylu, ale protože na její výstavbě pracovalo převážně domorodé obyvatelstvo, objevují se na mnohých místech také symboly typické pro incké náboženství. Protože byly rozměry katedrály naplánovány opravdu velkolepě, byla stavba propojena s nejstarším kostelem v Cuzcu, del Triunfo z roku 1536, který ke stavbě přiléhal z levé strany. Stavba velkolepé katedrály nakonec trvala dlouhých 95 let a celé dílo bylo dokončeno až v roce 1654. K rozšíření katedrály došlo ještě v roce 1733, kdy byl na pravé straně dostavěn kostel Jesús María. Celý komplex tak dnes zabírá plochu solidních 4000m².

Uvnitř katedrály jsou k vidění celkem dva oltáře – původní olšový a novější postříbřený, vyřezaný z cedrového dřeva. Naproti oběma stojí velkolepý chór ze 17.století. Asi nezajímavější částí katedrály je sakristie, ve které se nachází velká sbírka alegorických obrazů Marcose Zapaty z 18. století. Nechybějí tu ani portréty zdejších biskupů včetně toho prvního, Vincente de Valverdeho (legendárního mnicha, který před popravou pokřtil Inku Atahualpu), a také velký tmavý obraz Ukřižování, o jehož autorství se dodnes vedou spory.

Zajímavá prohlídka katedrály se nakonec protahuje skoro na hodinu. Venku se začíná stmívat a nás čeká poslední večer v Cuzcu. Je tedy nejvyšší čas nakoupit nějaké pohledy a vyrazit na večeři. Tentokrát se hledáním restaurace zbytečně nezdržujeme a pouličními nadháněči se necháváme „nalákat“ do podniku, který je součástí našeho hotelu, a ve kterém jsme ráno snídali. Večeře s výhledem na osvětlené Plaza de Armas má určitě něco do sebe. No, a lama s andskou omáčkou (32 Sol.) s výtečným pivem Cusqueňa (8 Sol.) též. Na závěr ještě musím navštívit internetovou kavárnu. Poslední dva dny jsem málem zavařil foťák  a tak je třeba obsah paměťové karty zase přesypat na externí disk.

 Tady je video z našeho výletu po inckých památkách v okolí Cuzca (5:46)

Zde je výškový profil výletu:

Fotogalerie inckých pomátek v okolí Cuzca - http://jizni-amerika.pavelj.cz/fotogalerie-cuzco.htm
Panoramatické fotografie - http://jizni-amerika.pavelj.cz/panorama-cuzco.htm

Cestování je jako droga, která člověka nabíjí pozitivní energií. Svět se před námi otevírá a člověk se najednou dostává na místa, o kterých by si nikdy nepomyslel, že skutečně někdy spatří na vlastní oči. A chce jít dál. Hned má před sebou další cíle a mety, kterých chce dosáhnout. Další místa, která chce spatřit na vlastní oči, nasát atmosféru a vychutnat ten úžasný pocit při dosažení vytčeného cíle. Přestože se tento zpočátku může jevit daleký a nedostupný. Ten můj vysněný cestovatelský cíl leží kdesi v jihovýchodní části Peru, ztracený mezi tamními oblými vrcholky And. Ležící na vzdáleném kontinentu, také se dlouho zdál být nedostupný. A najednou je tak blízko. Je 5.září 2008 a dnešek je jedním z mých nejdůležitějších cestovatelských dnů, protože se konečně splní můj letitý sen. Čeká mě cesta k legendárnímu ztracenému městu Inků, Machu Picchu!

Vstávat musíme proklatě brzy, protože vlak do Aquas Calientes odjíždí z nádraží San Pedro už v 6,50. Jedná se o tzv. Backpacker train, který je levnějším ze dvou vlaků jezdících k Machu Picchu přímo z Cuzca. Krátce po šesté hodině ještě ze stejného nádraží odjíždí Vistadome train, který je ale o plných 46 dolarů dražší. Rozdíl mezi oběma vlaky je ten, že v ceně toho dražšího je navíc ještě nějaká ta zábava a občerstvení. No, opravdu nevím, co by mi museli za osm stovek ve vlaku naservírovat, aby se ta vyšší cena včetně mnohem dřívějšího vstávání vyplatila.

(Pozn. - v roce 2010 už jezdí na trase Cuzco-Aquas Calientes celkem tři vlaky – Vistadome v 6:53, Backpacker v 7:42 a nově také luxusní Hiram Bingham v 9:05. zajímavé je, že doba odjezdu se o hodinu posunula, ale čas příjezdu do Aquas Calientes zůstává pořád stejný.)

Celí natěšení tedy jdeme ulicí Santa Clara k nádraží San Pedro. Dnes to vypadá na krásné počasí, obloha je azurová a ranní Slunce pěkně ozařuje oba kostely, které stojí podél naší cesty na nádraží. Fotografické hody tak začínají o něco dříve, než jsme plánovali.

Cesta vlakem

U vchodu na nádraží se už zformovala docela dlouhá fronta. Každý z cestujících se tu musí podrobit důkladné kontrole jízdenek a dokladů, pak teprve je vpuštěn na samotné nástupiště. Tam už čeká žlutomodrý vlak společnosti Perurail, jehož jednotlivé vagony jsou označené velkými písmeny. Každá jízdenka je vlastně zároveň místenkou, neboť každý cestovatel si kupuje přímo konkrétní sedadlo ve vlaku. Žádná cesta „na stojáka“ tady nepřipadá v úvahu. My máme lístky do vagonu „D“, což je čtvrtý vůz za lokomotivou a třetí odzadu. Při nástupu nás ještě naposled kontrolují stevardi a v sedm hodin se naše souprava dává konečně do pohybu.

Čeká nás 108km dlouhá jízda do vesničky Aquas Calientes, která je výchozím bodem k návštěvě nedalekých ruin bájného města Inků. Cíl naší cesty leží podstatně níž než Cuzco v nadmořské výšce cca 2070m, takže cesta vlakem povede téměř neustále z kopce dolů. Výjimkou je pouze prvních 10 kilometrů. Cuzco totiž leží v údolí, které na západní straně města končí a tudíž směrem k Machu Picchu musí vlak nejdříve překonat asi 300m vysoký horský hřeben.

Při stavbě silnice by se v takovém svahu vytvořilo několik serpentin, ale v případě železnice bylo třeba vymyslet jiný způsob, jak dostat vlak během tak krátkého úseku o tolik metrů výš. Peruánci to nakonec vykoumali docela geniálně. Vlastně vytvořili jakési železniční serpentiny. Řešení spočívá v tom, že koleje tvoří celkem ve čtyřech místech uzel ve tvaru písmene Y. Když vlak do tohoto „ypsilonu“ dorazí, najede na slepou kolej a zastaví. Pomocník strojvedoucího vyskočí ven, přehodí vyhybku a vlak může nacouvat do protisměru na další kolej, která pokračuje ve stoupání. Zhruba o kilometr dál vlak ve svahu nacouvá na další slepou kolej, pomocník opět přehodí výhybku a vlak pokračuje zase vpřed po další protisměrné koleji ve stoupání. Celý proces se nad Cuzcem ještě jednou zopakuje, přičemž druhé couvání je ještě o něco delší než to první. Za poslední výhybkou se vlak definitivně rozjede vpřed a zbytek stoupání již absolvuje pomocí třech klasických pozvolných serpentin, jejichž zatáčky už však mají dostatečný poloměr na to, aby tam byl vlak schopen zatočit. Stoupání systémem padajícího (nebo v tomto případě spíš stoupajícího) listu je zcela jedinečné a je určitě jedním z nezapomenutelných zážitků na cestě k Machu Picchu. Navíc se tento způsob překonání převýšení ještě jednou opakuje před vesničkou Rapchi, kde ale vlak projíždí pouze dvěma uzly ve tvaru písmene Y, tudíž couvá pouze jednou.

Po šedesáti kilometrech jízdy vlak konečně přijíždí do údolí řeky Urubamby, která bude našim souputníkem až do cíle. O dalších deset kilometrů dál zastavujeme v Ollantaytambu, kde mohou přistoupit poslední cestující. Ono vlastně vyrazit k Machu Picchu právě z Ollantaytamba je úplně nejekonomičtější, protože zpáteční jízdenka na Backpacker train se dá pořídit už od 62 dolarů. Navíc odsud jezdí k Machu Picchu i mnohem více spojů  - například právě Backpacker train odjíždí z Ollantaytamba celkem pětkrát, Vistadome train dvakrát. Ale zase je to časově náročnější, protože se sem musí dojet z Cuzca autobusem (ranní nebo večerní spoje stojí od jednoho do čtyř dolarů). Na druhou stranu, pokud má člověk dostatek času, může v Ollantaytambu navštívit inckou pevnost, v jejímž okolí v lednu 1537 vojska Inky Manco Yupanquiho slavně porazila španělskou jízdu pod vedením Hernanda Pizarra.

Aquas Calientes

Náš cíl ale leží ještě o dobrých 40km dál a tak pokračujeme v cestě. V údolí Urubamby musíme ještě klesnout o plných 700m, takže to bude i nadále docela sešup. Za okny se v dálce objevují sněhem pokryté vysoké andské vrcholky a podél trati se stále klikatí říční koryto, jehož rozbouřené vody jsou čím dál divočejší. Krátce před jedenáctou hodinou konečně přijíždíme na nádraží ve vesničce Aquas Calientes. Nejvyšší čas, protože po té čtyřhodinové jízdě vlakem jsem už pěkně rozlámaný. Sedadla moc pohodlná nejsou a ani s místem na nohy to není o moc lepší. A to nejsem žádný dlouhán!

Z nádraží je to vesnice co by kamenem dohodil, ale ne náhodou těch pár desítek metrů vede skrz velké tržiště. Co kdyby turisté ještě před návštěvou Machu Picchu  zatoužili utratit nějaký ten Sol? To ovšem není náš případ, protože my se snažíme co nejrychleji najít kancelář iPeru, ve které se prodávají vstupenky do ruin. Bohužel se podle zevrubného plánku v Lonely planet orientuje v úzkých uličkách dost obtížně, takže nám hledání pokladny trvá trochu déle. Ale podařilo se. Vstupenka do Machu Picchu stojí 122 Solů a kupodivu se musí platit kompletně pouze v peruánské měně.

Po krátkém občerstvení už nám nic nebrání vyrazit ke slavným inckým ruinám. Ty se nacházejí asi dva a půl kilometru západně od Aquas Calientes na vysokém skalním ostrohu v úzkém sedle mezi vrcholky dvou hor -  Wayna Picchu (Mladý štít) a Machu Picchu (Starý štít). Oproti Aquas Calientes leží zhruba o 500 výškových metrů výš. Nahoru vede nezpevněná cesta, po které se můžeme nechat vyvézt autobusem nebo můžeme po stopách dávných objevitelů vyrazit pěšky. Protože nemáme tolik času, volíme první (pohodlnější) variantu a dole na nábřeží Urubamby kupujeme zpáteční jízdenku za 14 dolarů. Autobusů mezi vesnicí a Machu Picchu pendluje hned několik, takže u silnice čekáme jen několik málo minut. Po nástupu to ještě chvíli trvá, než se autobus jakž takž zaplní a potom už můžeme vyrazit.

Nejdříve jedeme po pravém břehu Urubamby, ale zhruba po patnácti stech metrech přejíždíme po mostě na levý břeh, kde začínají serpentiny. Polňačka je zařízlá v džungli, takže ani ve výše položených partiích nejsou za okny žádné extra výhledy a okolní andské vrcholky za mocnou hradbou z keřů spíš jen tušíme. Po třinácti prudkých 180° zatáčkách náš autobus zastavuje na malém parkovišti v nadmořské výšce 2450m. Tady se nachází vchod do celé archeologické lokality. K samotnému městu odsud vede kamenný chodník, který se brzy noří do husté džungle, kde v několika menších serpentinách stoupá ještě o několik desítek metrů výš.

Machu Picchu

Konečně jsme u cíle, přicházíme na nevelkou zelenou terasu, kde se před námi otevírá fantastický výhled na celé Machu Pichu. Je to ten nejtypičtější pohled, který je známý ze všech možných pohledů, knížek a plakátů – máme tu před sebou terasovitě uspořádané kamenné pueblo, nad kterým se hrdě tyčí skalnatý jehlan Wayna Picchu. To vše se nachází na skalním ostrohu, který ze třech stran obklopuje hluboké údolí řeky Urubamby. Za tímto údolím se opět zvedají další andské vrcholky, které jsou v těchto nadmořských výškách kompletně porostlé vegetací. Je to opravdu neopakovatelný pohled!

Rozhled z první terasy v pohyblivém panoramatu je zde (je třeba mít nainstalovaný Quick Time)

Machu Pichu je místo obestřené tajemstvím. Dodnes nikdo neví, kdy toto tajemné místo vzniklo, jak se vlastně původně jmenovalo nebo jaký byl jeho pravý účel. Inkové totiž neznali písmo, a tak jsme odkázaní pouze na rozličné teorie, které se opírají o dosavadní archeologické výzkumy. Dnes se všeobecně předpokládá, že Machu Picchu bylo postaveno někdy v polovině 15.století za vlády Inky Pachacutiho. Otázkou zůstává, proč byl tak majestátní komplex vybudován právě zde, na nepřístupném místě s poměrně horkým klimatem a s dost vysokou vlhkostí. Podle jedné z teorií mohlo jít o obrannou pevnost s výhodnou strategickou polohou. Nedobytné město by v tomto případě mohlo chránit přístup do Cuzca před válečnickými kmeny, které obývaly okrajové části Amazonského pralesa. Podle další teorie mohlo být Machu Picchu obrovským klášterem, ve kterém žily „sluneční panny“, což byly incké ženy školené pro službu samotnému Inkovi. Tuto teorii původně podporovaly první archeologické nálezy z let 1912-1915, opírající se o kosterní pozůstatky objevené v celé lokalitě. Předpoklad, že komplex obývaly převážně ženy, byl ale moderními výzkumy vyvrácen a po vyhodnocení dalších nalezených kosterních pozůstatků bylo konstatováno, že zastoupení ostatků mužů a žen je v podstatě stejné.

Nejnovější výzkumy přišly s hypotézou, která má v současné době asi nejvíc zastánců. Podle ní sloužilo Machu Picchu jako velká svatyně, kde se konaly bohoslužby spojené s pozorováním hvězd a nejrůznějších astronomických úkazů. Tuto teorii podporují nejen sakrální předměty, které tu byly nalezeny, ale také zdejší stavby – chrám boha Slunce, chrám Tří oken nebo kamenná observatoř.

Ať už sloužilo k jakémukoliv účelu, je Machu Picchu výjimečné především tím, jak přirozeně bylo toto lidské sídlo včleněno do složitého a nepřístupného terénu. Osou kamenného města, které je postaveno na hřebenu mezi oběma andskými Štíty, je víceúrovňové náměstí.Okolo tohoto podlouhlého prostranství stojí přibližně 200 kamenných budov, rozložených po prostorných terasách. Tyto budovy tvořily - stejně jako v ostatních městech - čtvrti, které byly vzájemně propojené kamennými schodišti. Pod těmito obytnými čtvrtěmi i na protilehlém svahu Starého štítu najdeme  mnoho nezastavěných teras, které sloužily jako zemědělské pozemky. Je téměř jisté, že na těchto terasách stávaly jednoduché přístřešky zemědělců, které však nebyly vybudovány z odolných materiálů. Systém teras měl promyšlený systém zavlažování, díky kterému tam bylo možné pěstovat kukuřici, brambory a další plodiny. Město tak bylo i v tomto zapomenutém koutě And zcela soběstačné.

Nanejvýš překvapujícím zjištěním byl proto fakt, že obyvatelé město opustili náhle ze dne na den. Dnes stále nevíme, co bylo tím hlavním důvodem odchodu, ale můžeme se domnívat, že většina obyvatel mohla podlehnout nákazám zavlečeným na kontinent Evropany, případně že došlo k nějakému znesvěcení některého z posvátných míst nebo relikvií. Nevíme ani, kdy přesně bylo město opuštěno. Můžeme se pouze domnívat, že to bylo ještě před tím, než Pizarrovi muži obsadili Cuzco (1533). Každopádně ve španělských kronikách neexistuje žádný záznam, že by dobyvatelé město někdy navštívili, což podporuje teorii, že při jejich příchodu do této oblasti musel být již celý komplex opuštěn. Svým způsobem to bylo vlastně štěstí, protože Španělé všechna incká města ničili a drancovali. Díky tomu, že Machu Picchu zůstalo stranou jejich pozornosti, dochovalo se až do dnešní doby nedotčené téměř v původním stavu.

Během následujících staletí komplex chrámů, paláců, domů a zahrad zarostl bujnou vegetací, která vlastně město svým způsobem zakonzervovala a ukryla před zraky případných narušitelů. O jeho existenci vědělo jenom pár místních obyvatel a s největší pravděpodobností také někteří misionáři. V roce 1911 přicestoval do Peru nadšený badatel a cestovatel Hiram Bingham, aby tu hledal bájné incké město Vilcabamba, do kterého se v roce 1537 uchýlil Inka Manco Yupanqui po svém neúspěšném povstání proti španělským kolonizátorům.

Bingham hledal jakékoliv informace, které by ho zavedly k vytouženému cíli, a tak se zájmem vyslechl vyprávění místních obyvatel o kamenných stavbách na návrší zvaném Machu Picchu nad řekou Urubambou. Bingham se rozhodl informace domorodců ověřit a 24. července 1911 se vydal na průzkum nepřístupného terénu v prudkém svahu nad hlubokým údolím. Doprovázel ho pouze indiánský chlapec Pablito Alvarez, který mu po dvouhodinovém výstupu ukázal zarostlé ruiny. Vilcabamba to sice nebyla, ale z džungle vykukující kamenné zdi věstily, že se zde nachází výjimečná archeologická lokalita.

Zpráva o objevu „ztraceného města Inků“, jak ruiny Bingham trefně nazval, vyvolala ve Státech nebývalou vlnu zájmu. Díky tomu se podařilo zorganizovat další dvě expedice, během kterých došlo v letech 1912 a 1915 jednak k vyčištění celé lokality od husté tropické vegetace a také k prvnímu mapování. Během archeologických průzkumů sice nebylo nalezeno žádné zlato ani jiné incké poklady, jak členové expedice marně doufali, ale postupně bylo odhaleno jedno z nejpůsobivějších sídel na světě, které bylo v roce 1983 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO a v roce 2007 také mezi nových sedm divů světa.

Asi nejhezčí výhledy se na Machu Picchu otevírají z teras situovaných na svahu stejnojmenné hory – to je to jižněji situované návrší, které s protilehlým Wayna Picchu vytváří úzké sedlo, které je poseto těmi typickými kamennými baráčky. Odsud se otevírají opravdu nezapomenutelné výhledy, ale já bych si chtěl pueblo vyfotit z ještě trochu většího nadhledu.

Proto se nad terasami napojuji na legendární „Inca trail“ – inckou stezku, a vydávám se směrem ke Sluneční bráně Intipunku. Bohužel nemám času nazbyt, navíc v té pro mě stále ještě nezvyklé nadmořské výšce jde stoupání přece jen trochu víc ztěžka a k tomu všemu se přidává i čím dál úmornější vedro. Ne že bych se chtěl nějak vymlouvat, ale ani ne v půlce nakonec výšlap vzdávám. Nicméně úplně zbytečná ta snaha přece jen nebyla. V nadmořské výšce 2609m jsem totiž dosáhnul kamenného schodiště, z jehož horní hrany se naskýtá krásný přehledný pohled na celou lokalitu jakby z ptačí perspektivy.

Prohlídka města

Vracím se zpátky na jihozápadní terasy, abych se ještě hodnou chvíli kochal splněným cestovatelským snem a samozřejmě, abych trochu zaplnil paměťovou kartu ve svém fotoaparátu. Den ale pokročil a je třeba vyrazit na obhlídku města samotného. Nejsnáze se tam lze dostat okolo Chatrče strážce pohřebního kamene, která byla jako jedna z mála staveb zrekonstruována včetně doškové střechy. Prostranství před chatou, kde se nachází tzv. mumifikační kámen, nabízí další klasické výhledy na kamenné město a především k němu odsud vede kamenné schodiště.

Pohyblivé panorama s rozhledem před branou do puebla je zde (opět je třeba Quick Time)

Vchod do puebla tvoří malá kamenná brána, která vede návštěvníky do chrámové čtvrti. O čtyři bloky níže se totiž nachází chrám Slunce, jediná stavba v Machu Picchu s půlkruhovým půdorysem. Do skály, na níž tato stavba spočívá, byla vytesána jakási pohřební komora. Badatelé předpokládali, že zde naleznou ostatky některého z panovníků, ale tyto předpoklady se nakonec nepotvrdily. Přesto je místnost označována jako „Královské mauzoleum“. Bohužel tyto památky jsou návštěvníkům nepřístupné a nacházejí se mimo prohlídkovou trasu. Přestože se po kamenném schodišti dá dostat alespoň k obvodové zdi, nejlepší výhled na zbytky chrámu mají návštěvníci přece jen od výše zmíněné chatrče.

Hned za chámem Slunce se nacházejí obřadní lázně a za kamenný schodištěm následují zbytky královského paláce. Za dalším schodištěm se nachází Posvátné náměstí, kterým už návštěvníci vstupují do nejdůležitější části města s několika chrámy a obřadním místem. Nevelké prostranství je ohraničené třemi budovami – na jižní straně stojí rozměrný Dům nejvyššího kněze, na východní straně směrem k velkému náměstí se nachází Chrám tří oken, pojmenovaný podle třech lichoběžníkových výklenků, a na severní straně směrem k obřadnímu místu stojí zbytky tzv. Hlavního chrámu, ze kterého se dochovaly pouze tři obvodové zdi vybudované z masivních kamenných kvádrů. Právě zde je patrné, jak na sebe pečlivě opracované kameny s milimetrovou přesností precizně dosedají. Jednotlivé kamenné bloky jsou totiž dokonale vyhlazené a vytvarované. K jejich spojení se používala jednoduchá hliněná malta, která už ale dnes není pouhým okem patrná, takže celková konstrukce působí velice elegantně a vyspěle.

Okolo Hlavního chrámu vede chodník na nejvyšší a zároveň nejdůležitější místo celého kamenného puebla, kterým je Intihuatana - velký chrámový komplex, jehož jméno v překladu znamená „místo, kde je uvězněno Slunce“. Uprostřed komplexu, na jakémsi nádvoří, se tyčí žulový monolit, který je některými odborníky považován za ushnu, obětní oltář charakteristický pro všechna důležitá incká města. Zachovalý oltář je dalším důkazem výjimečnosti Machu Picchu, neboť v ostatních významných místech incké říše byla tato posvátná relikvie zničena španělskými dobyvateli, kteří tak chtěli jednou provždy odstranit kult uctívání boha Slunce. Mnoho odborníků se domnívá, že kamenný monolit sloužil také jako jistý druh slunečních hodin a že zde kněží prováděli i určitá pozorování astronomického rázu.

Kamenné schodiště klesá z obřadního chrámu dolů na podlouhlé centrální náměstí. Intihuatana odsud vypadá skoro jako majestátní stupňovitá pyramida a obyvatelé města k němu jistě vzhlíželi s patřičnou úctou a pokorou. A že měli na nejposvátnější místo vynikající výhled, na protilehlé straně širokého prostranství se totiž nachází velká residenční čtvrť, pro kterou jsou typické jednoduché patrové baráčky se sedlovou střechou. Bohužel mě začíná dost tlačit čas a tak obytnou čtvrť procházím už jen velice zběžně, sousední „výrobní“ a „vězeňskou“ čtvrtí se dokonce proplétám téměř v poklusu. Rychle se snažím pořídit poslední fotky, rychle ještě šplhám na první vyhlídku, abych se naposledy pokochal tím úžasným panoramatem „ztraceného města“ a potom už spěchám k východu. Konečně tam doháním Ondřeje s Michalem, kteří se mi hned na začátku prohlídky ztratili,a společně vyrážíme autobusem zpátky do Aquas Calientes.

Mám-li návštěvu Machu Picchu shrnout, pak musím konstatovat, že šlo skutečně o jeden ze zlatých hřebů celé naší cesty! Líbilo se mi, že prohlídka „ztraceného města“ nebyla nijak přehnaně organizovaná a člověk si mohl důkladně prohlédnout všechny jeho přístupné části.

Nekonal se ani nával turistů, kterého jsem se na začátku obával. Turistů sem sice míří opravdu hodně, ale celý areál je naštěstí dostatečně rozlehlý a nějaké ty grupy návštěvníků se v něm docela lehko rozptýlí. Jediné, čeho se mně osobně nedostávalo, byl čas. Když si chce člověk důkladně prohlédnout celý areál včetně teras a nějakého toho okolí, pak to chce obětovat víc času než čtyři hodiny, které jsme tam strávili my. Jako ideální se mi z odstupem jeví večerní příjezd do Aquas Calientes a druhý den odpolední návrat do Cuzca. Pokud se člověk dostane do areálu už ráno, má totiž možnost výstupu na návrší Wayna Picchu, které je otevřeno pouze od 7 do 13 hodin. Že lze odsud spatřit Machu Picchu z další nikoliv nezajímavé perspektivy není třeba příliš zdůrazňovat.

Náš vlak do Cuzca odjíždí v 17:03, takže v Aquas Calientes máme ještě chvíli čas omrknout tamní tržiště a před čtyř hodinovou cestou nakoupit nějaké ty zásoby vody, nevelký trs banánů a za 8 Solů i docela obstojný sendvič. Nás Backpacker train nakonec odjíždí celkem načas. Brzy se stmívá a tak většinu cesty absolvujeme po tmě. Po náročném dni jsem docela unavený, přece jen členité incké město v poměrně vysoké nadmořské výšce dá člověku docela zabrat. Jenomže odpočívat ve stísněných podmínkách předraženého vlaku jde jen obtížně. Sedačka je až nesnesitelně nepohodlná, místa na nohy je málo, nevíc v našem vagonu celou cestu dost hlučí banka rozverných Američanů. S Michalem si objednáváme za 7 Solů plechovku piva Cusqueňo a krátce před devátou hodinou jme docela rádi, když se hluboko pod námi konečně objeví do tmy zářící Cuzco. Vlak, který celou cestu z Aquas Calientes poměrně příkře stoupal, konečně dosáhl kulminačního bodu v nadmořské výšce 3702m. Teď už nás čeká pouze to klasické „cik-cak“ klesání dolů do údolí na nádraží San Pedro.

Venku se pěkně ochladilo, a tak bez zbytečného zdržování spěcháme do hotelu. Byl to náročný, ale úžasný den! Kvůli takovým to trmácení přes čtvrtinu Zeměkoule stojí za to! Navíc nás v recepci čeká milé překvapení – dorazily naše bágly! Lepší tečku za dnešním dnem jsme si nemohli přát!

Pohyblivé pamorama s výhledem z jihozápadních teras je zde.

Fotogalerie z Cuzca a Machu Picchu - http://jizni-amerika.pavelj.cz/fotogalerie-machu-picchu.htm

Panoramatické fotografie - http://jizni-amerika.pavelj.cz/panorama-machu-picchu.htm

Tady je video z Machu Picchu - oproti sestřihu z předchozího článku se jedná o delší verzi věnovanou výhradně ztracenému městu Inků.

Na závěr přidávám výškový profil cesty z Cuzca do Aquas Calientes:

!Na konci článku je 7 minut dlouhé video!
Přistání v Cuzcu má své neopakovatelné kouzlo. Letadlo se vnoří mezi okolní andské vrcholky a závěrečná fáze letu probíhá v uzavřeném údolí, na jehož konci se najednou objeví strmé svahy hustě poseté baráčky, široké avenidy pulzující ranním životem a než se člověk naděje, tak s ním ten ocelový kolos drcne o přistávací dráhu.

Protože dosedáme na letiště v nadmořské výšce 3377 metrů, probíhá přistání v mnohem větší rychlosti, než je obvyklé. Díky vysokohorskému klimatu také všechny starty a přistání letadel musejí probíhat v ranních hodinách, proto také náš dnešní den začal v bolívijském Santa Cruz de La Sierra tak proklatě brzy. Na druhou stranu zbrusu nově zavedené linka společnosti Aerosur do Cuzca nám v nabitém itineráři dost pomohla, tak jsme to jedno ultrabrzké ranní vstávání podstoupili celkem rádi. Alespoň budeme mít více času na to, abychom se vydali po stopách dávné Incké říše a navštívili místa, která zatím známe jenom z knížek. Navíc v Peru mají oproti Bolívii o hodinu méně, takže v Cuzcu paradoxně přistáváme o deset minut dříve, než jsme odstartovali z nejvýše položeného mezinárodního letiště na světě během mezipřistání v La Pazu (respektive na jeho předměstí El Alto).

Vítejte v Cuzcu, vaše zavazadla zůstala v La Pazu

V letištní hale ještě účinky vysoké nadmořské výšky nepociťujeme, zato se brzy dozvídáme nemilou informaci. Bolívijci si jaksi ještě nestačili zvyknout, že naše letadlo na své pravidelné lince Santa Cruz-La Paz pokračuje každý čtvrtek až do Cuzca a všechna zavazadla vyložili už v La Pazu. Rázem se tak ocitáme v Peru pouze s příručními zavazadly. Pro mě to není žádná tragédie – foťák i kameru mám u sebe a dokonce jsem v tropickém podnebí nížinného Santa Cruz de La Sierra vecpal do baťohu velice předvídavě i teplý svetr. Jen mě trochu mrzí, že v báglu krom spousty věcí, bez kterých se momentálně objedu, zůstal stativ. Zítra na Machu Picchu bych ho docela užil, ale takhle se budu muset obejít bez něj. Za to Michal je na tom o poznání hůř. V letadle měl u sebe pouze brašnu s foťákem a veškeré oblečení, které momentálně nemá na sobě, zůstalo v Bolívii. O tom, co bude jeho prvním peruánským suvenýrem není třeba dlouze pochybovat.

Zástupce Aerosuru si od všech cestujících z našeho letu nechá nadiktovat adresu, na které se budou v Cuzcu zdržovat. Svým způsobem máme docela štěstí, protože obvykle na cestách moc často ubytování dopředu neřešíme, ale tentokrát už máme hotel v Cuzcu rezervovaný. Tenkrát v internetové kavárně v Asuncionu to byl opravdu dobrý nápad! Diktujeme tedy úředníkovi adresu dle webové rezervace a nezbývá nám než doufat, že se s našimi bágly zase brzy setkáme. Prý nám je z La Pazu zítra přivezou autobusem.

V letištní hale vybíráme z bankomatu první peruánské “Soly” a pro přesun do centra volíme nejbližší taxi, které je po ruce. Našim cílem je hlavní náměstí Plaza de Armas, kde by se měl nacházet náš rezervovaný hotel Posada del Credisor. Proplétání hustou ranní dopravní špičkou nám trvá asi dvacet minut, ale nakonec náš dnešní náročný přesun zdárně končí v recepci vybraného hotelu. Náš pokoj, ve kterém strávíme následující tři noci, je už připraven, takže si můžeme dát tradiční mate de coca na uvítanou a jít se ubytovat. No… ubytovat, na vybalování toho moc nemáme, takže si spíš prohlédneme prostředí, které se teď na chvíli stane naším přechodným domovem.
Hotel vypadá docela dobře – všechny podlahy jsou dřevěné potažené červeným kobercem, dveře do jednotlivých pokojů se nacházejí v takovém dvoupatrovém foyer se zářivě bílými stěnami, se kterými kontrastuje pouze jedna stěna vyvedená v pastelově tmavě rudé barvě. Nechybí tu ani několik kožených křesílek, ozdobná zeleň a malý kýčovitý obrázek s portrétem některého z bájných Inků, který vhodně dotváří docela příjemnou atmosféru. Náš pokoj je zařízen o něco skromněji. Máme tu tři postele s dosti hutnou vrstvou poctivých teplých dek, které se budou během zdejších chladných nocí opravdu hodit. Ve vedlejší podlouhlé místnosti se nachází sprcha s toaletou a na stěnách nechybějí ani nezbytné elektrické zástrčky. Nic víc pro přespání nepotřebujeme a 12 dolarů na osobu a noc představuje poměrně zajímavý poměr ceny s vynikající polohou hotelu v centru jednoho z nejnavštěvovanějších měst v celé Jižní Americe!

360° panorama Plaza de Armas lze otevřít zde (je třeba mít nainstalovaný Quick Time)

Jízdenky na Machu Picchu

Hlavním úkolem dnešního dne bude vyzvednutí jízdenek na zítřejší výlet k Machu Picchu. Na cestě k asi nejznámější peruánské památce a jednomu z novodobých divů světa bývá docela nával a tak jsme si lístky na vlak raději zakoupili už předevčírem z internetové kavárny v Asuncionu. Výsledkem této operace byl vytištěný voucher, který je třeba alespoň den předem vyměnit za skutečné jízdenky. V Cuzcu lze výměnu provést na tamních dvou nádražích, i když logika celé operace je jaksi obrácená trochu naruby. Vlaky k Machu Picchu totiž odjíždějí ze stanice San Pedro, která se nachází asi 600m jihozápadně od Plaza de Armas na ulici Santa Clara. Bohužel pokladna je na tomto nádraží otevřená pouze asi hodinu denně a to ještě brzy ráno, takže většina turistů, stejně jako my, se do zdejších úředních hodin prostě netrefí. Jedinou schůdnou možností je nakonec vyzvednutí lístků na druhém nádraží Huanchac, které se ale nachází o něco dál od centra. Paradoxně odsud jezdí vlaky pouze východním směrem, tedy přesně opačným než je Machu Picchu, do Puna.

Nad logikou celé věci nemá cenu příliš přemýšlet, a tak od stanice San Pedro vyrážíme ke druhému, vzdálenějšímu nádraží. Cestou procházíme Mercado central, které vlastně leží hned naproti stanici San Pedro. Na jednoduchém zastřešeném tržišti jsou vedle sebe namačkány jednotlivé krámky, které jsou rozdělené do sekcí podle nabízeného sortimentu. Nás v dané chvíli zajímá především oblečení, kterému jednoznačně vévodí výrobky z lamí vlny. Michal hned vybírá nějaký teplý svetr, protože obavy z chladného večera jsou více než opodstatněné. Jsme sice v tropech – Cuzco leží téměř na 14.stupni jižní šířky – ale vysoká nadmořská výška způsobuje, že se tu může v noci dost citelně ochladit. Michal tedy doplňuje svůj cestovatelský šatník o praktický peruánský suvenýr a potom už můžeme pokračovat jihozápadním směrem k vlakovému nádraží Huanchac.

Následuje výměna našich voucherů za vkusně vyvedené jízdenky, které svým vzhledem připomínají spíše letenky. Aby ne za ty peníze. Cesta k Machu Picchu není rozhodně žádným levným výletem. Peruánci jsou si moc dobře vědomi důležitosti této památky a nechají si za její návštěvu také řádně zaplatit. Nejlevnější jízdenka z Cuzca se tak dá pořídit za 48 dolarů, což za nějakých 108km není zrovna málo. O tom, že zpáteční jízdenka není nijak cenově zvýhodněná není třeba dlouze pochybovat, takže jenom přesun vlakem nás každého vyšel na 96 dolarů! Na druhou stranu je to Machu Picchu – pro mě osobně představuje jeho návštěva splnění jednoho z největších cestovatelských snů a za tuto metu asi není žádná cena dost vysoká.

Aby si mohl člověk zdárně svůj voucher vyměnit, musí mít u sebe cestovní pas. Jeho číslo totiž musí být vyplněné už při rezervaci a také při samotném vystavení jízdenky je ještě důkladně kontrolováno. Číslo pasu je potom uvedeno také na samotné jízdence a před nástupem do vlaku ho ještě jednou kontroluje ochranka u vchodu na nádraží a také stevardi na nástupišti. Hlavně, aby se vlaku nedostal nedej bože nikdo zadarmo!

Qorikancha

Hlavní úkol máme splněn a zbytek dne můžeme věnovat prohlídce Cuzca a především pozvolné aklimatizaci. Vysoká nadmořská výška je docela znát, člověk se mnohem rychleji unaví a také zhruba každý pátý nádech musí být tak nějak hlubší než obvykle. Proto je důležité, že na dnešek už nemáme žádný náročný program, což je ostatně vřele doporučováno i ve všech průvodcích. Ale zahálet rozhodně nebudeme! Máme před sebou rozlehlé centrum Cuzca a zbytek dnešního dne využijeme k tomu, abychom ho co nejdůkladněji prozkoumali.

Nejdůležitější památkou, kterou prostě nelze v Cuzcu nenavštívit, je samozřejmě bájná Qorikancha – legendární chrám Slunce. Zvlášť když se nachází na zdejší hlavní třídě Avenida del Sol, která vede od nádraží Huanchac až k Plaza de Armas, a kterou tudíž máme přímo po cestě.

Chrám Qorikancha býval nejdůležitější stavbou hlavního města Incké říše. Všeobecně se předpokládá, že byl postaven někdy v polovině 15.století za vlády devátého Inky Pachacutiho nebo za vlády desátého Inky Tupac Yupanquiho. Jeho jméno znamená v kečuánštině „Zlaté nádvoří“ a docela trefně vystihuje celkový vzhled komplexu, který byl údajně celý obložen zlatými pláty o váze 2kg. V jeho útrobách se kromě chrámových budov nacházely i prostorné zahrady, mnoho zlatých soch lidí, zvířat a rostlin, nechyběl tu ani zlatý oltář nebo blyštivá replika Slunce. Údajně zde byly uchovávány mumie zemřelých Inků, které byly každý den obřadně vynášeny na denní světlo, aby se i oni mohli „pokochat“ tou neskutečnou nádherou. Chrám také sloužil jako observatoř, ve které kněží sledovali jednotlivé nebeské úkazy. Díky těmto aktivitám bylo součástí celého komplexu i několik menších chrámů, jako například Měsíce, Bouře, Duhy apod. Když v roce 1533 město obsadili Španělé, byli z chrámu Slunce zcela u vytržení. Mnozí dobyvatelé vzpomínali, že nic krásnějšího nikdy neviděli ani v samotném Španělsku. Není divu, jenom masivní zdi skládající se s precizně opracovaných kamenných kvádrů vzbuzovaly údiv. Když si k tomu ještě představíme to úchvatné zlaté obložení, nemůžeme se Španělům divit, že před chrámem Slunce zůstali stát v němém úžasu. Bohužel ne nadlouho.
Evropané moc dobře věděli, jak se zlatými poklady naložit. Francisco Pizarro posléze věnoval chrám svému bratrovi Juanovi, který si ho ale moc neužil neboť v roce 1536 přišel o život v bitvě o Sacsayhuaman. Podle závěti připadl chrám Slunce řádu Dominikánů, v jejichž majetku je v podstatě dodnes. Ovšem kněží samozřejmě neměli žádný zájem zachovat pohanskou stavbu Inků a na základech chrámu Slunce tak brzy vyrostl kostel a později také klášter Santo Domingo. Naštěstí fragmenty původního chrámu se uvnitř i vně kláštera přece jen docela dobře dochovaly, takže i dnes mohou návštěvníci obdivovat úžasné stavitelské dovednosti původních obyvatel. A na stavbu, která pamatuje zlatý věk Incké říše, jsme samozřejmě byli zvědaví i my, tudíž jsme návštěvu kláštera Santo Domino rozhodně nemohli vynechat.

U vchodu do kláštera se platí poměrně symbolické vstupné 10 Solů (necelých 29 kč). Uprostřed komplexu se nachází docela pěkné nádvoří, jehož obvod je ve dvou patrech lemován podloubími s několika desítkami ozdobných sloupů. Tyto sloupy stojí na masivní metr vysoké obvodové zdi a podpírají kamennou klenbu, která mezi jednotlivými sloupy vytváří vždy jeden oblouk. Na východní straně nádvoří se v jenom podloubí nacházejí zbytky inckého chrámu, které s architekturou křesťanského kláštera natolik kontrastují, že si tu člověk připadá spíš jako v muzeu. Zdi z precizně usazených kamenných kvádrů působí vedle jemných reliéfů klášterních sloupů skoro až nemístně, ale na druhou stranu jsou to určitě jedny z nejzajímavějších inckých relikvií, které lze v celém městě spatřit. Bohužel pro představu, jak asi honosný chrám Slunce ve skutečnosti vypadal, je to přece jen trochu málo.

Lepší představu o rozměrech legendární stavby nám nabídne spíše pohled z vně kláštera. Na jeho jihovýchodní straně se totiž nachází terasa, která mimochodem nabízí docela zajímavý výhled na Cuzco. Mnohem zajímavější je však skutečnost, že základ této terasy tvoří další neporušený fragment incké zdi. Dá se předpokládat, že se jedná o jednu z obvodových zdí chrámu Slunce. Podobných fragmentů je v okolí kláštera k vidění hned několik, neboť mnohé okolní budovy stojí právě na inckých základech. Ovšem tento zachovalý fragment pod terasou kláštera patří k těch nejmasivnějším.

Noční Plaza de Armas

Další fragmenty původních inckých zdí jsou k vidění v ulici Santa Clara v okolí stejnojmenného kostela. Incké zdivo zde dosahuje výšky cca 3m a lemuje chodník podél celé ulice od nádraží San Pedro až k náměstí San Francisco. Naše zevrubná prohlídka Cuzca končí na nedalekém náměstí Regosijo, které leží jenom jeden blok západně od Plaza de Armas. Venku se začíná pomalu smrákat a tudíž začíná i povážlivě klesat venkovní teplota. Nejvyšší čas zapadnout do nějaké restaurace. A právě na náměstí Regosijo provedeme první peruánský kulinářský test.

Musím konstatovat, že test nedopadl vůbec špatně. Na lamím mase (28 Sol.) jsem si docela pochutnal a zdejší pivo Cusqueňa (9 Sol.) patří rozhodně k těm lepším, které jsem zatím na cestách ochutnal.

Venku je už tma a tak posilněni nezbytnou sklenicí horké čokolády míříme zpět na Plaza de Armas, abychom tu pořídili nějaké to noční foto. Náměstí s nepravidelným lichoběžníkovým půdorysem je jakýmsi pomyslným centrem města. Jeho dvěma hlavními dominantami jsou kostel La Compania de Jesus na jihovýchodní a městská katedrála na severovýchodní straně. Obvod náměstí jinak tvoří patrové body s podloubími, ve kterých se nacházejí buď obchody, restaurace nebo hotely. Celý obvod věrně kopíruje dlážděná silnice, která tu tvoří takový velký kruhový objezd. Ve středovém ostrůvku najdeme pečlivě udržované zelené plochy, které protíná několik poměrně širokých chodníků s mnoha lavičkami. Nechybí tu ani spousta barevných květin uspořádaných do záhonů různých tvarů a v samotném středu celého prostranství stojí dvoupatrová kašna, která dotváří docela příjemnou atmosféru náměstí, které tak působí dojmem příjemné odpočinkové zóny. Teď v noci je celé prostranství osvětlené několika desítkami lamp, které jsou nahusto rozestavěné právě na vnitřní ploše náměstí. Je tu tedy dost světla na noční focení, ačkoliv bez stativu to teď bude spíš improvizace z dost vysoko nastavenou citlivostí přístroje.

Fotky nakonec dopadly celkem dobře, ale ještě než se vydám nabrat síly na zítřejší veledůležitý den, musím zamířit do jedné z postranních uliček do internetové kavárny. Před následujícími “fotograficky náročnými” dny musím opět zálohovat pořízené fotografie a především uvolnit paměťovou kartu. Zdejší počítače jsou poměrně nové, takže tentokrát není s připojením externího disku přes USB žádný problém. Zítra na Machu Picchu tak budu mít k dispozici zase plnou kapacitu!

Následující 7 minut dlouhé video zachycuje náš první den v Cuzcu a také výlet k Machu Picchu:

Zde je fotogalerie z Cuzca a Machu Picchu - http://jizni-amerika.pavelj.cz/fotogalerie-machu-picchu.htm
A zde je několik panoramatických fotografií - http://jizni-amerika.pavelj.cz/panorama-machu-picchu.htm

Návštěva někdejšího hlavního města starobylé Incké říše je pro všechny návštěvníky Peru takřka povinností a také pro nás se během našeho jihoamerického putování stala jedním z vrcholů celé výpravy. V Cuzcu a jeho okolí jsme strávili celkem tři dny, během kterých jsme se vydali po stopách předkolumbovské civilizace, jejíž říše se svého času rozpínala mezi dnešní Kolumbií a středním Chile. Zrod tohoto bájného národa obestírá mnoho tajemství a legend. Podle jedné z nich se první Inka, Manco Capac, zrodil ve vodách jezera Titicaca. Jeho otec Inti, bůh Slunce, mu přikázal, aby se svou sestrou Mama Ocllo šli hledat “pupek světa” (v kečuánštině “qosq´o”) - tedy místo, na kterém by mohli založit novou říši. Zlatá hůl, kterou měli s sebou, jim měla v hledání pomoci neboť tam, kde se sama vnoří do země, tam bude to správné místo. Když se hůl skutečně zabořila do země, založil tam Manco město, které se jednou mělo stát hlavním centrem budoucí největší říše na americkém kontinentu…

Zlaté období říše Inků

V údolí, kde dnes leží město Cuzco, se okolo 12.století začala pomalu rodit kultura, nejvyšší na celé americké pevnině. Dnes ji nazýváme ji kulturou Inků, neboť tak Indiáni říkali svým panovníkům. Vznikla na podkladě starší aymarské kultury z původního svazu kečuánských kmenů, jež se pozvolna spojily s nově příchozími etniky ve volný spolek. Inkům se postupně podařilo prosazovat své představy o společenském uspořádání spojené komunity kmenů, a tak byly položeny základy ke vzniku městského státu a později také nevelkého království Cuzco.
Osud království je zahalen, stejně jako původ samotných Inků, rouškou neproniknutelného tajemství. Z oblasti mýtů se vynořuje až letopočet 1438, kdy Inkové čelili náporu sousedního horského kmene Chanca. Těm se zdálo být nevelké a politicky nejednotné království v úrodném údolí zranitelné a Chancové si byli jisti svým vítězstvím. Inkům tehdy vládl Inca Viracocha, který se vojenského střetu zalekl a uprchnul z města. Tehdy se vlády chopil jeden z jeho synů - Cusi Yupanqui, který shromáždil vojsko a vydal se vstříc nepříteli. Nejen že slavně zvítězil, ale zároveň anektoval území svého protivníka. Posílen tímto v pravdě historickým úspěchem, změnil si panovníkův syn jméno na Pachacuti (v překladu “Ten, kdo dokáže zatřást světem”) a prohlásil se za devátého Inku.
V životě nevelkého království nastal zlom, protože pod dojmem prvních vojenských úspěchů začalo necelé století incké expanze, která vedla až k vytvoření na tehdejší poměry gigantické říše. Inkové začali uskutečňovat válečná tažení do blízkého i vzdálenějšího okolí. Pachacuti však byl velice obratný vládce a mnohé kmeny si dokázal podmanit i reciprocitně, čili pomocí zlata a různých politických výhod, díky kterým se tyto kmeny dobrovolně podrobili nadvládě rozrůstající se říše. Samotné Cuzco se proměnilo v opravdové město s kamennými budovami a dlážděnými ulicemi. Město ležící mezi řekami Huatanay a Tullumayo mělo svým půdorysem připomínat kočkovitou šelmu pumu, jedno z posvátných zvířat andských národů, a v době svého největšího rozkvětu bylo rozděleno do dvou částí - Hanan Cuzco (horní) a Hurin Cuzco (dolní). Obě části byly dále rozdělené do čtyř čtvrtí a v nich byly jednotlivé budovy uspořádané okolo velkých čtvercových náměstí.
V době vlády Inky Pachacutiho bylo založeno několik nových templů včetně legendárního Chrámu Slunce - Qorikanchi, jehož zdi byly údajně obložené sedmi sty pevnými zlatými listy, z nichž prý každý vážil až 2kg. Jednotlivé chrámy byly budovány z masivních kamenných bloků, jež byly opracovány tak přesně, že při stavbě nebylo třeba žádného pojiva. Přestože bylo Cuzco sídlem Inky - každý další vládce, který usedl na trůn, si dal postavit nový nádherný palác s prostorami pro svou rodinu i kněží - nebylo nikdy opevněno. Ve městě nebyly nikdy nalezeny žádné hradby či masivní zdi, které by jej chránily před vnějším nebezpečím. Obrannou funkci tak zastávala pouze mohutná megalitická stavba na návrší nad městem - Sacsayhuaman. V ní přebývalo až 5000 vojáků, ale poslední výzkumy ukazují, že rozlehlý komplex měl kromě vojenského i jiné využití a že mohl být zároveň centrem náboženských obřadů. Stavba tedy zřejmě nesloužila výhradně k obraně města na rozdíl od několika dalších menších pevností, které najdeme v širokém okolí.

Po 25 letech vlády předal Pachacuti v roce 1463 část moci svému synovi Tupac Yupanquimu. Tupac pokračoval v díle svého otce a Incká říše se začala rozrůstat rychleji než kdykoliv před tím. Tentokrát spíše severozápadním směrem. Její součástí se stala andská oblast sahající až k dnešnímu Quitu a rozloha ovládaného území se více než zdvojnásobila. Pachacuti mezitím reorganizoval stále více se rozrůstající říši. Pod názvem Tawantinsuyu založil federaci, která byla spravována z Cuzca. Říše byla rozdělena do čtyř provincií - Chinchasuyu, Antisuyu, Contisuyu a Collasuyu, z nichž každá měla svého vůdce, který podléhal samotnému Inkovi. Na svoji dobu to byl neobyčejně moderní a funkční systém státní správy.
Když po Pachacutiho smrti v roce 1471 usedl Tupac Yupanqui na trůn, začalo 22leté období jeho vlády, během které pokračoval celkový rozmach říše včetně další expanze. Tupac Yupanqui dokázal například zlomit odpor jednoho z nejvážnějších protivníků incké říše, království Chimor, které se rozkládalo podél severního pobřeží dnešního Peru. Dobytí rozlehlých pobřežních území bylo jedním z největších vojenských úspěchů desátého Inky. Dalším důležitým protivníkem na okraji severní provincie byl kmen Caňariů, který nad jiné vynikal svými znalostmi v oblasti zemědělství nebo archeologie. Ani tento soupeř nedokázal odolat rozmachu zvětšující se říše, ale Inkové, jak bylo jejich zvykem, kulturu Caňariů nezničili, ale naopak ji dokázali obratně absorbovat a využít ji k pozvednutí své vlastní kultury. Ovšem jinak byla tato asimilace čistě vojenská neboť Guapondeleg, hlavní město kmene Caňariů, bylo dobyto až po urputných bojích. Tupac Yupanqui se rozhodl dobyté sídlo svých protivníků přestavět, nechal vybudovat nové chrámy a město nově pojmenoval Tumebamba. Pro svou krásu se tomuto městu začalo později říkat “druhé Cuzco”. Na jeho základech bylo později založeno současné ekvádorské město Cuenca.
A právě v Tumebambě se narodil Yupanquiho následník Huayna Capac, který jako jedenáctý Inka usedl na trůn v roce 1493. Za 34 let trvající vlády Huayna Capaca dosáhla Incká říše své největší rozlohy. Došlo totiž k mohutné expanzi na jih, kde se hranice zastavily až u řeky Maule, která se vlévá do Tichého oceánu u současného chilského města Constitución, asi 260km jižně od Santiaga. Přes obrovské územní zisky na jihu si jedenáctý Inka oblíbil především svoji rodnou severní provincii. Tropické klima dnešního Ekvádoru se mu zamlouvalo mnohem víc než drsné klima vysokohorského Cuzca a tak není divu, že svoji říši spravoval z větší části ze svého rodiště a do původního hlavního města se v podstatě nevracel. Přesto zůstala Incká říše jednotná. Jenomže doba jejího největšího rozmachu byla u konce a krutý konec se neodvratně blížil.

Příjezd Španělů a občanská válka

V roce 1526 k severní hranici incké říše poprvé dorazili Španělé, kteří sem pronikli z Panamy během svých objevitelských výprav podél jihoamerického pobřeží. Evropané s sebou přinesli exotické nemoci, na které nebyl organismus domorodých obyvatel připraven. Okolo roku 1527 tak zasáhla říši mohutná epidemie černých neštovic, které kromě 25 milionů obyvatel podlehl i samotný vládnoucí Inka Huayna Capac. A protože ještě před jedenáctým Inkou podlehl onemocnění i jeho nejstarší syn a nástupce Ninan Cuyochi, stála náhle říše před ožehavým problémem. Kdo usedne na uvolněný trůn?
Huayna Capac chtěl za každou cenu zabránit případným mocenským sporům a otázku nástupnictví vyřešil těsně před svou smrtí. Svoji obrovskou říši rozdělil mezi své dva mladší syny. Huascar, čistokrevný cuzqueňo (obyvatel Cuzca), přímý královský potomek s velkou podporu šlechty v původním hlavním městě, dostal většinu říše - oblast okolo Cuzca a všechny jižní provincie. Atahualpa, Huaynacův oblíbenec a nevlastní bratr Huascara, se narodil a žil v severní provincii Chinchay Suyu, a pod jeho správu připadly právě severní oblasti říše. Otázka nástupnictví se však tímto rozdělením nevyřešila neboť Huascar neuznal Atahualpův nárok na správu (byť nesrovnatelně menší) části impéria, protože zpochybňoval (dle většiny historických bádání ne zcela oprávněně) jeho královský původ. Naopak pouze sám sebe považoval za jediného legitimního nástupce svého otce a prohlásil se jediným vládce Incké říše. Jako dvanáctý Inka požadoval Atahualpův slib věrnosti, s čímž jeho nevlastní bratr souhlasil. Atahualpa vyslal do Cuzca své pobočníky, aby vyjádřili Huascarovi jeho loajalitu a předali, jak bylo zvykem, štědré dary ze zlata a stříbra. Bohužel Huascar nejen že tento slib nepřijal, ale navíc obvinil bratra ze spiknutí, některé vyslance dal rovnou zabít a ostatní odeslal zpět potupně oblečené do ženských šatů. Pod vedením generála Atoca začal ihned formovat armádu, která měla nenáviděného soka na severu odstranit.
Atahualpa však měl jednu velkou výhodu - jeho otec tíhnul více k severu a také tam trávil poslední období své vlády. Spolu sním tam také zůstala hlavní část královské armády. Navíc i někteří generálové (Chalkuchimac, Quizquiz nebo Rumiñahui) zůstali loajální právě Atahualpovi. V roce 1529 tak neodvratně vypukla občanská válka, která byla počátkem konce mocného impéria.
Válka začala překvapivým úderem Huascara na Tumebambu a zničením tohoto “druhého Cuzca”. Atahualpa byl zajat, ale když vítězové zapíjeli svůj úspěch, podařilo se mu za pomoci jedné z jeho manželek uniknout. Jakmile byl Atahualpa na svobodě, začal na severu ihned formovat zkušené vojáky z Huaynacovy armády a připravoval protiúder. V letech 1531-1532 došlo hned k několika střetům, během kterých byl Huascar poražen a zajat, jeho generál Atoc byl popraven a povražděna byla nakonec i většina šlechty v Cuzcu. Osud samotného Huascara zůstává nejistý – podle některých teorií ho dal zabít už Atahualpa, podle jiných jej odstranili teprve Španělé, nejpravděpodobněji se jeví verze, že Huascar zemřel ve vězení v Abdramarce.
Občanská válka byla vysilující a nakonec přispěla mnohem větší měrou k zániku Incké říše než samotný příjezd španělských dobyvatelů, kteří pod vedením Francisca Pizarra přistáli u ekvádorských břehů opět v roce 1532. 
Španělé tu tentokrát nenašli bohatou prosperující zemi jako před šesti lety, ale rozvrácenou říši, jejíž města i obyvatelé byli zdecimováni nemocemi i vleklými boji o nadvládu. Samotného Atahualpu, mimochodem jednoho z nejkrutějších inckých vládců, zastihla zpráva o příjezdu 168 podivně oblečených přivandrovalců v těsném sousedství města Cajamarka, kde u tamních horkých pramenů odpočíval společně se svými 40 tisíci vojáky po úspěšném tažení na jih. Španělé, ještě než zamířili na pevninu, porazili díky své výzbroji tři tisícový dav domorodců na ostrově Puná (blízko dnešního Guayaquilu v Ekvádoru) a posléze založili i první osadu na území současného Peru, kterou pojmenovali San Miguel de Piura.
Pizarro už z vyprávění domorodců věděl, že této zemi, kde se prý zlato necení více než obyčejné železo, vládne jistý domorodý náčelník zvaný Inka. Byla to pro něj klíčová osoba na cestě k ovládnutí země, o jejíž rozloze neměl zatím sebemenší tušení. S glejtem od španělského krále se už teď považoval za místodržitele a guvernéra nového území, které musí i se všemi bájnými poklady patřit španělské koruně a potažmo tedy i jemu. Ovšem se 168 muži, 27 koni, 12 arkebuzami (ručními palnými zbraněmi) a čtyřmi děly by se jakýkoliv ozbrojený střet rovnal sebevraždě. Bylo třeba jednat a využít mírné bázně domorodých obyvatel, kteří pokládali bělochy připluvší odněkud z jiného světa za vyslance Slunečního boha. Proto vyslal Pizarro na průzkum pětatřicet jezdů vedených Hernandem de Sotou a doufal, že se jim podaří Inku najít. To se pomocí domorodců skutečně podařilo. Atahualpa vyslance přijal a de Soto se vrátil se vzkazem, aby se Pizarro usídlil v Inkově paláci v Cajamarce. Vládce Zlaté říše souhlasil se setkáním s náčelníkem cizinců.

Tragédie v Cajamarce

Španělé dorazili do Cajamarky 15.listopadu 1532 a našli opuštěné město neboť většina obyvatel se připojila k Atahualpovi, který tábořil u nedalekých horkých pramenů. Už při vstupu do Cajamarky Pizarro věděl o početné armádě za městem a moc dobře si uvědomoval, do jak riskantního podniku se pouští, když se má s Inkou setkat právě tady. Ale naplno si to uvědomil až v noci. V okolí města se rozzářily tisíce ohňů, u kterých dlelo bezpočetné incké vojsko, které stonásobně převyšovalo družinu vyslanců starého kontinentu. Pizarrovi bylo jasné, že tak početná armáda tam rozhodně netáboří kvůli tomu, aby před ním druhý den defilovala. Připadal si jako v pasti. Snad právě v tu chvíli se zrodil v Pizarrově hlavě šílený nápad, lest na kterou by byl pyšný i jeho velký vzor a vzdálený bratranec Cortéz, slavný dobyvatel říše Aztéků. Ten nápad byl možná výplodem čirého zoufalství, možná neskonalé drzosti, každopádně zítřek měl navždy změnit běh dějin jihoamerického kontinentu.
Ráno Pizarro rozestavil své muže a všem udělil podrobné pokyny. Pedro de Candia s několika muži a dvěma děly obsadil nedalekou pevnost, dvě jezdecké družiny pod vedením Hernanda de Sota a Pizarrova bratra Hernanda zaujaly stanoviště ve dvorech přízemních stavení, která obklopovala hlavní náměstí, a zbylí vojáci se ukryli přímo v nestřeženém Inkově paláci. Následovalo nekonečné čekání. Teprve kolem poledne dorazilo Inkovo poselstvo se zprávou, že Atahualpa navštíví Pizarra s početným doprovodem. Pizarro znervózněl, ale nezbylo mu než zdvořile přikývnout. Početný doprovod bylo to poslední, co ke svému plánu potřeboval. Možná ho chce Inka překvapit a zdvořilostní návštěva se zvrhne v přepadení.
Inkův honosný průvod se dal pohybu krátce po poledni. On, syn Slunce, usedl na svá zlatem vykládaná nosítka, která nesli na ramenou vznešení příslušníci šlechty ozdobení barevným peřím. Vpředu před procesím pobíhali sluhové a zametali svému vládci půdu, okolo nosítek po boku panovníka se hrdě nesli další příslušníci dvora a za nimi šel bezpočet ozbrojených bojovníků. Potom se stalo něco nečekaného. Průvod se zastavil. Pizarro ještě více znervózněl. Jeho domněnky potvrdil další spěšný posel, který přinesl vzkaz, že Atahualpa hodlá do města vstoupit až druhý den. Pizarro však nehodlal připustit další komplikace v jeho už tak beznadějné situaci – co kdyby se třeba domorodci rozhodli v noci zaútočit - a vzkázal Atahualpovi, že ho velice žádá, zda by svůj záměr nepřehodnotil. „K uvítání velkého vládce je vše přichystáno a náčelník je netrpělivě očekáván už dnes.“
Atahualpa kupodivu souhlasil a rozhodl se, že bude pokračovat v cestě. Ba co víc, Inka vzkázal překvapenému Pizarrovi, že do města vkročí neozbrojen, pouze s malým doprovodem. Nic lepšího si snad Pizarro ani nemohl přát! Byla tu zase malá naděje, že by jeho šílený plán mohl nakonec přece jen vyjít!
Inkův průvod dorazil do města krátce před západem Slunce. Na velkém náměstí bylo naprosté ticho, po běloších ani vidu ani slechu. Překvapený Atahualpa sedící stále na zlatých nosítkách se přísně rozhlédl - nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu chystalo nějaké přivítání, o kterém mluvil vůdce cizáků. Až po chvíli spatřil pomalu se blížícího nuzně oděného muže. Byl to dominikánský mnich Vincente de Valverde, který se pozvolna šoural náměstím drže v jedné ruce kříž a ve druhé knihu. Za ním šel domorodý tlumočník Felipillo, kterého už Atahualpa znal z návštěvy Hernanda de Sota. Že by si velký Inka zrovna takhle představoval velkolepé uvítání, to se tedy říci nedá.
Ten podivný muž s křížem v ruce se dal bez okolků do řeči a pomocí tlumočníka začal Inku zahrnovat spoustou podivných informací, kterým Atahualpa dost dobře nerozuměl. Slyšel jen cosi o stvoření světa a hříšném pádu lidí, o Spasiteli, který zemřel na kříži a o jeho zástupci na zemi — papežovi. Další informace přímo Inkovi vyrazila dech. Ten papež daroval jakýmsi králům část tohoto světa a tento jeho dar dokonce zahrnuje i jeho říši! To bylo přímo troufalé! To všechno dohromady prý tvořilo pravé a jediné náboženství, víru nejlepší a nejctnostnější.
Syn Slunce byl zaskočen. Nevěděl tropí-li si z něj ten člověk blázny nebo jestli z něj mluví nějací zlí duchové. Každopádně začínal mít dojem, že ten mnich se ho snaží přesvědčit, aby tu podivnou víru přijal. Navíc snad měl začít odvádět nějakému cizímu králi jakési poplatky a tento cizí král ho prý za to bude navždy ochraňovat.
Indián se chmurně díval na cizího kněze a nechápal, jak nějaký papež může někomu dávat darem říši, která přece patří jemu. Přesto pozorně naslouchal mnichově řeči a hrdě odpovídal. Ze všeho nejvíce ho zajímala ta podivná víra. Inka byl velice zvědavý, odkud cizinec čerpá tak překvapivé vědomosti.
Valverde ukázal Atahualpovi knihu - byla to Bible. Během následující dramatické chvíle se odehrály události, které byly zlomové v celém procesu dobývání Jižní Ameriky, a které doboví kronikáři popisují asi takto: Atahualpa vzal Bibli opatrně do rukou, rozevřel ji, zalistoval a uviděl jen nesrozumitelné černé znaky. Nikdy podobnou věc nespatřil a vlastně ani kloudně nevěděl, co s ní. Přiložil Bibli k uchu a na okamžik se zaposlouchal - nic. Domníval se, že se mu mnich vysmívá. „Vždyť ta věc nemluví!”, prohlásil pobouřeně. Načež knihu hodil na zem a odvrátil se.
Valverde sledoval Inkovo jednání s nenávistným pohledem v očích a když byla svatá Bible tak hrubým způsobem znesvěcena, vyzval Pizarrovy muže do boje zvoláním “K pomstě, křesťané, k pomstě! Zabijte ty psy, co pošpinili slovo boží! Dávám vám své rozhřešení!”.
Následoval střet dvou rozdílných kultur, dvou rozdílných civilizací, který musel nutně pro jednu stranu skončit katastrofou. Pizarro, který celou roztržku sledoval zpovzdálí, dal stuhou znamení střelcům v pevnosti. Zahřměly první výstřely z děl. Z Inkova paláce se vyřítila Pizarrova pěchota v ocelovém brnění a ze třech stran vtrhlo na náměstí jezdectvo. Indiáni zůstali v němém úžasu neboť byli zcela ohromeni ohlušujícími ranami z děl, navíc byli zaskočeni zcela neznámými zbraněmi, které dokázaly zabíjet i na poměrně velkou vzdálenost a největším šokem byly koně. Ty ještě nikdy indiáni v boji neviděli. Nastal chaos, v němž si domorodci ani nestačili uvědomit, jak málo početná skupina vetřelců pro nim vlastně stojí. Nastala řež. Šestitisícový Inkův „drobný“ doprovod se rozprchnul a náměstí bylo brzy poseté mrtvolami. Skoro nikdo neuniknul, protože španělská jízda pobíjela prchající indiány i cestou z náměstí. Tragická zkáza byla dílem necelé půlhodiny. Krvelační vojáci se chtěli dokonce vrhnout i na samotného Inku, až ho musel Pizarro za cenu zranění ruky osobně chránit. Náčelníka bylo třeba dostat živého! Nicméně Atahualpa byl stržen z nosítek, z čela mu byla sražena posvátná borla a voják jménem Estéte jej odvlekl do jedné z nedalekých budov. Dnes se zdá být naprosto neuvěřitelné, jak relativně snadno byla poražena tak početná armáda, která neměla na kontinentu vážnějšího konkurenta, každopádně zajetím Atahualpy ztratili indiáni pevné vedení, řád a jejich síla byla ta tam.
V dalších dnech si užíval Pizarro svého úspěchu v Cajamarce. Inkovo vojsko bylo rozpuštěno a Španělé si ponechali pouze nezbytný počet zajatců, kteří jim sloužili. Samotný Pizarro měl sto chutí vyrazit vstříc hlavnímu městu Cuzcu, ale na takovou dlouhou výpravu potřeboval více lidí a tak mu nezbývalo, než vyslat posly do San Miguel, aby zjistili, jestli už dorazily očekávané posily z Panamy. Atahualpa měl v zajetí spoustu času na přemýšlení. Uvědomil si, že teď, když jej drží bílí cizáci, by se mohl opět chopit příležitosti jeho poražený nevlastní bratr Huascar. Mohl by uniknout ze svého vězení v Abdramarce a mohl by opět převzít vládu nad říší, kterou si Atahualpa teprve nedávno pro sebe vybojoval. Ta myšlenka byla skličující, Inka si uvědomil, že se musí stůj co stůj dostat na svobodu. A tehdy pochopil další významnou věc - jak chamtiví jsou jeho věznitelé, že za kousek zlata by dali cokoliv. Možná i svobodu! A tak došlo k té legendární nabídce - Atahualpa slíbil Pizarrovi, že zakryje podlahu v celé místnosti, ve které je vězněn, zlatem. Španělé se mu vysmáli a tak náčelník šel ve své nabídce ještě dál. Odvážně prohlásil, že tuto místnost zaplní zlatem až do takové výšky, kam jen lze dosáhnout. Pizarro si myslel své, ale na oko vážně vstal a udělal svým mečem rýhu vysoko na zdi pod stropem. Sám moc nevěřil, že Inka dokáže svému slibu dostát, vždyť místnost byla sedm metrů dlouhá, dva metry široká a rýha byla ve výšce třech metrů! 20.prosince 1532 vyrazili do celé říše poslové s rozkazem, aby veškeré poklady a vzácné předměty byly dopraveny do Cajamarky. A tak se začaly v dané místnosti hromadit první náklady. Jenomže sbírka probíhala velmi pomalu. V myslích Španělů, kteří dosud ani v nejmenším netušili, jak rozlehlá je Inkova říše, začala narůstat nedůvěra. Podezírali Atahualpu, který si v té době užíval relativní volnosti, že celou akci záměrně zdržuje a získaný čas věnuje přípravám na nějaké odvetné akce. Inka však Španěle uklidňoval a navrhnul jim, aby pro poklady vyslali své lidi. A Pizarro tak skutečně učinil. Španělští vojáci byli všude přijímáni velice přátelsky a mnozí obyvatelé měst a vesniček se dokonce sami přidávali k jejich průvodu. Během sbírky se tak první Evropané dostali až do Cuzca, kde byli okouzleni nádherným obrovským městem, jehož dominantou byl zlatem zářící chrám Slunce. Jen v hlavním městě se nakonec shromáždilo na osm tisíc tun zlata!
Zlato už pomalu dosahovalo stanovené úrovně v Inkově cele, ale Pizarro si stále více uvědomoval, že až indiáni skutečně dostojí svému slibu - a poslední dobou už o tom v podstatě nepochyboval, neví vlastně co má s Atahualpou dál provést. Má mu dát skutečně svobodu a vystavit se tak nebezpečí odplaty? Mohl ho dál věznit, ale právě dorazily posily a jemu se konečně naskytla možnost vyrazit do Cuzca. Má tu nechat pár mužů, aby Inku dál hlídali? Na cestě bude potřebovat každého vojáka. Bylo jasné, že existuje jenom jedno řešení.
A tak Pizarro přišel s obviněním, že proti Španělům táhne početné incké vojsko. Přes Atahualpovo ujišťování o opaku měli Evropané rázem záminku pro svolání soudu. Podivného soudu. Vykonstruovaná obvinění byla tak obecného rázu, že šla aplikovat v podstatě na kohokoliv. Rozsudek zněl jednoznačně - smrt! Zvůle, která dokáže v zájmu silnějšího odsoudit nevinného, provází lidstvo v podstatě dodnes, takže nikoho nemůže překvapit absurdita celé situace, kdy je jihoamerický indián souzen podle evropského a navíc ještě zfalšovaného metru. Hernando de Soto nesouhlasil, ale jeho protesty byly marné. Inka byl odsouzen k smrti upálením.
Když byl 26.července 1533 vyveden na hranici, doprovázel ho mnich Valverde, který se jej snažil ještě na poslední chvíli získat pro křesťanství. Když Inkovi slíbil, že bude „pouze” uškrcen, jestliže přijme víru, dal se Atahualpa pokřtít. Nebyl to projev Inkovy slabosti, ale indiánská víra, že jeho spálené tělo by už nemohlo v záhrobí nabít lidské podoby. Tak zemřel třináctý Inka. Jeho tělo bylo pochováno na hřbitově sv.Františka, ale indiáni později Atahualpovy ostatky tajně vyzvedli a pohřbili je podle Atahualpova přání v jeho rodišti.

Obsazení Cuzca a stínová vláda

Pizarro měl nyní volné ruce a nic mu nebránilo v pochodu na Cuzco. Dobyvatelé si však velice dobře uvědomovali, že na podrobení tak rozsáhlé říše nemají dostatek mužů. Stejně tak potřebovali nějakého prostředníka, skrze kterého by dokázali vládnout domorodému obyvatelstvu bez rizika, že by indiáni organizovali proti Evropanům nějaký odpor. Pizarro proto jmenoval stínového Inku - Túpac Huallpu, Huascarova bratra z cuzcánské větve královského rodu, který byl loutkou v rukách Španělů. Túpac byl na oko domorodým vládcem říše, ale na její spravování neměl prakticky žádný vliv. Byl to Pizarrův skvělý strategický tah. Bohužel tento Inka v říjnu 1533 podlehl některé z nákaz importovaných z Evropy, pravděpodobně neštovicím, a tak Pizarrovi nezbylo, než se spojit s dalším Huascarovým bratrem Mancem Yupanquim, který byl dalším z mála členů královské větve, jenž přežil Atahualpovo vraždění.
Manco toužil po odvetě a rád se dal dohromady s Pizarrem, který zlikvidoval jeho úhlavního nepřítele. S pomocí Manca Yupanquiho vytáhli Španělé proti zbytkům Atahualpova vojska, kterému velel generál Quisquis, a po jeho ústupu měli dobyvatelé cestu na Cuzco konečně volnou. Španělé nakonec do hlavního města vstoupili 8.listopadu 1533 a získali jej zcela bez boje. Pizarro hned vytvořil stínovou indiánskou vládu, v jejímž čele stanul na začátku roku 1534 právě Manco Yupanqui (známý také jako Manco Capac II.) . Sám Pizarro se v Cuzcu zdržel jen krátce, brzy správu nad městem předal svým třem bratrům a sám se vydal na průzkum pobřežních oblastí. V údolí řeky Rímac potom 18.ledna 1535 založil nové hlavní město - Limu. Další z dobyvatelů, Diego de Almagro, se zase vydal na jih, kde během dalšího roku překročil poušť Atacama a dosáhl území současného Chile.
V Cuzcu tak zůstala pouze 190ti členná posádka pod vedením Pizarrova bratra Hernanda. Samotný stínový Inka však nehodlal být jen pouho pouhou loutkou v rukách cizinců. Sám sebe považoval za plnohodnotného vládce říše a brzy se vzepřel nedůstojnému a nešetrnému zacházení bez patřičného respektu, kterého se mu ze strany Španělů dostávalo. V listopadu roku 1535 se proto poprvé pokusil z Cuzca uniknout, ale byl zajat a uvězněn. Vzhledem k rostoucí nervozitě domorodého obyvatelstva, které se jen nerado smiřovalo s tím, že byl jejich Inka uvězněn, byl ale nakonec Manco po dvou měsících propuštěn. Inka nakonec k útěku využil největší slabinu Španělů - jejich chamtivost a touhu po bohatství. Manco totiž sdělil Hernandovi, že se v nedalekém údolí Yucay nachází unikátní veliká zlatá socha a slíbil, že ji španělskému veliteli přiveze. Lest to byla v pravdě dost průhledná, ale kupodivu vyšla. Španělé opět nezklamali a s vidinou osobního prospěchu skočili Mancovi tak říkajíc na špek. Inka opustil Cuzco 18.dubna 1536, ovšem nikoliv s myšlenkami na zlatý podklad, ale na pomstu.
Pozdě si Hernando Pizarro uvědomil, že byl obelstěn. Nezbylo mu, než podniknout trestnou výpravu a troufalost svého “zajatce” ztrestat. Když ale dorazil do údolí Yucay, zjistil, že schopný Manco dokázal během poměrně krátké doby shromáždit značně početné vojsko, které španělský atak bez problémů odrazilo. Španělé nakonec z údolí unikli jenom díky tomu, že Inka stále čekal na další posily a do pronásledování svých protivníků se zatím nehodlal pouštět.
Odpor domorodého obyvatelstva proti cizákům však stále sílil a Mancovo vojsko brzy dosáhlo úctyhodné velikosti (podle některých zdrojů čítalo až 200 000 mužů). Manco se konečně odhodlal vytáhnout na Cuzco, kam se tentokrát vrátil nikoliv jako stínový Inka, ale jako skutečný potomek vládců mocné říše a dobyvatel. 6.května 1536 začalo desetiměsíční obléhání města, které však nakonec nebylo úspěšné. Přestože se Mancovi několikrát podařilo Cuzco na pár dní obsadit, nikdy se tam nedokázal udržet. Španělé se s pomocí domorodých dobrovolníků pokaždé dokázali opevnit v některé z masivních budov okolo hlavního náměstí a pomocí jízdy se jim dařilo nápor Inkova vojska pokaždé odrazit. Když nakonec Španělé podnikli i úspěšný protiútok na domorodou základnu Sacsayhuaman, masivní kamennou stavbu stojící na návrší nad Cuzcem, byl Manco Yupanqui nucen ustoupit do pevnosti v nedalekém Ollantaytambu. Při tomto protiútoku byl smrtelně raněn Pizarrův bratr Juan a Hernando Pizarro měl o důvod víc pokračovat v pronásledování indiánské armády ve snaze definitivně ji zničit. Se svými 30 pěšáky, 70 jezdci a zhruba 30 tisíci domorodými spojenci se vydal do Ollantaytamba, kde došlo v lednu 1537 k dalšímu tvrdému střetu. Inkova armáda už byla v té době značně oslabena předchozími boji a také netaktickým rozdělením, kdy část vojska pod velením Quiza Yupanquiho odjela neúspěšně obléhat Limu. Přesto dokázala kamennou pevnost ve svahu nad řekou Urubambou udržet a útok odrazit. Poražení Španělé se stáhli zpět do Cuzca. Teď byla řada zase na Mancovi. Posílen svým úspěchem, vydal se znovu obléhat Cuzco, ale poté, co se jeho armáda utábořila v blízkosti města, podnikli Španělé překvapivý noční útok a způsobili Inkově armádě značné ztráty.
Štěstí se od Manca Yupanquiho začalo definitivně odvracet neboť 18.dubna 1537 se ze své poměrně neúspěšné výpravy do oblasti dnešního Chile vrátil frustrovaný Diego de Almagro s početnou družinou svých vojáků. Almagro, ambiciózní Pizarrův konkurent, brzy vytušil svoji v pravdě historickou šanci a rozhodl se oslabené Cuzco obsadit. Pizarrovy bratry - Gonzala i velícího Hernanda - dal okamžitě vsadit do vězení a prohlásil se jediným správcem hlavního města a velitelem tamní španělské posádky. Oblast Cuzca hodlal připojit k jižní části Nového světa, která mu byla pod jménem Nueva Toledo svěřena z rozhodnutí španělského krále (severní část dobytých území měl pod názvem Nueva Castilla spravovat Francisco Pizarro).
Manco Yupanqui se zatím stáhnul zpátky do Ollantaytamba, ale vědom si příchodu španělských posil, rozhodl se nakonec ustoupit ještě více na východ do města Victos. Almagro se rozhodl Inkovo vojsko rovněž pronásledovat a vyslal do boje jednotku o síle 300 mužů pod vedením Rodriga Orgoňeze, kterou doprovázel opět mnohatisícový dav domorodých žoldáků. Orgoňez nakonec v červenci 1537 Victos obsadil a definitivně Inkovo vojsko rozprášil. Mancovi se však podařilo se štěstím uprchnout. Hned se vydal ještě dál na severovýchod do těžko přístupného horského terénu, kde se svými stoupenci založil město Vilcabamba, které se na několik dalších let stalo poslední baštou incké říše, odkud byly podnikány výpady proti španělským kolonizátorům.
Mezitím byl o událostech v Cuzcu spraven Francisco Pizarro. Heroický dobyvatel a vyslanec španělského krále považoval sám sebe za jediného správce nově dobytých území, ale náhle musel překvapivě bojovat i proti nepříteli z vlastních řad. Když se dozvěděl o zajetí svých bratrů, urychleně zorganizoval vojenskou výpravu a snažil se Cuzco dobýt zpět. 12.července 1537 se tak Španělé utkali v bitvě u Abancay. Pizarrova vojska vedl Alonso de Alvarado, ale Almagrovi stoupenci jej dokázali nejen porazit, ale Alvarado dokonce padl do zajetí.
Zkušenému Alvaradovi se však podařilo z vězení brzy uprchnout a společně s ním se dostal na svobodu i Pizarrův bratr Gonzalo. Ve snaze získat svobodu i pro Hernanda, uzavřel Pizarro s Almagrem dohodu, v rámci které přenechal svému konkurentovi kontrolu nad Cuzcem a souhlasil s jeho připojením ke království Nueva Toledo (což byl vlastně i původní záměr španělského krále, když dělil nově připojená území mezi oba guvernéry). Nešlo však o žádné smiřováni dvou soků a konkurentů, ze strany Pizarra to byla pouho pouhá vypočítavost neboť potřeboval získat čas na sestavení nové armády.
K rozhodujícímu střetu došlo 26.dubna 1538 u Las Salinas poblíž Cuzca. Proti sobě stanulo vojsko Diega de Almagra o síle 500 mužů vedené Rodrigem Orgoňezem a proti nim Pizarrovi bratři Hernando a Gonzalo se 700 muži. Výsledek hodinu trvající bitvy byl jednoznačný – Almagrovi stoupenci byli poraženi, Orgoňez byl zabit a oba Pizarrové vstoupili bez dalšího boje do Cuzca.
Osud v té době již nemocného Diega de Almagra byl zpečetěn a 8.července 1538 byl v Cuzcu popraven. Francisco Pizarro se však ze svého triumfu dlouho netěšil, neboť Almagrův syn přísahal pomstu a svému slibu také dostál. 26.června 1541 vtrhlo do Pizarrova paláce v Limě dvacet najatých ozbrojených mužů, Almagrových stoupenců, kteří po krátkém boji ukončili dobyvatelův život.
Sám Diego de Almagro II. se prohlásil za nového guvernéra, ale jeho nárok nebyl nikým krom jeho stoupenců akceptován. Po Pizarrově smrti byl totiž guvernérem jmenován Cristóbal Vaca de Castro a Almagro mladší byl nucen uprchnout do hor v okolí Cuzca. 16.září 1542 byl nakonec poslední odbojný Španěl poražen v bitvě u Chupas a ještě týž den byl na náměstí v Cuzcu popraven.

Vilcabamba

Inca Manco Yupanqui mezitím vládl zbytkům své říše ve Vilcabambě. Po porážce u Chupas se do provizorního inckého hlavního města uchýlilo i několik poražených Almagrových stoupenců, kteří tu díky Mancovi našli nové útočiště. Bohužel příchozí se Inkovi za toto gesto příliš dobře neodvděčili a v roce 1544 Manca Yupanquiho zavraždili. Vlády ve Vilcabambě se tak za pomoci regentů ujal teprve pětiletý Mancův syn Sayri Túpac.
Za jeho vlády bylo upuštěno od násilné konfrontace s dobyvateli a nezávislý státní útvar okolo Vilcabamby čím dál více ztrácel svůj význam. Přesto Španělé neustále usilovali o to, aby Inka přesídlil na jimi ovládané území. Chtěli mít domorodého panovníka raději zcela pod kontrolou. Sayri Túpac se nakonec nechal přesvědčit vicekrálem Hurtadem de Mendozou. 5.ledna 1560 Vilcabambu skutečně opustil a se svým třísetčlenným doprovodem přesídlil do Limy. Tam byl uvítán jako vládnoucí představitel domorodých kmenů a když přijal i křest, věnoval mu král Filip II. Španělský feudální léno Oropesa v posvátném údolí Inků Yucay při řece Urubambě.
O rok později však Sayri Túpac za záhadných okolností zemřel. Dohady o jeho možném otrávení znovu rozdmýchaly nedůvěru domorodců vůči Španělům. Sayriovým následníkem se stal jeho bratr Titu Cusi Yupanqui, který byl prohlášen Inkou ihned poté, co Sayri opustil Vilcabambu. Titu Cusi se snažil stabilizovat vztahy se Španěly, od kterých mu hrozil neustále vpád. Na základě jednání s vicekrálem Franciscem de Toledo přijal ve Vilcabambě augustiniánské misionáře a sám se nechal pokřtít. Augustiniáni se tak stali po mnoha letech dalšími Evropany, kteří směli do Vilcabamby vstoupit. V roce 1566 nakonec Titu Cusi uzavřel se Španěly mírovou smlouvu a stal se tak vlastně poddaným španělského krále Filipa II.
Po Cusiho smrti v roce 1571 se posledním Inkou v historii stal jeho bratr Túpac Amaru. Nový Inka neuznával dohody uzavřené svým předchůdcem a brzy se stal trnem v oku Španělů, kteří již považovali Vilcabambu za podrobenou. Franciscu de Toledo došla trpělivost a 14.dubna 1572 vyhlásil sedmnáctému Inkovi válku. 1.června Španělé společně se dvěma tisíci indiánů oblehli Vilcabambu a začali tažení proti poslední baště incké říše. Túpac a jeho spolubojovníci na nic nečekali a udeřili jako první. Byť byli jen slabě vyzbrojení, snažili se narušit řady Evropanů a jejich domorodých spojenců. Útok byl však pokaždé odražen a po té, co byli Túpacovi bojovníci doslova zasypáni palbou z děl, se nakonec všichni přeživší rozhodli 23.června město opustit. Inka prchal z hor dolů do džungle. O den později 24.června 1572 vstoupili Španělé do opuštěné Vilcabamby. Město bylo zcela zničeno a Incká říše přestala v ten den prakticky existovat.
Túpac Amaru byl ještě několik dní na útěku,ale nakonec byl za pomoci indiánů kmene Chunco dopaden i se svou manželkou a dalšími členy rodiny. 21.září byli všichni zajatci dopraveni do Cuzca. Vítězové rovněž s sebou přivezli mumifikované ostatky Manca Yupanquiho a Titu Cusiho, včetně posvátné zlaté sochy Punchao. Všechny tyto relikvie byly zničeny.
Brzy začal soud, který Inku odsoudil k smrti. Túpac Amaru byl sťat na náměstí v Cuzcu 24.září 1572. Tragický zánik velkolepé říše byl dokonán. 

Historie říše Inků – přehled a časová osa

Okolo roku 1200 – Manco Capac zakládá Cuzco a první dynastii Inků

1438 – vlády se ujímá Pachacuti, říše se začíná rozpínat

1463 – v rozšiřování říše pokračuje Tupac Yupanqui, Pachacuti reorganizuje státní správu

1471 – umírá Pachacuti, Tupac Yupanqui se stává desátým Inkou

1493 – jedenáctým Inkou se stává Huayna Capac, začíná expanze na jih

1526 – první Evropané dosahují pobřeží dnešního Ekvádoru

cca 1527 – epidemie neštovic, umírá Huayna Capac i jeho syn Ninan Cuyochi

1527 – dvanáctým Inkou se stává Huascar, guvernérem severní provincie Atahualpa

1531-1532 krvavá občanská válka mezi oběma bratry o moc

1532 – Atahualpa vítězí v občanské válce, Huascar je zajat a v témže roce umírá

1532 – Španělé opět přistávají u břehů dnešního Ekvádoru

15.listopadu 1532 – Pizarrovi muži vstupují do Cajamarky

16.listopadu 1532 – masakr v Cajamarce, zajetí Atahualpy

20.prosince 1532  - začíná sbírka na Atahualpovo vykoupení

26.července 1533 – Atahualpa je popraven

8.listopadu 1533 – Pizarro se svými muži vstupuje do Cuzca a získává jej bez boje

začátek roku 1534 – Manco Inca Yupanqui je jmenován novým (stínovým) Inkou

18.ledna 1535 – Francisco Pizarro zakládá Limu

listopad 1535 – Manco Yupanqui poprvé prchá z Cuzca, je zajat, později opět propuštěn

18.dubna 1536 - Manco Yupanqui definitivně opouští Cuzco a organizuje vojsko

6.května 1536 – začíná obléhání Cuzca armádou Manca Yupanquiho

srpen 1536 – část vojska Manca Yupanquiho neúspěšně obléhá Limu

konec roku 1536 – bitva o Sacsayhuaman – porážka Manca Yupanquiho, v boji umírá Juan Pizarro

leden 1537 – bitva u Ollantaytamba – vítězství Inkovy armády

18.dubna 1537 – návrat Diega de Almagra z výpravy do dnešního Chile, Almagro obsazuje Cuzco

červenec 1537 – bitva u Victos, definitivní porážka Manca Yupanquiho, který ustupuje do hor a zakládá Vilcabambu

12.července 1537 – bitva u Abancay, stojí proti sobě vojsko Diega de Almagra a Francisca Pizarra. Almagro vítězí.

26.dubna 1538 – bitva u Las Salinas, Almagro je poražen, Pizarrové vstupují opět do Cuzca

8.července 1538 – Diego de Almagro je popraven v Cuzcu

26.června 1541 – v Limě je zavražděn Francisco Pizarro

16.září 1542 – porážka Diega de Almagra ml. v bitvě u Chupas. Almagro ml. je popraven

1544 – Manco Yupanqui je zavražděn ve Vilcabambě

5.ledna 1560 – Mancův syn Sayri Túpac opouští Vilcabambu, v Limě přijímá křest. Novým Inkou se stává Titu Cusi Yupanqui

1561 – Sayri Túpac umírá v údolí Yucay

1566 – Titu Cusi uzavírá se Španěly mírovou smlouvu, do Vilcabamby přijíždějí první misionáři

1571 – Titu Cusi umírá, posledním Inkou se stává Túpac Amaru

14.dubna 1572 – Francisco de Toledo vyhlašuje poslednímu Inkovi válku

23.června 1572 – Túpac Amaru prchá z Vilcabamby, o den později do zničeného města vstupují Španělé

21.září 1572 – Túpac Amaru je zajat a dopraven do Cuzca
24.září 1572 – popravou Túpaca Amaru zaniká dynastie Inků a říše fakticky přestává existovat.

Samotný šampionát byl tradičně rozdělen do dvou dnů. V sobotu dopoledne byl na programu závod juniorů a odpolene na trati zápolili cyklokrosaři o titul mistra světa v kategorii do 23 let. Vzhledem k tomu, že se tentokrát nedal čekat nějaký zásadní útok našich mladých reprezentantů na madaile, sledoval jsem oba sobotní závody pouze v televizi z pohodlí svého papasanu u vyhřátých kamen .  Stejně jako diváci okolo trati jsem byl příjemně šokován vítězstvím sedmnáctiletého juniora Tomáše Paprstky, který v půlce závodu nasadil strhující tempo, jemuž dokázal vzdorovat pouze francouzský reprezentant  Julian Alaphilippe. Domácí šampionát snad ani lépe začít nemohl.
Zatímco dopoledne zavládla na táborské trati česká radost, odpoledne se už žádné další příjemné překvapení nekonalo a čeští závodníci do 23 let se nijak zásadně ve světové konkurenci neprosadili. Za suverénními polskými bratry Szczepaniakovými dojel nejlepší z nich Jiří Polnický až na 15. místě.

Závod žen

V neděli jsem do zasněženého ale skvěle připraveného závodního areálu vyrazil už na dopolední závod žen. Ještě že jsem se do Tábora vydal s dostatečnou časovou rezervou, protože zaparkovat na totálně přeplněném sídlišti Nad Lužnicí bylo v době konání mistrovství zhola nemožné a já skončil až na parkovišti u bývalé Hypernovy, což bylo asi nejvzdálenější možné místo, odkud jsem byl ještě ochoten jít do areálu pěšky.
V závodě žen, který byl odstartován v 11 hodin, jsme měli jednu velkou medailovou naději - Kateřinu Nash, kterou většina sportovníchj příznivců zná ještě pod jménem Hanušová ze závodů v běhu na lyžích nebo z klání horských kol. Tato všestranná závodnice - mimo jiné účastnice jedné letní a dvou zimních olympijských her - dva týdny před šampionátem vyhrála poprvé v kariéře závod světového poháru a stala se tak vůbec první Češkou, která ve světové konkurenci začala pravidelně atakovat přední pozice.
Bohužel táborský závod začal pro naši reprezentantku smolně. Medailová naděje jí vydržela pouze do první 180° zatáčky, kde ji bohužel soupeřky nešťastně sestřelily z kola a čelo závodu zmizelo nenávratně vpředu. Nicméně přes tento smolný začátek převedla Kateřina Nash úžasný výkon, postupně se startovním polem prokousávala kupředu, ale v okamžiku, kdy se už už začala přibližovat kýžená třetí pozice, přišel v jedné z prudkých zatáček další pád a bylo po nadějích. Nicméně i čtvrtá pozice je skvělým a v ženském startovním poli dosud ojedinělým výsledkem!
Závod dokonale ovládla obhájkyně titulu mistryně světa Marianne Voss z Nizozemska. Téměř od začátku diktovala tempo a svým soupeřkám se vzdalovala naprosto nezadržitelně. Po zásluze si v Táboře dojela pro svůj celkově již třetí titul. Ani druhá v pořadí, Němka Hanka Kupfernagel, není žádný cyklokrosový začátečník. Se svými deseti medailemi ze světových šamionátů patří k legendám ženského cyklokrosu, ale od holandské vítězky ji tentokrát dělilo propastných 45 vteřin. O dalších 17 vteřin zpět zůstala třetí Daphny van den Brand z Nizozemí, mimochodem další bývalá mistryně světa, která zažila triumf v roce 2003. Tato nizozemská závodnice přidala v Táboře do své bohaté sbírky již pátou bronzovou medaili. Mimochodem když u těchto tří nejúspěšnějších závodnic z táborského šampionátu sečtu jejich celkové madailové bilance z dosavadních 11 pořádaných mistrovství světa v ženské kategorii, dostanu se k úctyhodnému číslu 20 (Marianne Voss 3-1-0, Hanka Kupfernagel 4-5-1, Daphny van den Brand 1-0-5). Jenom pouhopouhých 13 medailí si v dosavadní cyklokrosové historii odnesl někdo jiný než tyto skvělé závodnice! V tomto kontextu pak vyznívá na první pohled smolné čtvrté místo Kateřiny Nash úplně jinak!

Kategorie Elite

Odpoledne přišel zlatý hřeb celého mistrovství - hlavní závod v kategorii Elite. Čestí fandové zvědaví na medailový trumf jménem Zdeněk Štybar se dostavili v počtu naprosto neuvěřitelném. Táborskou trať obsypaly tisíce diváků, které byly rozhodnuty hnát nejen Štybara ale i další české reprezentanty kupředu, a které vytvořily naprosto úžasnou atmosféru.
Zdeněk Štybar byl největším favoritem na zlato - před týdnem vyhrál coby první český závodník světový pohár a v životní formě byl připraven vzdorovat belgické přesile, ktará jinak v celé sezoně ovládala elitní závody, byť jejich hegemonii pravidelně a důsledně narušoval právě náš rodák ze Stříbra. Právem jsme byli všichni kolem trati i u TV obrazovek zvědaví, jestli Štybar dokáže navázat na dosud (v kategorii Elite) jediný 19 let starý zlatý úspěch Radomíra Šimůnka staršího z nizozemského Gietenu.
Jeho největšími soupěři měli být především Sven Nys - sedminásobný vítěz světového poháru a mistr světa z roku 2005, a také obhájce světového titulu Niels Albert. Oba Belgičani se Štybarem celou sezonu vyrovnaně zápolili a až na pár vyjímek na stupně vítězů moc často nikoho jiného nepouštěli. Do celkového pořadí však samozřejmě mohl zasáhnout kdokoliv z nevyzpytatelných jezdců z Beneluxu (včetně holanďana De Knegta), někdo z dobře jezdících Francouzů a samozřejmě, jak jsme pevně doufali, také některý z našich dalších reprezentantů. Díky Štybarovu vítězství ve světovém poháru totiž mohlo na trať nakonec vyrazit celkem sedm Čechů - naše sestava vypadla takto: Zdeněk Štybar, Radomír Šimůnek ml., Martin Bína, Martin Zlámalík, Petr Dlask (stříbrný z táborského šampionátu v roce 2001), Ondřej Bambula a do nominace se nakonec vešel i Kamil Ausbuher.

Závod byl odstartován ve 14 hodin a hned od začátku se začalo ukazovat, že obhájce titulu Albert nebude mít dobrý den. Táborská trať mu příliš nesedla a belgická jednička se brzy začala propadat starovním polem až někam ke dvacátému místu. Ztráta na čelo postupně narůstala a v sedmém okruhu Albert ze závodu definitivně odstoupil. Z Belgičanů tak vyrazili do závodu nejlépe Klaas Vantornout a samozřejmě Sven Nys. Ovšem už v prvním kole za to pořádně vzal Zdeněk Štybar a brzy si vypracoval několika metrový náskok. Bohužel zhruba v polovině prvního okruhu nám všem zatrnulo, protože Štybar v jedné zatáčce prorazil přední galusku a s vypětím všech sil se dokodrcal do depa, kde teprve mohl svůj stroj vyměnit. Rázem se tak propadl na 12. místo se ztrátou 14 sekund na čelo závodu. Rozpačitě také začal Martin Bína, který zakopnul na dvou umělých překážkách ve výběhu do svahu v první polovině okruhu. Naopak skvěle se držel vepředu Šimůnek, který při problémech, které potkaly Štybara, přebral vedoucí pozici a udával tempo závodu.

Zdeněk Štybar se však v neděli rozjel k velkému výkonu a brzy se mu podařilo ztrátu na čelo smazat. Chvíli takticky pošetřil síly v závěsu za výborně jedoucím Vantornoutem a Švýcarem Heulem a ve čtvrtém kole opět nastoupil. Jeho stupňovanému tempu nedokázal žádný ze soupeřů odolat a Štybar se rozjel vstříc vytouženému titulu mistra světa. Zbytek startovního pole deklasoval naprosto nevídaným způsobem!
Za Štybarem se začal nenápadně posouvat vpřed Martin Bína a jemu v zádech také Martin Zlámalík. Postupně za sebou nechali Šimůnka, kterému v druhé půli závodu trochu docházely síly, a sváděli se světovou špičkou souboj o medaile. Bína brzy nechal za zády výborně jedoucího Moureyho z Francie a dotáhl se na často technicky chybujícího Nyse. Suverén předchozích ročníků světového poháru tentokrát neměl dost sil na to, aby se vydal stíhat unikajícího Štybara a tak se do pronásledování vedoucího závodníka vydal pouze nečekaně dobře jedoucí Vantornout, který si nakonec zcela suverénně dojel pro svou první - stříbrnou - světovou medaili. Za Vantornoutem vrcholil boj o bronz. Bína s Nysem se o něj přetahovali do posledních metrů, oba si vzájemně nastupovali a zase se dojížděli. Celý nádherný souboj vyvrcholil v cílové rovince, kde měl nakonec více zkušeností a především sil Belgičan. Škoda, Bínu od medaile dělily dvě vteřiny, ale na druhou stranu, ve čtvrté místo možná ani on sám před závodem nedoufal.

Martinu Zlámalíkovi, který se v jedné fázi závodu také pohyboval blízko medailové pozice, se nepodařilo udržet slibnou pozici a v posledním kole ho předjel Francouz Mourey, ale šesté místo s minutovým odstupem na vítězného Štybara a 24 vteřin na bronz bylo také výtečným výsledkem. Navíc ještě na osmém místě dorazil do cíle Šimůnek - to znamená, že se hned čtyři čeští závodníci vešli do elitní osmičky mistrovství světa! Ještě doplním, že Ausbuher dojel na 29., Ondřej Bambula na 33. a trápící se Dlask na 38. místě.

Po devatenácti letech tedy máme opět mistra světa v nejprestižnější cyklokrosové kategorii! Táborský šampionát byl orámován českými zlatými úspěchy a Česká republika se stala nejúspěšnější zemí v celkovém hodnocení (2-0-0) před Polskem (1-1-0) a Nizozemskem (1-0-2). Příští mistrovství světa se koná v německém Sankt Wendelu a nezbývá než doufat, že bude pro naše barvy stejně úspěšné jako to letošní!

Na závěr pár odkazů:

Kompletní výsledky MS 2010 na stránkách UCI:
Kategorie Elite
Závod žen
Kategorie do 23 let
Junioři

Oficiální web MS 2010 - http://www.mstabor2010.cz/cz/

Přehled medailistů ze všech MS v cyklokrosu - zde
Přehled medailistek ze všech MS  v cyklokrosu - zde

Přehled všech míst konání MS v cyklokrosu - zde

Pro potřeby tohoto článku jsem v době sněhové nadílky pořídil asi 20 minut záběrů ve formátu AVCHD v rozlišení 1080i50 (pro jistotu upřesním, že se jedná o prokládané video s rozlišením 1920×1080 při použití 50 půlsnímků za vteřinu). Pomocí programu dodaného na instalačním CD společně s kamerou jsem všechny záběry přetáhnul pomocí USB kabelu do počítače. Každý záběr představuje v PC jeden soubor s příponou M2TS. Mým cílem je kromě sestříhání těchto záběrů export finálního videa do takového formátu a na takové médium, abych ho mohl v plné kvalitě - tedy ve Full HD přehrát na TV.
Výsledný produkt, tedy sestříhaný krátký dokument o naší zasněžené zahradě, na které si hrají naši psi , chci přehrát ve stolním blu-ray přehrávači Sharp BD HP21 a také v počítači, kde mám stále svoji oblíbenou mechaniku LG GGV-H20L. Další možností, kde lze výsledný produkt přehrát, je konzole PS3, ovšem tuto variantu jaksi nemám (z pochopitelných důvodů) kde vyzkoušet. Ve výčtu hardwarových možností samozřejmě chybí jakýkoliv DVD přehrávač, protože ten zkrátka a jednoduše přehrávat video ve vysokém rozlišení neumí. Nicméně nezatracujme DVD média, ta se nám ještě budou i pro HD video hodit!

Zpracování videa AVCHD

V souvislosti se zpracováním AVCHD bohužel musím zmínit jednu nezanedbatelnou podmínku a tou je dostatečně výkoný počítač. Pokud nevlastníte minimálně dvoujádrový procesor a alespoň 2GB RAM, můžete na zpracování AVCHD videa zapomenout.
Naopak u AVCHD videa ušetříte trochu místa na disku, protože hodina záznamu v AVCHD s datovým tokem 15Mbit/s zabere cca 8GB oproti 12GB záznamu v nesrovnatelně horší kvalitě ve standartním rozlišení z kazety miniDV!!! Na to že HD obraz obasuje pětkrát tolik pixelů, je to výsledek naprosto neuvěřitelný a jen dokazuje výkonost zvoleného kodeku. Jenomže o to výkonější zase musí být počítač, aby stíhal video při přehrávání včas dekódovat tak, aby obraz šel plynule.

Anamorfní formát obrazu - 1440×1080 vs. 1920×1080

Ještě než se pustím do samotného popisu, upřesním jeden technický detail, který je předmětem mnoha internetových diskuzí s mnoha nesmyslnými závěry a domněnkami:
Mnoho uživatelů AVCHD (i HDV - tedy páskových) kamer se pozastavuje nad tím, že jejich přístroj neukládá video v plném rozlišení, ale v jakémsi podivném formátu 1440×1080. Není to žádný podfuk výrobců, ale tzv. anamorfní formát obrazu, který je používán pro ukládání videa na záznamové médium. Samotná kamera totiž skutečně snímá obraz v plném rozlišení (1920×1080), ale při ukládání je každý snímek (nebo půlsnímek) ukládán komprimovaně - předmětem této koprese jsou jednotlivé pixely (představme si je jako malinké čtvetečky), které společně tvoří celkový obraz. Tyto pixely se ukládají zúžené, jako bychom je ze strany zmáčkli. Každý snímek s takto zmenšenými pixely pak na disku (či paměťové kartě) zabírá méně místa. Ač by se to tak mohlo podle specifikace zdát, uložený snímek neobsahuje 1440 horizontálních pixelů, ale stále 1920, byť “smrsknutých” do aktuální šíře pouze odpovídající rozměru 1440px.
Ovšem do hlavičky souboru se již při zápisu uloží důležitá vstupní informace o správném poměru stran - video ve vysokém rozlišení totiž existuje jenom a pouze s poměrem stran 16:9. Při dekódování (přehrávání) uloženého videa díky tomu dojde k jakési “rekonstrukci” jednotlivých pixelů, kterým se vrátí původní čtvtercový tvar. Jenotlivé snímky, ze kterých se video skládá (případně půlsnímky) se opět “natáhnou” do své původní velikosti tak, jak byly nasnímány, tedy se šířkou odpovídající 1920 pixelům.
Malý test nám budiž důkazem - do libovolného střihového porgramu si načteme záběr z AVCHD kamery. Tento záběr se nám indikuje jako 1440×1080, H264. Natáhneme tento záběr do časové osy, najedeme posuvníkem někam do jeho střední části a uložíme akuální snímek na harddisk. Třeba ve formátu BMP. Teď si obrázek libovolným grafickým editorem nebo prohlížečem otevřeme a ejhle - rozměry obrázku jsou 1920×1080!!!! Navíc když obrázek dostatečně nazoomujeme, zjistíme, že se skládá z pěkných pravidelných čtvercových pixelů….
Ale proč o anamorfním formátu píšu - při zpracování v některých programech (Premiere, Vegas) je třeba předem zvolit příslušné nastavení projektu, případně pokud chceme vytvářet složitější strukturu u Blu-ray disků, je třeba zachovávat příslušné nastavení u exportů. Ale o tom podrobněji níže.

Software

Pro zpracování videa použiju dvě různé softwarové cesty: jednak mám k dispozici programový balík od firmy Adobe - tj.Premiere, Media Encoder a Encore, vše ve verzi CS4. Jejich použití v případě sedmi minutového videa, které chci ukládat na zapisovatelné médium samostatně tj. bez bonusů, menu a pod., je zbytečně složité a neekonomické, nicméně já tento programový balík používám a myslím, že nebude na škodu, když si právě na těchto programech ukážeme, co se videem během cesty z kamery na Blu-ray (nebo DVD) děje.
Dále tu mám mnohem dostupnější a mnoha amatérskými kameramany oblíbenější software Pinnacle Studio ve verzi Ultimate Collection 14 HD. Přiznám se, že Pinnacle Studio příliš v oblibě nemám, byť je spousta úkonů spojených se střihem právě v tomto programovém balíku řešena jednodušeji a elegantněji než v Adobe Premiere. Podle mého názoru je to ale někdy až příliš na úkor možností uživatele. Ale pro účel zpracování AVCHD videa se Pinnacel Studio bude také hodit.
Pro zpracování HD videa samozřejmě existují i další střihové programy - např. Sony Vegas nebo Ulead VideoStudio Pro X2 , ale já už jsem si za těch deset let, co zpracovávám video, na Premiéru a její programové rozhraní dost zvykl, takže ostatním softwarové produktům už nevěnuji tolik pozornosti.

Zpracování videa - varianta 1,střih v Adobe Premiere a výsledkem bude Blu-ray disk

Samotným střihem videa se nechci v tomto článku zabývat, proto tuto pasáž vezmu trochu stručněji. Po spuštění programu Adobe Premiere CS4 zvolíme možnost “New project” (Premieru mám jenom v angličtině, češtinu jsem zkoušel a moc jsem ji nerozumněl ) a vybereme libovolný název a umístnění našeho díla. V následujícím okně nás čeká důležité nastavení - musíme si vybrat formát našeho projektu. Adobe Premiere ve verzi CS4 disponuje předvolbou AVCHD - tuto možnost rozbalíme a v dalších dvou položkách zvolíme typ záznamu, který máme nastavený v kameře - buď 1080i (prokládaný obraz s půlsnímky používá drtivá většina videokamer) nebo 1080p (neprokládaný obraz s celými snímky - u některých kamer lze tento typ záznamu navolit v menu). Po dalším rozkliknutí máme před sebou finální možnosti - můžeme náš projekt zpracovávat v plném nebo anamorfním formátu - obě varianty jsou k dispozici se dvěma variantami snímků nebo půlsnímků za vteřinu. Volba mezi plným a anamorfním formátem není zase tak důležitá neboť výstup na TV či monitoru počítače bude tak nebo tak Full HD - tedy 1920×1080. Jenom pokud zvolíme jednu variantu, tak už je ideální držet se daného formátu po celou dobu zpracování, abychom nemuseli obraz zbytečně přepočítávat a zdržovat se tím.
Moje kamera ukládá video anamorfně s frekvencí 50 půlsnímků za vteřinu, tudiž volím typ projektu AVCHD -> 1080i -> AVCHD 1080i25 (50) Anamorphic.

Adobe Premiere - volba formátu projektu

Po potvrzení volby se otevře střihové prostředí Premiery. Jestli máme formát našeho projektu nastavený správně, zjistíme velice jednoduše: stačí natáhnout do časové osy jakýkoliv AVCHD záběr a po stisknutí klávesy “Eneter” by se mělo video bez přepočítávání okamžitě přehrát. Pokud máme formát nastavený špatně, objeví se nad záběrem v časové ose červený pruh, který indikuje potřebu video nejdříve přepočítat.
Jak už jsem uvedl výše, samotným střihem videa a zvuku se zabývat nebudu, neboť zde není oproti standartnímu rozlišení v podstatě žádný zásadní rozdíl, kromě mnohonásobně vyšších nároků na hardware počítače. Zkrátka následuje import záběrů, otrimování, poskládání za sebe, občas použití někajého toho přechodu atd. Výsledkem je v mém případě sestřih dlouhý 7:14 min.

Pokud jsme se svým dílem spokojeni, projekt uložíme a Premiere zavřeme. Už ji nebudeme potřebovat. Další operace se bude dít v programu Adobe Media Encoder CS4. Ten byl dříve implantován přímo do Premiery, ale v posledních verzích se tento program osamostatnil a slouží jako univerzální (poměrně kvalitní) převodník mezi (téměř) všemi nejdůležitějšími formáty.
Media Encoder coby jakýsi “potomek” Premiery s tímto střihovým programem výborně spolupracuje, proto není třeba v Premieře provádět žádné výpočty (pro laiky upřením, že všechny přechody, titulky a efekty se musejí po umístění na časovou osu před finálním exportem vypočítat). Vše si obstará Encoder. V menu vlevo nahoře vybereme volbu “Soubor” (hele Encoder je v češtině, doteď jsem si toho ani nevšimnul ) a v ní geniální položku “Přidat sekvenci Premiere Pro…”. V následné volbě vybereme v levém sloupci soubor s naším projektem a vpravo se nám otevře seznam sekvencí, které tento projekt obsahuje (v našem případě jednu) včetně případných adresářů, do kterých jsme si v Adobe Premiere rozčlenili jednotlivé záběry.

Adobe Media Encoder - volba sekvence z Adobe Premiere

Potvrdíme volbu a otevře se nám okno Encoderu se zvolenou sekvencí. Teď musíme vybrat formát výstupu a příslušnou předvolbu daného formátu. Protože se u AVCHD jako transport stream používá MPEG2, je volba “MPEG2 Blu-Ray” po rozliknutí šipky ve druhém sloupci zleva logicky tou nejlepší volbou. Ve vedlejším sloupci je dále třeba specifikovat přednastavení - pro náš účel máme dvě možnosti: “1440×1080i25 vysoká kvalita” nebo “HDTV 1080i25 vysoká kvalita”. Opět záleží, jestli jsme náš projekt začali zpracovávat anamorfně nebo v plném rozlišení. Já tedy volím “1440×1080i25″. Stačí opět rozkliknout šipku na kraji sloupce. Když klineme na vybranou předvolbu, otevře se nám okno s podrobnějším nastavením, kde tuto volbu můžeme lépe přizpůsobit naším konkrétním požadavkům. Především v záložce “video” můžeme měnit nastavení výsledného datového toku, případně má-li být počítán s konstatní hodnotou (CBR - ovšem výsledný soubor bude zbytečně velký) nebo má-li být datový tok variabilní (VBR) a přizpůsobovat se jednotlivým scénám (vyšší tok při pohybu, nižší tok při statickém obrazu). Zde jsou ještě možnosti “VBR, 1 průchod” a “VBR, 2 průchody”. Pokud bude počítač proměnný datový tok (VBR) počítat dvakrát (2 průchody), dosáhne nejideálnějšího výsledku v poměru kvalita/datový objem. Pro mé 7 minut dlouhé video ale bohatě stačí VBR s jedním výpočtem. Datový tok nechávám na hodnotách - minimum 25, cíl 30  a maximum 35 Mb/s.
Důležité je také nastavení zvuku v záložce “Audio”. Nezapomínejme, že součástí našeho videa bude také zvuk, který zabere určité nezanedbatelné byť oproti videu nepoměrně menší místo na výsledném médiu. V této fázi můžeme zvuk ponechat v nekomprimované podobě (PCM) anebo rovnou provedeme převod do objemově šetrnějšího Dolby Digital - v mém případě volím druhou možnost s datovým tokem 192kb/s. Zajímavá je pro nás v této fázi ještě záložka “Multiplexer” - tady si můžeme vybrat jestli obraz a zvuk rovnou spojíme do jednoho souboru (Multiplexing TS) nebo zda obě složky vyexportujeme zvlášť (Žádná). Já mám rád zvuk i obraz pěkně odděleně, takže multiplexovat zatím nebudu.
Toť vše, okno s nastavením můžeme zavřít. Protože jsem v aktuální předvolbě změnil nastaní zvuku, indikuje se mi v prostředním sloupci jako “Vlastní”. Že takto nastavenou předvolbu můžu libovolně pojmenovat a uložit pro použití s dalšími výtvory asi nemusím zdůrazňovat. Teď už stačí pouze vpravo dole stisknout tlačítko “Spustit frontu” a Media Encoder začne z mojí sekvence vypočítávat dva výsledné sobory - zvuk a obraz, včetně všech přechodů a titulků, které jsem v Premieře navolil. Konkrétně můj 7:14 min. dlouhý film trvá přepočítat přesně 7 minut 49 sekund, tedy celý proces běží zhruba 1:1. To není špatný čas když uvážíme, že AVCHD používá konstatní datový tok, zatímco pro potřeby Blu-ray přepočítáváme výsledný obraz z proměnným datovým tokem. Na druhou stranu ne nadarmo v útrobách mého počítače pracuje čtyřjádrový procesor :-) .

Výsledkem dosavadní činnosti jsou tedy dva soubory - názevsouboru.m2v (obraz) a názevsouboru.ac3 (zvuk v Dolby Digital). Teď z těchto dvou soborů musíme udělat Blu ray strukturu, čili musíme disk naautorizovat. Tento proces provedeme v dalším programu z balíku Adobe - Encore CS4. Uznávám, že pro tento primitivní projekt je Encore zbytečně složitý, ale pojďme se přesto v krátkosti podívat, jak funguje. Pro vytváření složitějších struktur (jak u DVD tak u Blu-ray disků) je neocenitelný!
Spustíme tedy Adobe Encore a zvolíme opět (jak jinak) volbu “New Project”. V následujícím okně nastavíme “Authoring mode” na “Blu-ray”, “Codec” na “MPEG-2″ a “Dimensions” podle toho, jestli jsme enkódovali video v anamorfním formátu 1440×1080 nebo ve fullHD 1920×1080. Po potvrzení našeho nastevní si Encore sám provede zbývající nastevení projektu.

Adobe Encore - nastavení projektu

Nyní se v záložkách pod hlavním menu vlevo nahoře přepneme na volbu “Project” a do levého horního pole naimportujeme obraz a zvuk našeho filmu. Provedeme to klinutím pravým tlačítkem myši uprostřed tohoto pole a z vyskočivší nabídky zvolíme “Import As” -> “Asset”. V adresáři, do kterého jsme si uložili náš film vybereme postupně oba výsledné soubory - tedy *.m2v a *.ac3. Encore si je načte, otestuje a vyhodnotí, zda je bude třeba ještě nějak přepočítávat. V našem případě by se vpravo vedle obou souborů mělo objevit “Don´t Transcode” - POZOR, nikoliv u “DVD Transcode Settings”, ale více v pravo u “Blu-ray Transcode Settings”!. Nyní musíme založit novou časovou osu - Timeline. Docílíme toho kliknutím pravým tlačítkem myši na název souboru s videem, rozbalením nabídly “New” zhruba uprostřed vyskočivšího menu a volbou “Timeline”. V dolním poli se nám objeví časová osa obsahující video, na které jsme kliknuli. Pod toto video přetáhneme do řádku s indikací “Audio 1″ naši zvukovou stopu. Časová osa je hotová - jako další položka se nám objevila i v levém horním poli. Když na ni v tomto poli klikneme levým tlačítkem, objeví se vpravo nahoře podrobné nastevení této časové osy - pro nás jsou důležité některé položky: u “End action” nastavujeme, co se má stát, až se časová osa přehraje. V našem případě necháme disk zastavit, tudíž zvolílme možnost “Stop”. Stejnou volbu zvolíme u “Menu Remote” - náš disk žádné menu mít nebude, proto když uživatel zvolí na ovladači tuto volbu, disk se zastaví.
Ještě si všimneme, že u ikony časové osy v levém horním poli se objevila malinká šipka - ta indikuje automatickou volbu “Set as First Play” - tato položka se po načtení disku do přehrávače spustí jako první.
Teď můžeme přejít na záložku “Build”. V pravém horním poli se nám zobrazuje podrobnější nastavení celého disku. Můžeme tu vyplnit jeho jméno, zkontrolovat položku “First Play” a volby “Override” i “Title Buton” nastavíme na “Stop”. Teď ještě náš projekt zkontrolujeme - Encore totiž obsahuje geniální funkci “Check Project” (v menu File téměř až úplně dole), která nám ověří, jestli někde nezůstal “volný konec” nebo něco špatně nadefinováno tak, že by přehrávač v některé fázi používání našeho disku nevěděl, co má dělat! Pokud kontrola proběhne bez chyb (v tomto primitivní projektu v podstatě ani nemá co najít ), tak můžeme přejít k vytvoření disku. U volby “Output” si vybereme, jestli chceme pouze zapsat data do vybraného adresáře, jestli chceme vytvořit image disku nebo jestli budeme rovnou data vypalovat. Já volím vždy “Blu-ray Folder”, tedy zápis dat v příslušné struktuře do vybraného adresáře.
Hotovo - vytvořený Blu-ray disk si můžeme v počítači zkontrolovat a pokud funguje podle našich představ (a on funguje), tak můžeme data vypálit (připomínám souborový systém UDF 2.5!!!). Máme vytvořený plně funkční Blu-ray disk, který lze bez problémů přehrávat ve stolním přehrávači i v PC. 7:14 min. dlouhý film zabírá 1,4GB.

Zpracování videa - varianta 2,střih v Pinnacle Studio HD 14 a výsledkem bude Blu-ray disk

Pro zpracování krátkého domácího videa je používání programového balíku od Adobe zbytečně složité. Uživatel má podle mého názoru sice trochu širší možnosti (např. s importem grafiky z Phtoshopu po jednotlivých vrstvách lze dělat spoustu “psích kusů”), ale zase Pinnacle Studio nabízí jednodušší rozhraní a snadnější dosažení vytyčeného cíle, byť s omezenějšími manévrovacími schopnostmi. OK, nemám Studio rád, ale Blu-ray disk v něm vytvořím.
Oproti Adobu je výhodou Pinnaclu, že se všechny operace odehrávají v jednom programu. Nemusíme zbytečně volit formát našeho projektu, protože Studio si ho nastaví samo podle importovaných záběrů. Ty do časové osy jednoduše přetáhneme myší. Opět se nebudu zabývat střihem - zkrátka jsem natahal záběry do projektu v libovolném pořadí, ořezal jsem je a pospojoval je některým z tisíce pinnaclovských přechodů.
Přechodem na záložku “Export” zároveň rovnou přecházím k vytvoření finálního disku. U položky “Typ disku” nastavím “Blu-ray Disk” a “Kvalitu videa” nechám na hodnotě “Nejvyšší kvalita”. Vzhledem k tomu, že bych se rád o exportu dozvěděl trochu víc, nezbývá mi, než kliknout o něco níže na tlačítko “Nastavení”. Ne že bych se v otevřeném okně dozvěděl něco zvášť zajímavého, ale přece jen tu mám k dispozici ještě nějaké ty volby navíc. Od Pinnaclu v tomto směru holt nemůžeme čekat zázraky .
Co mě zajímá nejvíc, je datový tok výsledného videa. Ten je při použití nejvyšší kvality videa nastaven na 40Mb/s. Jednak je to zbytečně moc (jasně u 7 min. dlouhého videa mi to může být fuk) a hlavně vůbec není jasné, jestli se jedná o CBR nebo VBR. Obávám se, že jde výhradně o CBR (konstatní datový tok), což je při přednastavené hodnotě 40Mb/s pro výpočet výsledného obrazu opravdu zbytečně moc. Datový tok se dá změnit překliknutím volby kvality videa na “Vlastní”, ale ani u této volby si nejsem jistý, že Pinnacle Studio umí vypočítat obraz s variabilním datovým tokem! U delších projektů to může být dost závažný problém!

Pinnacle Studio - nastavení exportu pro Blu-ray

V okně “Nastavení” je ještě důležitá oblast nadepsaná “Nastavení média a zařízení” (vpravo dole). Zde je třeba nastavit cílové médium - v tomto případě na “BD 25GB” a “Typ obrazu” - pro potřeby aktuálního projektu “BDMV (MPEG2)”. Ve vedlejším poli “Nastavení vypalování” je dobré nastavit volbu na “Vypočítat obraz disku ale nevypalovat” pro snadnější kontrolu hotového projektu v počítači.
Tlačítkem OK ukončíme nastavení a na kartě “Export” už stačí pouze kliknout na volbu “Vytvořit obrázek” (opravdu duchaplný název tlačítka na spuštění výpočtu výsledného souboru ). Výsledkem je opět Blu-ray struktura, kterou lze vypálit a přehrávat na stolním Blu-ray přehrávači.
Pinnacle Studio lze samozřejmě použít pouze pro vytvoření jednoduché Blu-ray struktury - např. pro toho, kdo stříhá v Premiéře a nemá kompletní balík Adobe s programem Encore, případně mu Encore připadá zbytečně složitý. Do Pinnaclu lze rovnou naimortovat výsledný soubor *.m2v, jenom v případě audia opět Studio pokulhává - neumí totiž načíst zvuk v Dolby Digital. Zvuk z Premiéry je tedy třeba exportovat jako nekomprimované PCM. Pro vytváření disků se složitější strukturou - tj. obsahujících např. úvodní sekvenci, hlavní menu s několika volbami, další menu (např.kapitoly, nastavení s možností výběru zvukové stopy nebo titulků), hlavní film + bonusy + případná další videa (přechody mezi jednotlivými menu) atd. - je ale mnohem vhodnější Adobe Encore.

Zpracování videa - varianta 3, vytváříme AVCHD disk

Pokud natáčíme video ve vysokém rozlišení, nemusí být naše záběry distribuovány směrem ke koncovému divákovi (rodina, přátelé) nutně na Blu-ray disku! Existuje totiž varianta, kdy je možné AVCHD video (ať už sestříhané nebo v surovém stavu-ovšem správně zakódované) uložit na běžné DVD! Stačí vytvořit tzv. AVCHD disk! Na běžné jednovrstvé DVD médium (4,7GB) lze totiž uložit cca 30 minut a na dvouvrstvé médium (8,5GB) dokonce cca 64 minut videa ve Full HD! Bohužel AVCHD disk nevytvoříme pouhým kopírováním souborů z kamery, ale tento disk je třeba stejně jako Blu-ray vytvořit ve specifickém formátu s přesně danou strukturou!
Tato varinta má své nesporné výhody - jednak je to zatím cena a dostupnost DVD médií, dále jsou to širší možnosti přehrávání AVCHD disku neboť tento lze přehrát i pomocí běžných DVD mechanik v počítači, a v neposlední řadě to je zachování kvality obrazu ve vysokém rozlišení bez nutnosti použití technologie Blu-ray. Na druhou stranu musím upozornit, že pokud si chceme AVCHD disk přehrát v klidu obývacího pokoje na TV, lze tak učinit pouze pomocí stolního Blu-ray přehrávače - DVD přehrávače AVCHD disky přehrávat neumějí! Dokonce ne každý Blu-ray přehrávač umí AVCHD disk přehrát, nicméně ze strany výrobců je snaha tento formát svým uživatelům zpřístupnit pomocí upgradu firmware jednotlivých přístrojů. Další nevýhodou je nutnost použití některého ze střihových programů, které tento formát podporují. A tudíž opět nárok na poměrně vysoký výkon počítače.
Jak tedy AVCHD disk vytvoříme? Zde musím uznat, že oproti mé oblíbené Premiéře zabodovalo Pinnacle Studio Ultimate Collection 14 HD s plnou podporou formátu “AVCHD disk”. V mém případě, kdy chci na DVD uložit mé sedm minut dlouhé domácí video sestříhané v Adobe Premiere, si v Adobe Encoderu připravím stejný výsledný soubor s videem, jako v případě Blu-ray - tedy “MPEG2 Blu-Ray -> 1440×1080i25 vysoká kvalita”. Pouze zvuk je třeba nechat nastavený na PCM (kliknout na přednastavenou volbu, záložka “Audio” - viz.výše). Obojí naimportujeme do časové osy Pinnacle Studia (přetažením myší) a rovnou přejdeme na záložku “Export”. Druhou variantou je samozřejmě střih rovnou v Pinnacle Studiu bez nutnosti použití Adobe Media Encoderu (pro ty, komu na rozdíl od mě nevadí ve Studiu stříhat )
Pod záložkou “Export” nastavíme “Typ disku” na “AVCHD” a rozklikneme vobu “Nastavení”. Zde můžeme upřesnit cílové médium podle použitého DVD média (4,7GB nebo DL 8,5GB) a zkontrolovat datový tok (bohatě stačí 15Mb/s v rámci vlastního nastavení, necháme-li 17mb/s - “Nejvyšší kvalita” - nic hrozného se nestane, jen na DVD uložíme o pár desítek sekund videa méně). Dále doporučuji rovnou kliknout na volbu “Vytvořit obsah disku a pak zapsat na disk” a zavřít okno “Nastavení” klinutím “OK”. Dále je třeba vložit do DVD mechaniky médium, kliknout na tlačítko “Vytvořit obrázek” a počkat několik minut, bež budou data vyexportována a zapsána.

Pinnacle Studio - nastavení pro AVCHD disk

V mém případě jde DVD bez problémů načíst ve stolním Blu-ray přehrávači, v Blu-ray mechanice v PC i v DVD mechanice v notebooku. Disk je plně funkční a obraz v plném rozlišeni 1920×1080 je ve výtečné kvalitě! Kdyby mě chtěl někdo zkoušet, zda poznám, jestli je mé domácí video přehráváno v Blu-ray přehrávači z BD-R nebo DVD, nepoznal bych to!!!
Musím uznat, že export AVCHD disku z Pinnacle Studia 14 je skvělý! Je to výborná aleternativa pro uživatele AVCHD kamer, kteří nevlastní Blu-ray vypalovačku. Jak jsem zmínil výše, podpora výrobců stolních Blu-ray přehrávačů je jedním z pozitivů použití AVCHD disku v praxi neboť zaznamenané desítky záběrů nelze uchovávat na pevném disku kamery donekonečna. A přehrávat dlouhé, nezpracované video přátelům připojením kamery k TV také není úplně nejelegantnějším řešením.

Probral jsem tedy několik zajímavých jednoduchých možností, jak zpracovat video ve vysokém rozlišení v stále oblíbenějším formátu AVCHD. Netvrdím, že se jedná o postupy, které budou pro každého těmi nejlepšími a nejdokonalejšími, ale jsou to postupy, které mám vyzkoušené a které fungují.
V některém z dalších článků popíšu možnosti, kterak vytvořit funkční DVD/Blu-ray menu s několika tlačítky s indikátorem volby a kterak vytvořit trochu složitější strukturu DVD/Blu-ray disku, než jsem vytvářel pro potřeby tohoto článku.

Album začíná tajemným intrem, které jakoby přeneslo natěšené fanoušky na břeh bájné řeky Styx, kde na protějším břehu čeká věčně mladý Falco, aby jim naposledy předvedl pořádnou show a zahrál pár skladeb, které si s sebou odnesl do světa, ze kterého není návratu. Pěkná představa, ale realita je poněkud prozaičtěší. Album je poskládané ze skladeb, které byly čistě náhodou objeveny ve Frankfurtu v listopadu 2008. Jedná se totiž o materiál, na kterém Falco pracoval v roce 1987, a který byl po povodni a následném zničení studia považován vesměs za ztracený. Nedokážu přesně odhadnout, co přesně si pod tím šťastným nálezem představit, ale předpokládám, že se krom hudebních stop jednalo především o více méně dokončené vokály, které bylo možné použít při následné rekonstrukci jednotlivých skladeb. Dle docela moderně znějícího zvuku bych řekl, že instrumentální stopy byly nahrané z větší části úplně od začátku a k nim byl použit nalezený Falcův zpěv, případně doprovodné vokály. Výsledek zní více než zajímavě a pro Falcovy fanoušky tak šikovní producenti přichystali vánoční dárek, o kterém se jim ani nesnilo!

Kompletní tracklist nového alba vypadá takto:
1.Return to Forever
2.Nuevo Africano
3.Jeanny
4.Coming Home (Jeanny Part II, Ein Jahr danach) (Single Version)
5.The Spirit Never Dies (Jeanny Final)
6.Que Pasa Hombre
7.Poison
8.Sweet Symphony
9.Kissing in the Kremlin
10.Dada Love
11.The Spirit Never Dies (Jeanny Final) The special Mix
12.Forever

Jak jsem už zmínil výše, hlavním motivem nového alba je završení trilogie, kterou započaly v letech 1985 a 1986 Falcovy notoricky známé hity “Jeanny” a “Coming Home”. K nim tedy přibyla nově objevená, zachráněná a zrekonstruovaná titulní skladba “The Spirit Never Dies” s přídavkem Jeanny Final, která je celkem důstojným zakončením celé pomyslné série, byť hitového potenciálu předchozích dvou skladeb z 80.let nedosahuje. Nicméně chytlavý refrén a poměrně zdařilé aranžmá udělaly své a Falco, kterému nebylo souzeno trilogii za svého života dokončit, se nakonec se svým singlem propracoval až na třetí místo rakouské hitparády a na 23.místo v sousedním Německu. To není špatný výsledek téměř dvanáct let po smrti .
K singlu byl vyroben také videoklip - samozřejmě do něj byly sestříhány většinou záběry z ostatních Falcových klipů a k nim bylo dotočeno pár nových záběrů. Není bez zajímavosti, že v tomto klipu vystupuje poslední Falcova vážná známost - modelka Caroline Perron.

 
Aby byla trilogie skutečně zdárně zkompletována, obsahuje tedy nové album i oba Falcovy klasické hity z 80.let a já se pořád nemůžu rozhodnou, jestli je to dobře nebo špatně. Falco zřejmě tyto skladby skutečně zamýšlel pojmout jako ucelený příběh (a nemáme důvod domnívat se o opaku - Jeanny final se měla zřejmě v roce 1988 objevit na albu Wiener Blut, stejně jako některé z dalších ztracených skladeb), jenomže každá ze skladeb měla vyjít na jiném albu a ne takto za sebou. Řekl bych, že v kontextu “nových” skladeb oba staré hity působí tak trochu nepatřičně až skoro rušivě. Malinko nové album degradují do pozice kompilace, ale na druhou stranu, ona to vlastně svým způsobem kompilace je. Navíc trilogie je trilogie, tak proč ne.

Kromě obou výše zmíněných hitů obsahuje album “The Spirit Never Dies” ještě další dvě skladby, které už nejsou Falcovým fanouškům zcela neznámé - jedná se o tituly “Que Pasa Hombre” a “Poison”, které vyšly již v rámci první várky tzv. dosud nevydaných písní hned rok po interpretově smrti v roce 1999 na albu “Verdammt wir Leben Noch”.  Obě také pocházejí z inkriminovaného období roku 1987, ale na rozdíl od ostatního materiálu nebyly ztaceny neboť na nich Falco pracoval ve Vídni. Abych ale producentům nekřivdil - obě skladby se na novém albu objevují v nových verzích s lehce protaženou stopáží.

Mělo by tedy zbývat osm nových dosud nepublikovaných skladeb, jak slibuje přední strana obalu, ale není to tak docela pravda. Úvodní “Return To Forever” je, jak jsem již znímil na začátku, jakýmsi intrem celého alba s využitím motivů právě z titulní melodie, ve druhé polovině pak funguje jako úvod ke druhé skladbě, kterou je rytmická píseň s příjemně chytlavým refrénem “Nuevo Africano”. Zde srdce věrných fanoušků zaplesá, protože starý dobrý Falco je zpět! Producentům se povedl opravdu skvělý úvod. Škoda, že album následně přibrzdí již zmiňovaná pomalá klasika…
Další novinku tak po zmíněné trilogii najdeme až s pořadovým číslem osm - trochu tajemná “Sweet Symphony” neoplývá žádným zásadním hudebním nápadem a v době Falcovy největší slávy by ztěží mezi ostatními skladbami nějak vynikla. Za to “Kissing in the Kremlin” má všechny atributy Falcových hitů - solidní tempo, chytlavý refrén, typické rapované sloky a nechybí ani Falcovy skřeky dodávající písni atmoféru, kterou uměl navodit snad jen génius od Dunaje.
Naopak “Dada Love” zní trochu rozháraně, ačkoliv i ona má takovou tu typickou “falcovskou” atmosféru. Jenom trochu podezírám producenty, že našli v archívu nějaké pracovní vokály a za každou cenu z nich vyrobili track navíc. Navím, v jakém stavu se tato nahrávka dochovala, ale předpokládám, že původní podoba měla vypadat asi trochu jinak. V kontextu ostatních skladeb je to jednoznačně nejslabší kousek…
No, a jsme vlastně na konci, protože pro velký úspěch opět následuje “The Spirit Never Dies”, tentokráte s upraveným koncem tak, aby mohl volně navázat závěrečný track nazvaný “Forever”, který je jakýmsi outrem celého alba postaveným stejně jako intro na motivu titulní skladby.

Ať počítám jak počítám, odmyslím-li intro a outro, které za skladbu jako takovou nepovažuji, najdeme na novém albu celkem pět dosud nepublikovaných novinek. Nikoliv osm, jak hrdě hlásá booklet. Ale to je celkem jedno. Ten, kdo měl Falcovy písně rád, ten při poslechu nově nalezených skladeb s chutí zavzpomíná na rakouský nespoutaný fenomén, který kdysi jako jediný a na dost dlouho asi také jako poslední německý zpívající interpret dobyl první místo britské i americké hitparády. Už proto patří Warner music dík za tento zajímavý počin, díky kterému se k fanouškům dostaly i skladby, které málem zůstaly v zapomnění. A to by byla určitě škoda!

Na závěr pár zajímavých odkazů:
Falcovy oficiální stránky  - http://www.falco.at/index1.htm
Falco, You Are Wonderful - http://www.falcowonderful.estranky.cz/ - zajímavý český web se spoustou informací a českými překlady textů
Falcoworld.net - http://www.falcoworld.net/

Samotný sobotní mistrovský závod byl vlastně galapředstavením jednoho muže - Zdeněk Štybar potvrdil svoji skvělou formu ze závodů světového poháru a na táborské trati nenašel vážnějšího soupeře. Jeho suverenita je před mistrovstvím světa více než slibná, ale na konci ledna to v boji s belgickou přesilou nebude mít vůbec jednoduché.
Až daleko za vedoucím závodníkem se odehrával minizávod o zbylá místa na stupních vítězů. Na trať výborně vyrazil táborský Martin Bína, ale brzy mu začal dýchat na záda Radomír Šimůnek. Bohužel druhého jmenovaného závodníka postihl nepříjemný pád a Šimůnek (v žebříčku UCI na 10.místě druhý nejlepší z Čechů) nakonec do boje o stupně vítězů nazasáhnul.
Naopak ze zadních pozic se stupňovaným tempem nenápadně ke špici přibližoval Petr Dlask, stříbrný medailista ze světového šampionátu v Táboře před devíti lety. Společně z Dlaskem se skvěle posouval vpřed také Martin Zlámalík. Oba nejdříve dostihli pádem poznamenaného Šimůnka a Petr Dlask také brzy dostihnul a předjel do té doby druhého Martina Bínu. Dlask solidní tempo udržel po celý zbytek závodu a v cíli si bezpečně dojel pro celkové druhé místo. Na Matina Bínu se v poslední fázi závodu dotáhl ještě dobře jedoucí Zlámalík a oba nakonec svedli boj o třetí místo v cílové rovince. Více sil měl nakonec táborský závodník.

Konečné pořadí kategorie Elite:

1. Zdeněk Štybar (Telenet Fidea Cycling Team) 1:00:04
2. Petr Dlask (Telenet Fidea Cycling Team) -38
3. Martin Bína (Budvar Tábor) -47
4. Martin Zlámalík (Volvo Auto Hase MTB Team) -47
5. Radomír Šimůnek (BKCP - POWER PLUS) -2:24
6. Ondřej Bambula (CT Budvar Tábor) -2:40
7. Lubomír Petruš (BKCP -POWER PLUS) -3:20
8. Zdeněk Mlynář (Max Cursor) -3:24
9. Jiří Polnický (Sunweb Revor Cycling Team) -3:43
10. Kamil Ausbuher (Prodoli Remerx Team) -3:48

Táborský boj o domácí titul tak v nejprestižnější kategorii dopadl v podstatě zhruba podle papírových předpokladů a reprazentační trenér Petr Klouček asi nebude mít s nominací na světový šampionát problémy.
Ještě doplním, že táborský závod byl posledním devátým dílem seriálu Toi Toi Cupu, do jehož konečného pořadí se závodníkům z mistrovského závodu započítávaly trojnásobné bodové zisky. Celkovým vítězem poháru se nakonec stal Matin Bína, který v sezóně celkem třikrát vyhrál (v Mnichově Hradišti, Podbořanech a Holých Vrších) a ještě byl třikrát druhý. Hned za Bínou skončil se ztrátou 40 bodů Petr Dlask a třetí místo v poháru obsadil Zdeněk štybar, který se ale zúčastnil pouze třech závodů (všechny vyhrál). Konečné pořadí Toi Toi Cupu najdete zde.

Oficiální web MS v Táboře - http://www.mstabor2010.cz/cz/
Aktuální žebříček UCI

Aktualizace 17.1.2010 - když jsem si v TV pouštěl záznam z mistrovského závodu, objevil jsem tento zajímavý záběr :

nová TV hvězda čété čtyřky :-)))))

Než se dostanu k samotnému vystoupení, připomenu, že 4TET vzniknul z iniciativy Jiřího Korna v říjnu roku 2002. Od té doby kvartet vystupuje ve složení tenor David Uličník, baritone 1 Jiří Korn, baritone 2 Jiří Škorpík, bass Dušan Kollár. Hlavní devizou těchto vynikajících zpěváků je úžasná interpretace známých skladeb v provedení acapella - tj.bez hudebního doprovodu, maximálně s použitím jednoduchých percusových nástrojů v aranžmá Jiřího Škorpíka. Kvartet se poprvé představil se skladbou „How Deep Is Your Love“, která se setkala se bouřlivým ohlasem. Během následujících sedmi let se stal kvartet pravidelným hostem řady televizních programů a postupně vydal také tři alba. Přiznám se, že mě nikdy česká hudební scéna nějak zvášť nebrala a nebere, ale 4TET v tomto ohledu tvoří čestnou vyjímku!
Koncert v Kalichu, což je michodem jakási neoficiální domovská scéna 4TETu, se odehrával před zcela vyprodaným hledištěm. Začátek produkce obstarala videoprojekce s prezentací skladby “Blue Moon” a potom už naživo následoval “Hotel Ritz”, bez kterého si snad ani vystoupení 4TETu nelze představit. V přestávce před další skladbou - jak poznamenal Jiří Korn, pauza uprostřed vystoupení nebude třeba, protože jednotlivé prodlevy se samovolně dostatečně natáhnou - začal nekončící kolotoč gagů a vtipných dialogů, které nejen že celé vystoupení oživily, ale především diváky skvěle pobavily. Například po “Hotelu Ritz” zpěváci schválně neúměrně dlouho smotávali své dlouhatánské šály vystřižené z novin, jindy si zase přinesli seslíky, aby všichni výškově dorovnali Dušana Kollára, který ostatní zpěváky převyšuje o hlavu i více, a zřejmě nejzábavnější gag nastal v okamžiku, kdy Dušak Kollár na svém pultíku rozsvítil LED lampičku, aby viděl na noty, začal se světýlkem točit dokola a suše prohlásil: “Číslo 5 žije…”.
Koncertní set list obsahoval, jak jsem již zmínil výše, především skladby z alba č.3 - tj.”Prstýnek”, “Je jaká je”, “Láska”, budovatelskou “Dobrý den”, během které David Uličník běhal po pódiu s rámem obrazu a ostatní se do něj snažili vecpat, jako by to byla televize, nechyběla ani skvělá úprava “Ticket To Ride” od Beatles (jak Dušan Kolár vtipně jméno Brouci přeložil místo do očekávané angličtiny do své rodné slovenčiny - Chrobáčikovia) a samozřejmě nechyběla ani Lennonova “Imagine”, během které kvartet nakreslil další ze svých originálních kreseb, která bude vydražena ve prospěch nadace Leontinka.
Ze starších skladeb zaněla např. “Stranger On The Shore” se skvělým doprovodem Jiřího Škorpíka na klarinet, a jako vrchol celého vystoupení moje oblíbená “Hlava mazaná”. Vše samozřejmě naživo a především naprosto čistě. Jednotliví zpěváci se nám také postupně představili s jednou sólovou skladbou - Jiří Korn zazpívat “You Are So Beautiful”, David Uličník předvedl své skvělé hlasové možnosti v operní árii “Funiculi, Funiculá” od Pepinna Turca, Jiří Škorpík zazpíval píseň “Havrani na sněhu” z lyrikálu Kudykam a Dušan Kollár dal k lepšímu jistou slovenskou píseň, kterou buhužel neznám.
Celé vystoupení vrcholilo bonusovým přídavkem, kterým nemohlo být nic jiného, než Jacksonův “Thriller”, tentokrát provedený z playbacku, ovšem s bláznivou zábavnou taneční choreografií. Koncert se nakonec natáhnul na dvě a čtvrt hodiny.

Ještě než jsme vyrazili zpátky do Turnova, zašli jsme nasát trochu té vánoční atmosféry na noční Václavské a Staroměstské náměstí.

Film se odehrává v budoucnu v roce 2154. Lidé objevili u hvězdy Alpha Centaury planetu, která byla pojmenována Pandora. Tento nový podivuhodný svět je domovem mnoha rozmanitých druhů tvorů a rostlin, které si lidská fantazie dokáže jen stěží představit. Na planetě nechybějí ani zvláštní inteligentní bytosti, které tu žijí v naprosté symbióze s přírodou, která je obklopuje, a které by ne náhodou mohly být vzorem právě naší lidské populaci. Naneštěstí se na planetě vyskytuje také velice vzácný nerost, který má u nás na Zemi nepředstavitelnou cenu, a tudíž se je tu samozřejmě důvod, proč planetu osídlit a její dosud nevyužité přírodní bohatství zužitkovat ve prospěch celého lidstva. Celého?
Bohužel atmosféra planety se příliš nepodobá te naší pozemské a člověk v ní nedokáže přežít. Vědcům se však podařilo vytvořit hybrida lidské a mimozemské DNA, do kterého lze pomocí speciáního přístroje vložit vědomí člověka, který se díky tomuto hybridu dokáže po planetě pohybovat v kůži mimozemšťana zcela bez problémů. Začíná tak lidská expanze, na jejímž konci má být ovládnutí přírodních zdrojů Pandory.
Na planetu přilétá paralyzovaný mariňák Jake Sully, který se vnořen do hybridního těla vydává poznávat kulturu Na’vi, původních obyvatel Pandory, kteří možná nejsou na takové technické úrovni jako “nebešťané”, ale svoji inteligencí mnohdy své návštěvníky z hvězd předčí. Jake se tak neodvratně dostává do epicentra střetu dvou civilizací, neboť jedno ze sídel Na´viů stojí právě nad mocným ložiskem vzácného nerostu. Zvítězí zdravý rozum nebo se lidé zachovají opět jako bezohlední dobyvatelé a kolonizátoři?

Tolik tedy základní děj a zápletka filmu, jehož označení fantasy dokáže jen stěží vystihnout způsob, jakým dokázal Cameron vytvořit celý svět planety Pandora i s jejími obyvateli. Na plátně se objevují nejen klasičtí herci z masa a kostí, ale především počítačově vytvořené postavy mimozemské civilizace a zvířectva. Animace jsou naprosto dokonalé, pohyby přirozené, mimozemšťané mají vytvořen i svůj vlastní jazyk (něco jako elfové v Pánovi prstenů), prostě dokonalost sama. Dech beroucí je také samotné prostředí planety Pandora, které je zkrátka nepředstavitelné - úžasné rostlinstvo, které v noci fosforeskuje všemi barvami, levitující skalní masy, ze kterých padají obrovské vodopády, kaňony, pralesy… Tvůrci filmu zkrátka pustili svoji fantazii na špacír a nekladli jí žádné meze. Opět se musím vrátit k projekci ve 3D, protože díky této technologii si i samotný divák připadá jako na jiné planetě - poletující popílek jako by létal kolem nás v hledišti a při útoku mimozemského ještěra má člověk tendenci uhýbat, aby také jednu neschytal.

Film Avatar byl pro mě osobně úžasným zážitkem a přiznám se, že během těch nějakých 160 minut jsem se ani na chvilku nenudil, natož abych sledoval čas, který zbývá do konce. Vřele doporučuji zhlédnout 3D projekci, ačkoliv mnoho lidí asi odradí znatelně vyšší vstupné (ano, skoro dvě stovky za lístek do kina je docela nářez). Ten film za to ale rozhodně stojí!!!